Adam Marčan: „Nejsem turista, který může všechno hodit za hlavu a nemyslet na zítřek”

01.10.2015|Kategorie: Rozhovory|

Adam má velký podíl na tom, že Travel Bible v této podobě vznikla. Patří totiž k zakladatelům portálu Naučmese, díky kterému jsme se s Petrem poznali. Po Adamově kurzu Digitálního nomádství jsem navíc poprvé sebral odvahu vyrazit nomádit do Asie. Právě o nomádství jsme se bavili nejvíc, v rozhovoru ale najdete i spoustu tipů a životních postřehů, které se vám budou hodit na jakékoliv cestě.

staci-trochu-stin

V zimě opět letíš na několik měsíců do Asie, má tvoje cestování nějaký hlubší cíl?

Ani ne. Nejsem moc člověk, který by se snažil dosáhnout nějakých konkrétních cílů. Ale myslím, že se určitě zase něco stane, něco se ve mě pohne. Chci cvičit jógu, surfovat, trochu se uklidnit a srovnat si priority, protože poslední rok byl pro mě dosti divoký.

Adam2

Plánuješ intenzivně pracovat, nebo budeš spíš poznávat nová místa?

V Asii budu nakonec téměř 6 měsíců. Chci se nově podívat do Istanbulu, do Indie, Laosu a přemýšlím i nad Barmou. Tím, že už dělám jenom Naučmese, nejsem závislý na nových zakázkách, takže se asi nestane, že bych měl najednou nějak moc práce.

Dokážu se dostat na takových 6‒7 hodin denně, což je pro mě standard, který mi funguje třeba i tady. Samozřejmě jsou chvíle, kdy pracuju víc nebo míň, teď připravuji redesign Naučmese, takže dělám i víc.

Jak málo stačí digitálnímu nomádovi

Jak málo stačí digitálnímu nomádovi

Myslíš, že se toho půjde všude držet?

Základ je pro mě připojení k netu. Takže většinu času budu na místech, kde se připojím. Občas si můžu v rámci nomádství udělat „offline dovolenou“, jen je potřeba, abych to dal dopředu vědět kolegům.

Stáhni si ukázku Travel Bible

Jediné knihy, kterou na cestách nedáš z ruky.

Když se podíváš zpátky, které místo pro tebe bylo nejzajímavější?

Těch bylo spousta. Myslím, že každé místo má nějaký svůj spirit. Hodně mě bavilo třeba Maroko. Byl to pro mě první vstup do exotiky. Ze Španělska jsme se sestrou přejeli trajektem do Ceuty, což je španělské město v Africe, a odtud jsme pěšky přešli hranici.

v-malaze

Najednou začalo pršet a nebylo kde se schovat. Slítlo se na nás asi šedesát taxikářů a všichni se nás snažili ulovit. Turista je pro ně chodící stodolarová bankovka. Byli jsme úplně obklopení kruhem těch taxikářů, až najednou starý týpek s jedním zubem a černou kápí na hlavě ten dav umlčel svou otázkou: „Where do you want to go?“

Utekli jsme pryč a až po chvíli našli dalšího taxikáře, u kterého jsme měli podle očí pocit, že je to dobrý člověk. Nakonec jsme jeli za 35 korun asi třicet kilometrů daleko, v osmi lidech v autě. Seděli jsme dva na předním sedadle bez pásů a řidič jel pěkně svižně. Parádní „vstupní“ zážitek 🙂

Málaga

Málaga

Nebo jsme jeli autobusem stodvacítkou po dálnici a seděli úplně vepředu. V odstavném pruhu se tam běžně pasou ovce nebo krávy a ty se zatajeným dechem jenom koukáš, jestli autobus ten zadek krávy sejme, nebo ne.

Maroko

Maroko

Nebo jsem se ve starém hammamu – marockých lázních – ve Fesu bavil s kuchařem, co sice pocházel z Maroka, ale vařil v Japonsku a Paříži. Mluvil anglicky, tak mi mohl vyprávět o tom, co zažil a jak věci v jeho zemi fungují. Ten hammam byl ve sklepení, zašlý časem, mělo to celkem zvláštní historický nádech, chlapi si drhli záda, všude byla pára a stará dřevěné vědra. Odcházel jsem po půlnoci a při odchodu jsem si v šatně dal za devět korun čerstvý pomerančový džus.

Ha Long Bay, Vietnam

Ha Long Bay, Vietnam

No a pak se mi hodně líbil Vietnam a Bali. Thajsko taky, ale měl jsem občas pocit, že se tam na mě lidé usmívají, i když to tak vnitřně necítí. Ve Vietnamu jsem zažil i negativní emoce a to pak člověk úsměv ocení, protože ví, že když se druhý směje, tak se opravdu chce vnitřně smát a není to faleš. Na druhou stranu nechci generalizovat – nedá se říct, že Thajci jsou takoví a Vietnamci makoví…

U Thajců jsem měl podobný pocit. Usmívají se a pak tě oberou.

To se děje i v dalších zemích, hlavně na místech s největším turistickým ruchem. Typicky letiště, nádraží, hlavní turistické památky a centra měst.

I v Thajsku jsem poznal spoustu dobrých místních. Hodně záleží i na tom, kde zrovna jsi. Na Koh Phi Phi jsou úplně jiní lidi než třeba na Koh Lantě, kde jsou mnohem víc v pohodě a víc se ti věnují. Phi Phi na mě působí jako takový Václavák.

13487088905_48e7c4ef99_b

Na Bali se mi třeba vyplatilo hodit batoh na záda a popojít z letiště kilometr pěšky. Sice za tebou stejně jde partička taxikářů, pořád dál a dál, nevzdávají to. Postupně jdou s cenou dolů, někteří odpadnou, až pak dostaneš reálnou cenu – hranu, za kterou jim ještě stojí za to tě odvézt. Dostal jsem se tak z původních 600 Kč za taxík na dvě stovky.

Ještě mě k tomu napadá, že hodně závisí, jak se chováme my k nim. Nejen ve smyslu, že když se budeš povyšovat, tak budeš za burana a hulváta, ale taky tak, že moc dobře poznají z řeči tvého těla, že vůbec nevíš, jak to u nich chodí.

Hanoi

Hanoi

Třeba kamarád Kuba přijel do Saigonu, vybral tři miliony dongů, nastoupil do taxíku, objeli tři bloky a taxikář po něm chtěl sedm set tisíc. Kuba vůbec netušil, prohraboval se těma bankovkama – stačí to, nestačí to?! Když si pak někde dal polívku za dvacet tisíc dongů, došlo mu, že těch sedm set tisíc bylo nějak hodně. I oni vidí, jak se chováme.

Na druhou stranu jsem šel s kamarádem na polívku na Bali a domluvili jsme se s prodavačem dopředu na ceně dvacet tisíc rupií za obě. Je dobrý se domluvit dopředu, protože když to sníš, tak se pak vyjednává dost blbě. Když jsme platili, vrátil mi o třicet tisíc míň, než měl. A já jen svěsil ramena a podíval se na něj takovým pohledem „Ach, … proč to děláš? Stojí ti to za to?“. Chvilku koukal, pak se začal smát a vrátil mi zbytek peněz. Viděl, že tam nejsem dva dny a že už vím, jak se věci mají.

Takže než někam jedeš, je dobré se trochu kouknout kolik co plus mínus stojí – taxík, pivo, služby… Protože na začátku, než se spálíš a poučíš, zaplatíš vždycky nejvíc.

Trh na Jávě

Trh na Jávě

Cestuješ jako digitální nomád, v čem je to oproti „běžnému“ cestování jiné?

Cítím zodpovědnost. Vzadu v hlavě vím, že se nemůžu úplně opít, nebo tak, protože mě zítra čeká práce. Nejsem turista, který může všechno hodit za hlavu a nemyslet na zítřek.

K zodpovědnosti mi pomáhají tři klíčové věci: uvědomit si vděčnost za to, že můžu být v zimě na Koh Lantě, kde je krásně. Jiní lidé takové štěstí nemají, chodí po Praze, kde se stmívá už ve čtyři odpoledne a po chodnících se válí břečka, nebo je taková ta divná suchá zima. Rád si tedy na 6-7 hodin sednu k počítači a budu pracovat.

Druhá věc je udržitelnost. Když si představím, že přestanu odpovídat na maily a dělat věci, které jsem slíbil, poškodím své osobní i firemní jméno. Časem se mi zastaví cashflow, budu se muset vrátit domů a budu mít rozbité své podnikání… A to fakt nechci, protože podnikání mi dává jednu z mých největších hodnot a tou je svoboda.

Třetí věc je pak smysluplnost. Když děláš něco, co tě baví, naplňuje a pomáhá to lidem, tak to dělat chceš a děláš to rád. Rád si sedneš a odpovíš lidem, kteří čekají na tvoji odpověď. Uděláš, co je potřeba.

premysleni-na-ocena-indonesie

Je vtipné, že když se s někým bavím o tom, co dělám, a on říká, jak je to super, tak mám tendenci nomádství trochu shazovat. Protože my, digitální nomádi, můžeme občas lidem navodit pocit, že jejich život je pěkně na hovno.

Myslím si však, že lidi můžou být šťastní, i když budou chodit do práce v Česku, budou tu mít kluka nebo holku, chodit do Stromovky, do svojí kavárny… I v tom může člověk být opravdu šťastný.

Práce z kavárny v Ubudu

Práce z kavárny v Ubudu

Naopak jsem slyšel o digitálních nomádech, kteří v Asii vymetají bary, bordely a sesměšňují thajské národní hodnoty. Z takových vyprávění mám pocit, že se pod nánosem povrchní zábavy skrývá velká osobní ztracenost těchto lidí.

Musel ses něčeho vzdát, když jsi poprvé odjížděl na delší dobu pryč?

Vzdal jsem se pár klientů, kteří moje rozhodnutí neakceptovali. Musel jsem si vybrat, co je pro mě důležitější – jestli peníze, nebo život. Než jsem poprvé odjel do Španělska, ležel jsem v posteli s antibiotiky a přemýšlel nad tím, jaká je tu divná zima bez sněhu, a proč tady vlastně jsem, když mí pražští klienti jsou stejně zvyklí na to, že pracuju z Beskyd.

Další věc byla, že jsem si díky minimalismu udělal větší finanční rezervu a čerstvě jsem se rozešel s holkou, takže ideální stav někam vyrazit. Trochu vědomě jsem si pak udržoval to, že jsem byl sám, do ničeho jsem nechtěl spadnout. Vyhovovalo mi, že jsem mohl kamkoli kdykoli odjet.

Beskydy

Beskydy

Když jsem se vrátil ze své první nomádské cesty, najednou jsem si se spoustou lidí nerozuměl. Měl jsem pocit, že jsem jim utekl, změnil se. Zažil jsi něco podobného?

Vnímám nomádství jako dobrý čistící proces. Díky Naučmese poznám hrozně moc nových lidí, stovky ročně. A spousta z nich píše, že by chtěla jít na kafe, jsme něco jako kamarádi, já miluju trochu víc hloubku a to v tom počtu už není moc udržitelné… Když pak odjedu na pět měsíců, tak spousta z těch povrchních vztahů sama vyprchá.

Barcelona

Barcelona

Na druhou stranu mám přátele, u kterých mě zajímá, co zrovna dělají, co řeší za problémy, chci se s nimi potkávat a být v kontaktu. Dělám si takovou skype kavárnu s rodinou a kamarády, domluvíme se na čase a dáme si do kalendáře třeba dvouhodinovou schůzku.

Ze začátku to bývá povrchní, ale časem to spadne do nějakého hlubšího tématu a když pak takový skype skončí, buší mi srdce a mám pocit, že jsem něco zažil a že to bylo super.

Surfování na Bali s kamarádem Lukášem, kterého pustili nomádovat na měsíc z jedné vélké korporace

Surfování na Bali s kamarádem Lukášem, kterého pustili nomádovat na měsíc z jedné vélké korporace

Ještě se pořád učím říkat „ne“. Někdy někam jdu a nevím proč – často je to třeba jenom z nostalgie. Občas cítím, že je nutnost všechna ta kafe odmítat. Chci být sám. Miluju být sám. Cestovat sám. Jít sám na procházku, být několik dní sám v přírodě, jít sám na oběd… Tyhle chvilky vytváří prostor se zamyslet zda to co dělám, chci opravdu dělat. Protože čím víc vím, co chci, tím míň mi to diktuje okolí. Nejsem pak tolik reaktivní a spíše si sám vytvářím život, který chci žít.

Jsme dneska mnohem víc propojení, než jsme bývali. Teď ti zrovna, Matouši, přijeli lidi, které jsi jednou viděl v Laosu, a chtějí jít s tebou na kafe. Je to super, když máš čas. Jenže když máš deset věcí, které chceš udělat, a přibyde ti jedenáctá, tak se najednou dostaneš do módu, že vůbec nic pořádně nestíháš a děláš všechno jen aby to bylo. Kloužeš po povrchu a vlastně ani nemáš čas, aby sis to klouzání pořádně užil.

Mui Ne, Vietnam

Mui Ne, Vietnam

Máš ještě nějaké tipy pro ostatní cestovatele?

Tím, že bydlíš společně s někým dalším, ušetříš dost peněz. To samé platí třeba pro taxíky. Vždycky je výhodné sdílet náklady s někým dalším. Když cestuješ sám, neboj se oslovit někoho na místě a sdílet kousek své cesty. Případně – ať žijou dormitory rooms. Společné pokoje, v kterých spí průměrně 8-16 lidí.

Člověk se postupně cestováním učí. Nejprve si zvládneš koupit lístek na MHD, támhle si koupíš letenku, vyjednáš taxík, ubytko na měsíc a postupně sbíráš zkušenosti.

Najednou je pro tebe úplně v pohodě jet do Vietnamu, sehnat si tam bydlení v deset večer, jet někam sám na motorce bez mapy. Když jsem byl poprvé v Asii, tak jsem měl první měsíc strach si sednout sám na motorku a jet uprostřed toho zdánlivě neorganizovaného davu. Ale teď je to úplně v pohodě. Celé je to proces učení, cestování nás nutí opouštět komfortní zónu, řešit problémy a dělat úplně nové věci. To mi příjde super.

Batoh na 5 měsíců do Asie

Batoh na 5 měsíců do Asie

Vím, že cestuješ s hodně malými náklady, ale dokážeš si to užít úplně naplno…

Líbí se mi myšlenka, že svoje peníze měníme za nějakou věc. Ty peníze jsou však náš čas. Je otázkou, jestli chci měsíc svého života vyměnit za nový MacBook, abych pak seděl a dělal pro klienty, které jsem si nabral jen proto, abych na to měl. Raději budu mít šest let starý počítač, který funguje, i když už občas uvítá mou trpělivost, a oproti tomu mi zbydou peníze a volný čas.

Vietnam

Děti ve vietnamských horách na boso při sedmi stupních nad nulou!

Nedávno mě zaujala jedna pasáž v článku Davida Lörincze, kde psal, že si chce při nomádění užívat a nechce jenom někde skromně přežívat. Věřím však, že užívat si můžeme i se zlomkem peněz. Za peníze často dostaneš jenom tu „vnější“ zábavu nebo větší pohodlí. Mě třeba baví si sám vařit, běhat na pláži, pozorovat někde západ slunce, cvičit jógu, povídat si s místními nebo spát na pokoji s 14 lidmi – je to trochu vzrůšo, někdy to není dvakrát příjemné, ale celkově mi pak přijde život bohatší, než když se zavřu do hotelového pokoje, kde na mě čekaji jen neživí kamarádi: ručník složený do tvaru labutě, malá lahvička šampónu a zabalené mýdlo 🙂

Na kurzu thajské kuchyně, uprostřed rýžových polí u Chiang Mai

Na kurzu thajské kuchyně, uprostřed rýžových polí u Chiang Mai

Co je pro tebe při cestování nejdůležitější?

Vycházet ze své komfortní zóny, bavit se s lidmi, být otevřený a vnímat co se děje. Mám pocit, že až pak můžu říct, že jsem něco procestoval. Když budeš mít sluchátka v uších, koukat ustavičně do smartphonu a nebudeš se s lidmi bavit, nevezmeš někoho neznámého na motorku, neuděláš nic spontánního, tak si myslím, že ti může chybět nějaký vnitřní prožitek z tvé cesty.

Thajsko

Thajsko

Pro mě není cestování o tom udělat si check-list památek a pak říkat lidem, že jsem byl tam a tam. Těším se, že až budu starej a budu si čůrat do trenek, budu s úsměvem na rtech vzpomínat na to, jak jsem učil o půlnoci za úplňku plavat holku na zádech. Zkrátka na všechny ty drobné malé příběhy, které mi už teď vykouzlí úsměv na rtech.

Matouš

Kde Adama sledovat?

Použili jsme fotky z Adamova archivu