ŽIVOT NA DVOU KOLECH

Cesta kolem světa na sportovní motorce Yamaha 1

Příběh Sjaaka Lucassena, který strávil 5 let cestou kolem světa na sportovním motocyklu Yamaha R1.

Říkali, že je to nemožné, že to na sportovní motorce neprojede. On to ale přesto dokázal. Sám, bez doprovodného týmu. Skrze pouště, bažiny, pralesy, stepi i vysoké hory.

Sjaak ujel téměř 250 000 km, navštívil 75 zemí a zažil nesčetná dobrodružství. Kniha Život na dvou kolech vám dává příležitost prožít s ním jeho maratónskou pouť. Se svými poutavými historkami okořeněnými humorem vás Sjaak dovede do nejvzdálenějších koutů naší planety.

CHCI SI KOUPIT KNIHU

Jaké příběhy v knize najdete?

Napříč Saharou
Přejezd přes řeku ve vydlabaném kmenu
Ustavení rychlostního rekordu na největším solném jezeře světa
Stalinova Cesta kostí
Motorka jako příruční zavazadlo v ruském letadle
Výbuch dynamitu v Bolívii

Cesta na pašerácké lodi s kokainem
Dech beroucí krajina
Zamilován do venezuelské krásky
Fascinující kultury se zvláštními tradicemi
…a mnoho dalšího poutavého čtení

Ukázka z knihy

“Za vesnicí se objeví obrovská mračna. „Jak daleko je to na asfaltovou silnici?“ ptám se jednoho muže. „Dvanáct kilometrů,“ odpovídá. Risknu to a ujedu několik kilometrů, než narazím na velmi strmý úsek. Vypnu motor a s pomocí prvního kvaltu jako brzdy se klouzavě sunu dolů ze srázu.

Pod kopcem musím místním zaplatit 1000 franků – cca 2 eura, na údržbu “vozovky”. V ceně je i pomoc s vystoupáním na kopec na opačné straně, jenže v půlce kopce je beznadějně uvízlé auto. Rozhodnu se vzít to oklikou, vtom ale začne silně pršet a já pod přístřeškem čekám, až přestane. Poté se s pomocí čtyř chlapů drápu do kopce skrz cestu vysekanou v křovinách. Zadním kolem se bořím hluboko do rozbahněné země, a protože se musím pokusit dostat se silou dopředu, zatímco je motor ve velmi nízkých otáčkách, neustále se vyřazuje rychlost a řetěz rachotí.

Když konečně dosáhnu vrcholu, dopřeji si nejdříve opravdu zaslouženou pauzu, načež se vydávám vstříc poslednímu úseku, který, jak mi sdělují mí pomocníci, měří dvanáct kilometrů. Les kolem nabývá neuvěřitelné krásy, ale cesta, po níž jedu, mi nedovolí si ji plně vychutnat. Musím si setsakra dávat pozor při přejíždění prken mnoha mostů, protože před i za nimi jsou cesty posety výmoly a vyjetými kolejemi, doslova přetékajícími červenohnědou bahnitou břečkou. Dostat se přes ně mi dává pořádně zabrat. Aniž bych je předem zkontroloval, vjíždím přímo do kolejí a Er jednička poskakuje přes velké kameny, které tam lidé naházeli, aby se dostali z bahnitých kaluží, nebo před sebou ve vlnách hrnu kalnou vodu, sahající až k reflektorům.

Ke konci odpoledne vjíždím do malého městečka jménem Buea, ležícího 1 000 metrů vysoko na úpatí čtyřkilometrové sopky, podle níž nese Kamerun své jméno. Po týdnu naprosté abstinence, tedy s výjimkou jednoho loku palmového vína z plastové láhve od pesticidů, si dopřávám čtyři velké láhve Amstelu a oslavuji tak skutečnost, že právě dnes, uprostřed džungle, jsem dovršil věku 40 let.”