VIETNAMSKÁ REBÉLIE

Historky z road tripu Vietnamem na prastarých motorkách. Bez zkušeností, bez plánu a bez základní výbavy.

3 týdny. 2000 kilometrů. 1 noc v džungli. Road trip Vietnamem na prastarých jednostopých vehiklech za padesát babek.

Bez zkušeností, bez plánu, bez základní výbavy a dokonce i bez řidičáku.

Nejkrásnější pohled na svět je ze sedla motorky. Každou vteřinu jízdy vnímáš všemi svými smysly. Obklopující krásu vstřebáváš očima, ušima, nosem i povrchem kůže. Žádný přírodní element nezůstane nevstřebán, pocítíš každou nerovnost na silnici, každou kapku vody, každou vůni z přilehlého pole, každý závan mořského vzduchu, každý přímý sluneční paprsek.

Jediným mantinelem, kam můžeš dojet nebo co všechno můžeš vidět a zažít, je tvé odhodlání. A taky trochu řídící schopnosti.

Chceš si přečíst spoustu bizarních historek, prozkoumat vietnamské vesničky, nejchudší oblasti i neobjevené přírodní krásy? Holduješ volnomyšlenkářským filozofickým vtípkům? Pak se ti tahle kniha bude určitě líbit!

CHCI KOUPIT KNIHU

Co se v knížce o Vietnamu dozvíš?

Jaká je tam příroda..

I jak tam žijí lidé na vesnicích…

Jak tam žijí lidé ve městech…

Jaké je tam jídlo..

Ukázka z knihy

„Psylos ztratil klíče od motorky. Za jízdy! Regulérně mu vypadly ze zapalování. Motorka jela dál, jako by se nechumelilo. Neptejte se mě, jak je to možné, prostě jela. A neptejte se mě, jestli opravdu nechumelilo, stačí že chcalo jak v Sheffieldu. Nicméně jakmile mu motorka jet přestane, game over, to je snad jasné. To samozřejmě danou situaci vyšroubovalo do úplně jiného levelu. Teď už to fakt přestávala být prdel, slovo rebélie bylo konečně na místě a přestože jsme se víceméně smáli a dělali jakože nic, vůbec jsme neměli ponětí, jak to všechno ukormidlíme. Psylos se sice mohl cítit jako průkopník bezkontaktního zapalování jednostopých motorových vehiklů ve Vietnamu, ale mohl si k první testovací jízdě svého druhu zvolit trochu obydlenější část této komunistické země, počkat na lepší počasí a asistence denního světla by také nebyla k zahození.

Všechno bylo špatně. A to bylo libový. Kvůli podobným lapáliím jsme celý trip podnikali. Máme, co jsme chtěli. Nestěžujeme si, užíváme si to.

Po chvíli jsme už jeli ve tmě. V totální tmě. Černočerné tmě. Valili jsme si to závratnou rychlostí kolem 5 km/h, slovy pětkou. Jakože opravdu. Sem tam díra, jindy šutr a nebo ležérně povalený strom přes cestu. Možná to zní jako průměrná hra na „čtyři osm šestce“ z let devadesátých, ale věř mi, tohle nechceš.”