Kateřina Smolová: „Těší mě, když mám radost na cestách s kým sdílet.”

Katka už téměř šest let pracuje pro cestovatelský portál HedvabnaStezka.cz, čímž se jí podařilo propojit hlavní životní koníčky – cestování a psaní. V rozhovoru jsme se bavili o jejích cestách po světě i o práci pro HedvabnaStezka.cz. Přidali jsme i tipy pro ty, kteří by se také chtěli alespoň částečně živit cestováním.

Odkazy k podcastu:

• HedvabnaStezka.cz
• Festival Obzory (12. – 13. listopadu 2016)
• Festival Expediční kamera
• Snow film fest
• Podcast s Lucií Drbohlavovou
• Slow Travel Festival

 

Na poslední větší cestě jsi byla v Barmě – zemi, kam se stále nemůžu dostat, nějak mi uniká. Jaké to tam bylo?

Taky mi Barma unikala, byla jednou z posledních zemí jihovýchodní Asie, kterou jsem si chtěla splnit. V poslední době na mě všichni tlačili a říkali mi, jak se to tam bude měnit, tak jsem si konečně udělala čas. Protože jsem ale víza vyřizovala až v Thajsku, stihla jsem jen to nejvýznamnější – taková ta typická místa. Nakonec jsem se nedostala do vzdálenějších oblastí, které byly v plánu zpočátku. I přesto ale musím říct, že se mi tam hodně líbilo. Navzdory tomu, co se říká, je v Barmě turistů ve srovnání např. s Kambodžou stále méně a rozhodně tahle země stojí za to.

Místní jsou skvělí, hodně usměvaví a ještě dost nezkažení. Ani u nejprofláklejších turistických atrakcí se nenabízí samozvaní průvodci nebo vlezlí prodejci všeho možného, takže i v populárním Baganu si člověk může užít klidu. Půjčí si kolo a v podstatě celý den nemusí nikoho potkat, pokud bude chtít. To je v jihovýchodní Asii povznášející.

Proč vůbec cestuješ? Zjistil jsem, že to každý máme úplně jinak…

Vždycky jsem k tomu tíhla, na svou první velkou cestu jsem vyrazila na začátku vysoké školy. Jeli jsme na dva měsíce do Španělska, kde jsem absolvovala poutní cestu Camino de Santiago a poprvé přičichla k tomu pocitu, že jsem na cestě. Jediné problémy, které řešíš, jsou, kde v daný den budeš spát, co budeš jíst, koho potkáš a co hezkého uvidíš. Ostatní starosti jdou stranou, člověk se může soustředit jen sám na sebe. Je to taková meditace.

Španělskem to začalo a na vysoké už jsem v podstatě všechny peníze utrácela jen za cestování. Motivace se mi ale za ty roky změnila. Jezdím víc na kratší a intenzivnější cesty. Na druhou stranu si uvědomuji, že čím víc cestuji, tím méně si těch cest dokážu vážit. Například si teď jen horko těžko rozpomínám, kde všude jsem byla od začátku roku.

Taky cítím, že čím víc cestuju, tím míň mě nadchnou věci, které by mi dřív přišly dechberoucí. Pak musím aktivně hledat ty opravdu zajímavé zážitky. Aby cestování nebylo jen o tom, že jsem někde byl a můžu si dané místo odškrtnout v seznamu. Jak to děláš ty? Jak takové zážitky hledáš?

Hodně cestuji za místními lidmi, chci poznat danou zemi. Cestuji také hodně kvůli sportu a horám. Miluju, když si vezmu batoh na záda a toulám se po horách ve dvou třech lidech. Nebo jezdíme lézt na skály, takže vyhledávám hodně destinace, kde můžu zažít i něco nového. Ale určitě je to stejně tak, jak říkáš – čím víc cestuješ, tím méně si těch cest vážíš.

Bohužel ano. Mě třeba nejvíc motivují místní lidé. Pak je mi vlastně jedno, kde přesně jsem.

To určitě taky. Pro mne je ještě důležitý faktor, s kým jedu. Když cestuji s někým blízkým, jsem schopná vnímat nový pohled na svět i skrz něj. Právě proto ráda cestuji ve více lidech nebo s někým, s kým se dlouho znám – často mě dokáže upozornit na to, co bych sama třeba nevnímala.

Taky se na své cesty snažím připravit a něco o dané zemi vědět předem, protože pak si dokážu všímat věcí, kterým bych nevěnovala pozornost, kdybych o nich předem nevěděla. Takže i tohle je způsob – nekupovat jednu letenku za druhou, ale přemýšlet: kam jedu, proč tam jedu, co od té země očekávám.

Hodně se mi líbila myšlenka Lucky Drbohlavové – říkala, že si čte beletrii od autorů z dané země a díky tomu pak mnohem lépe chápe místní kulturu.

To je určitě dobré, vždyť dnes je jednoduché najít si autory téměř odkudkoliv. Pokud člověk nemá čas si přečíst dvě tři knihy, tak se může kouknout např. na kratší filmy o dané zemi, nebo si pustit dokument o místní historii. Pak se do té situace na místě vžijete mnohem lépe a mnohem rychleji.

Co ti na cestách udělalo za poslední dobu největší radost?

To není úplně jednoduché, ale všeobecně mě na cestách těší, když svou radost mohu s někým sdílet. Dnes je hodně rozšířený trend sólo cestování, ostatně já jsem si nějaké kratší sólo cesty taky zkusila, ale dospěla jsem k závěru, že jsem sdílecí typ. Když je někdo se mnou po boku a shodneme se na tom, že je nám oběma na daném místě skvěle, je to pro mě ten nejhezčí okamžik. Navíc to pak dokážu prožívat mnohem intenzivněji i při vzpomínkách po návratu. Kdybych jela sama, spoustu věcí zapomenu, ale když jedu s někým, můžeme si ještě za několik let sednout u vína, vytáhnout fotky a prožívat ty okamžiky znova.

Když je třeba sdílíš se čtenáři, funguje to stejně?

Částečně to možná funguje, snažím se svým čtenářům zprostředkovat ty jedinečné okamžiky z cest, ale myslím si, že je to dost těžké. Náš web je zaměřený spíše na praktické rady a tipy, celkově se ale v poslední době vyrojila spousta blogerů, takže cestopisů je dneska tak moc, že je čtenáři dokážou najít na spoustě míst. Je pak těžké přinést nějaký specifický prožitek, protože jdou spíše po těch praktických věcech a pak si konkrétní věci jedou prožít sami. Je hezké s nimi pocity sdílet, ale občas si nejsem jistá, jestli jsem je předala správně.

Jasně, asi nikdy nepředáš všecko, to je téměř nemožné.

Navíc je to spojené s nějakým aktuálním nastavením v životě a s tím, co právě prožíváš, co máš za sebou, takže zážitky se zprostředkovávají obtížně. Spíš předáš nějaké praktické rady než atmosféru daného místa.

S jakými pocity se vracíš domů? Vracíš se vždy ráda? Nebo chceš hned odletět zas někam dál?

Tohle se v mém životě hodně měnilo. Ze začátku, když jsem byla mladší, jsem chtěla být pořád pryč. Teď se zas moc ráda vracím domů – těším se na svou práci, ráda se vracím do toho koloběhu mezi své kolegy, těším se i na všechny maily od našich autorů a spolupracovníků… Těším se na rodinu, na kamarády, na partnera. Čím jsem starší, tím víc se těším domů, ale rozhodně to není tak, že bych si cesty neužívala. Spíš mám pocit, že jsem to dokázala vyvážit tak, že mám ze všeho radost.

Říkala jsi, že se ti v Čechách bydlí nejlépe. Proč zrovna tady?

Česká republika má dobrou polohu v srdci Evropy a jsme obklopeni zajímavými místy. Naše země nabízí historii, hory i spoustu nádherných měst. Pokud se naše politická situace zásadně nezmění, tak tu máme velkou svobodu a žijeme si nad poměry dobře. Je mi tady hezky a to hlavní, co mě tady drží, jsou moji blízcí a také práce. Čím víc cestuji a vidím, jak to funguje v jiných zemích, tím víc si uvědomuji, jak důležité pro mě Česko je. Možná se to v průběhu života ještě vyvine, ale teď si svou budoucnost představuji právě tady.

Líbila se mi tvá lehce kritická myšlenka, že Češi cestují hodně lowcost a neutrácí pak ani tam, kde by to mělo smysl. S tím hodně souzním a mám pocit, že když už člověk cestuje, něco by utratit měl. Můžeme se u toho zastavit?

To je podle mne v poslední době velký nešvar Čechů. Je pravda, že dnes může díky levným letenkám cestovat každý s relativně nízkým rozpočtem, ale nesmí se to měnit v takové to české vyžírkovství. Musíme si například uvědomit, že v určitých kulturách je pohostinnost základní zvyk a lidé si tam utrhnou vlastní jídlo od úst, aby vás mohli nakrmit.

Je důležité na cestách přemýšlet: určitě je skvělé šetřit a neutrácet za hlouposti, ale je fajn někdy něco utratit a přemýšlet nad tím, za co utrácím. Nekoupím si noc v luxusním hotelu, kde za noc nechám tisíce, ale úplně jednoduše si na internetu najdu nějaký rodinný penzionek, který se třeba podílí na vzdělávání dětí.

Stejně tak je to třeba s couchsurfingem – rozhodně bychom ho neměli vnímat jako ubytování zdarma. Dotyčný člověk nabízí místo u sebe doma nejspíš proto, že doufá, že si s ním třeba popovídáte a obohatíte ho nějakým jiným způsobem než finančně. Důležité je, že pokud si nechci povídat s cizím člověkem, tak nejdu couchsurfovat, ale zaplatím si penzion a „budu mít klid”.

Mě samotnou taky nadchne, když se v Thajsku dostanu do vesničky v horách, kde přede mnou možná X let nikdo nebyl, jdu tam pěšky dva dny a pak mě u sebe někdo ubytuje, živí mě, nechá mě nahlédnout do své rodiny a nic za to nechce. Stejně mu ale nechám nějaké peníze, které jsou pro mě směšné, ale zaplatí přinejmenším jídlo, které jsem u něj snědla. Myslím, že je důležité takhle uvažovat.

Vždycky mě znervózňují diskuse u nás na webu, v nichž si lidi radí, jak obejít vstupy do národních parků nebo různé poplatky za povolení trekovat. To už je prostě za hranou. Chápu, že jsou v životě období, kdy nemáme peníze nazbyt, ale s přibývajícím vzděláním a zkušenostmi by se to mělo změnit, a tak by se z nás stopařů měli stát ti, kteří stopaře berou. A z couchserferů hostitelé.

Taky pamatuji své začátky, kdy jsem měla přesný rozpočet na den a jela jsem na doraz, ale teď, když už mám nějaký stálý příjem a životní jistotu, se zase snažím všechno, co jsem kdy dostala, vrátit.

Mám pocit, že je to o tom cestovat chytře a neutrácet za blbosti. Například nekupovat letenku do Portugalska za 10 tisíc, když ji můžeš mít za 3, a nebydlet v hotelu za několik tisíc, když si můžeš pronajmout Airbnb za několik stovek. Ovšem v momentě, kdy je to potřeba, tak tu peněženku vytáhnout.

Ano, já peníze na daném místě „investuji”. Ani ne tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli místním lidem. Takže přemýšlím nad tím, komu půjdou. V Barmě všechny velké hotely a letecké společnosti vlastní elita, která je nehorázně bohatá. Ale pořád můžu jet místním autobusem, můžu jít do místního guesthouse, utratit peníze tam a vím, komu je dávám. Takhle je to ve spoustě míst v Asii. Není dneska těžké najít na internetu kavárny, které podporují nějaké charitativní projekty – vzdělávání dětí, matky samoživitelky apod. Člověk může investovat do něčeho smysluplného a nemusí utrácet za luxus, který je beztak zbytečný.

Myslím, že se ti to vrátí, když jsi pak v dané zemi třeba po deseti letech. Můžeme teď ovlivnit, jak země bude vypadat v budoucnu.

Přesně tak, to si taky myslím. Navíc člověk může přispívat i odsud, to je na jeho zvážení, ale myslím, že není dobré, když si doma žiji v luxusu vysoce nad světovým průměrem a na cestě pak ždímám všechny ostatní.

Nechci, aby to vypadalo, že nefandím lowcostu, to ne. Často nejde ani o to odměnit se finančně, ale třeba místním lidem jen s něčím pomoct nebo jim něco nabídnout, obohatit je. Třeba učit pár hodin děti ve škole angličtinu. Zkrátka také dávat a nejen brát.

Trochu se zastavím u tvé práce, protože HedvabnouStezku.cz zná asi každý. Je to taková Mekka českých cestovatelských webů. Jak dlouho už děláš šéfredaktorku?

Šest let v ní pracuji a poslední dva roky se HedvabneStezkce.cz věnuji jako šéfredaktorka. Projektů máme ale více, např. filmový festival Snow film fest, máme weby zaměřené na outdoorové aktivity (třeba Pohora.cz) a lákavý může být také třetí ročník festivalu Obzory, kde v jedné akci spojujeme outdoorové aktivity a cestování. Jde o dvoudenní festival plný přednášek, workshopů a výstav, který se odehrává v šesti až osmi sálech. (Pozn.: festival letos proběhne 12. – 13. listopadu 2016)

Jak se ti daří spojit takovou spoustu práce s cestováním?

Člověk by si představoval, že když dělám šéfredaktorku cestovatelského webu, budu 12 měsíců v roce pryč. Takhle to určitě není, ale na české poměry cestuji dost. Svoje cesty rozlišuji na osobní a pracovní. Když si chci 2x za rok naplánovat něco delšího, cestuji způsobem, kdy není možné starat se o web každý den. Jestliže je člověk 5 a více dní v horách, na internet se nedostane. V Barmě jsem si bláhově myslela, že budu pracovat, ale skončilo to tím, že jsem sice našla mnoho míst s wifi, ale jen na jednom z nich se dal odeslat mail s přílohou. Takže rozhodně nebylo reálné tam vykonávat mou prácit. Když ale jedu na delší cesty, redakci si předpřipravím a akutní věci za mě řeší kolegové.

Mně osobně moc nedává smysl jet do nějaké destinace a několik hodin denně tam pracovat z coworkingu. U mě to nefunguje, protože potřebuji být on-line v určitou dobu, potřebuji spolehlivě telefonovat, mít občas osobní kontakt se spoustou lidí a pracovat třeba osm až deset hodin denně. To potom nemá smysl pobývat na druhém konci světa. Svoji práci mám ráda a s cestováním jsem v kontaktu dnes a denně, takže mi to takhle vyhovuje. A když si to tak v hlavě spočítám, zpravidla to stejně vyjde na několik měsíců v roce mimo Česko.

Kdybys měla poradit někomu, kdo by chtěl dělat něco podobného jako ty, kde by měl podle tebe začít?

To je hodně těžká otázka, protože český trh je poměrně malý. Nemyslím si, že všichni, kdo cestují, se tím mohou živit. Pro začátek je určitě důležité uvědomit si, v jakém odvětví cestování se chci prosadit. Velkým fenoménem je v poslední době travel bloggerství, které se hodně rozšířilo v zahraničí. V Česku zatím moc nefunguje, nebo tu není zase tolik výrazných osobností, které by se tímto způsobem zvládly živit. Do budoucna, až na tento fenomén budou připravené i firmy, to ale bude jistě fungovat i u nás.

Další možností je začít se živit jako průvodce v oblasti, kterou dobře znáte, nebo si založit vlastní cestovku. Další možností je vymyslet si vlastní projekt, který člověka bude živit a on bude cestovat. To je něco jako vaše Travel Bible. Tady je pak základem dobrý nápad.

Otázkou je, zda se tím cestováním chceme živit celý život. Není dobré úplně vsadit na jednu kartu, člověku se mění priority, chce mít rodinu a děti a nejde to pokaždé úplně dobře skloubit. Samozřejmě záleží na člověku.

Myslíš, že to není pro každého?

Dost často je to tak, že když se něčím začnete živit, ztratí to tu krásu. Už jsme mluvili o tom, že si ani nepamatujeme, kde jsme byli před půlrokem. Když jsem ale měla cestování jen jako koníček, těšila jsem se na každou jednotlivou cestu, vše jsem měla přesně naplánované, šetřila jsem každou korunu a mělo to úplně jiné kouzlo než teď.

Je skvělý cestovat a dělat vše kolem toho, ale nesázejte na jedinou kartu. Úplně mě děsí, kolik se mi dostává do rukou nádherných tištěných cestopisů plných báječných fotek, ale je jich tolik, že se nikdy nemůžou prodat. Český trh není takový, abychom si každý vydali svou knihu. I když jsou krásné, vnímám je spíše jako splněný sen než nějaký finanční příjem.

A co si budeme povídat, kolik ti zbyde z knihy…

Přesně tak. Navíc je zde úplně nový fenomén sociálních sítí, kde lidé najdou vše a v podstatě nepotřebují kupovat knihy. Když jsem začínala cestovat, byl Facebook naprostou novinkou a sociální sítě zdaleka nebyly tolik rozšířené. Dnes mi přijde, že u spousty cestovatelů – hlavně u těch, kteří se na tom snaží něco vydělat – se cesty zvrhnou v to, aby byli stále on-line a pořád něco sdíleli. Tam se pak vytrácí ta základní podstata poznávání světa.

Kdybychom tedy z té dlouhé odpovědi měli vytáhnout jeden bod pro člověka, který uvažuje nad tím, že by se chtěl živit cestováním, který by to byl?

Měl by začít cestovat a měl by k cestování mít vztah. Nebát se ničeho, jít do toho po hlavě a klidně do toho investovat všechny své peníze, protože do cestování a podobných zážitků jsou to ty nejlépe investované peníze. Myslím si, že se to časem začne vracet. Já začala právě tak. Začala jsem cestovat, pak o tom něco psát a ono to následně přišlo samo.

Máš před sebou nějakou velkou výzvu, nějaký plán nebo sen, který si teď chceš splnit?

Chtěla bych žít svůj život jako doposud a dokázat i nadále vyvážit práci a cestování. Do budoucna bych chtěla, abych to, co jsem se za celé ty roky naučila, mohla někomu předat. V horizontu několika let bych chtěla zkusit cestování s dítětem. Částečně tak změnit svůj pohled na svět a koukat na něj očima svých dětí. Bude obohacující cestovat s někým, kdo nikdy neviděl moře, palmu nebo třeba loď…