Matouš už téměř dva roky žije jako digitální nomád a profesionální cestovatel. Píše články pro časopisy a weby, točí na cestách videa a pomáhá firmám naplno využít potenciál sociálních sítí. Jak to ale celé začalo?
Kde tě teď můžeme potkat a co tam děláš?
Téměř měsíc teď bydlím na severu Thajska v městě Chiang Mai. Makám hlavně na všem možném kolem vydání Travel Bible, krom toho ale pracuji i pro klienty, píšu články a snažím se opět pořádně nakopnout svůj projekt Couch Story. Po večerech se pak potkávám s lidmi, nebo vyrazím jen tak do města nebo do přírody – zrovna teď se tu konal úžasný festival Loy Krathong.
Loy Krathong, Chiang Mai
Až trochu utichne současný blázinec a dodělám všechny resty, které si táhnu z týdne, kdy jsem se připravoval na odlet, budu si občas dělat i celodenní výlety do okolních hor. Určitě se chci podívat na kávové plantáže a něco tam natočit. A na Vánoce pak letím na Srí Lanku.
Kdy jsi měl při cestování největší strach?
Těch situací bylo několik a vždycky se vážou k dopravě. Jednou jsem přistával v Dublinu za šílené sněhové bouře – ani nevím, proč se po asi čtvrt hodině kroužení rozhodli nás na letiště pustit, původně nám řekli, že poletíme do Belfastu. Od té doby mi všechny lety přijdou hrozně klidné a nudné. Asi budu muset do Ruska (smích).
Drsné to bylo také v horách na Srí Lance, kde vás staré rozhrkané autobusy bez odpružení vozí kosmickou rychlostí po silnici, kam se sotva vejdou a s několik set metrů hlubokou propastí pod ní. Bez svodidel. Samozřejmě jenom dolů, nahoru jim to jede sotva dvacítkou…
Ve vlaku, Srí Lanka
Co ses při cestách naučil, a jinde bys nezískal?
Že všechno se vždycky dá nějak vyřešit. A nijak mi k tomu nepomůže, když se naštvu a začnu třeba na lidi křičet. Obvzlášť v Asii vůbec neví, co s tou emocí dělat, takže raději utečou, nebo se s tebou alespoň přestanou bavit. Také mi došlo, že lidi jsou obecně vlastně neuvěřitelně milí a ochotní – v Evropě nás vychovávají úplně jinak. Občas vůbec nechápu, co jsou pro tebe schopní udělat. Stačí se na to naladit – jakmile z tebe vyzařuje strach, stres a nasranost, lidi to podvědomě vycítí, takže se na tebe pak lepí podobně naladění lidi. Když jsi v pohodě, jsou v pohodě i lidi okolo.
Srí Lanka
Jak jsi vůbec k cestování poprvé přičichl?
Jezdil jsem hodně s rodiči už od kočárku a díky jim za to! Největší zlom pro mě ale byla měsíční cesta po Skotsku, kdy jsem jezdil stopem, spal pod stanem, kde mě zrovna napadlo, a jedl skoro jen suchou rýži a banány. Za ten měsíc jsem utratil nějakých 150 liber, z toho asi 80 za trajekty. Právě tam jsem poprvé vylezl ze své komfortní zóny a zjistil, že vlastně dokážu mnohem víc, než jsem si myslel. Překonával jsem tam své hranice snad každý den.
Harris, Skotsko
Z tvých fotek je vidět, že tě na cestách zajímají hodně místní lidé. Ale jaké místo tě nejvíc očarovalo svou atmosférou?
Jasně, lidi mě baví ze všeho nejvíc! A právě lidi jsou pro mě i nejdůležitější součástí atmosféry. Proto moc nemám rád turisty přecpané památky. Které místo mi učarovalo? Těch bylo spoustu… Tulipánová zahrada Keukenhof v Holandsku, Saint-Tropez (na jaře, téměř bez turistů), hory v Laosu, pražská Malá Strana ve dvě v noci… Fakt těžko říct.
Vieng Kham, Laos
Co ještě tě na cestování tak baví?
Že potkávám spoustu stejně zapálených bláznů, jako jsem já. Často ještě o mnoho bláznivějších. Cestovatelé jsou boží sebranka!
Nong Khiaw, Laos
Když cestuješ sám, jak dlouho ti trvá, než se přestaneš cítit sám a s někým se seznámíš?
To závisí na tom, kde jsem. Pokud jsou v okolí další cestovatelé, tak asi tak minutu. A to jsem dřív měl obrovský problém seznamovat se s cizími lidmi. Když ale přijedu někam, kde jsou jen lokálové, a já neumím jejich jazyk, může to být trochu problém. Nakonec se ale vždycky někdo najde, domluvit se dá i rukama nohama. A v úplně nejhorších situacích to zachrání skype s přáteli kdekoliv jinde na světě.
Kde jsou podle tebe nejhezčí holky, kromě těch u nás doma?
Na Slovensku. Vážně! (smích). Ale některé Thajky jsou opravdu neuvěřitelně krásné. A Íránky. I když mají částečně zahalenou hlavu, to vůbec nevadí. Stačí, když se na tebe jednou podívají těma svýma uhrančivýma očima, a je konec…
Teď jsi na několik měsíců v Asii s jednosměrnou letenkou. Jak dlouho plánuješ zůstat na místě a kam se chceš podívat?
Chci zůstat v teple minimálně do té doby, než bude zase teplo i v Evropě. Ale kdo ví, jak dlouho se tu zaseknu. Zároveň zas nechci letos vynechat lyže – což je jediná možnost, kdy mi zima nevadí – takže se možná před návratem do Evropy stavím v Austrálii. Po Thajsku a Srí Lance chci určitě do Vietnamu, Kambodže a asi i Barmy, chci se vrátit do Laosu a pak váhám mezi Bali a Borneem. Uvidíme…
Yi Peng, Chiang Mai
Po cestě i pracuješ, kolik času trávíš prací a kolik zábavou či poznáním?
Jak kdy. Někdy mě práce natolik baví, že jsem schopen u ní sedět celé dny, někdy zas mám chuť objevovat, takže za pár hodin vyřídím to nejnutnější a jdu objevovat. Snažím se ale ideálně držet režim, kdy pracuji 5 dní v týdnu, dopoledne vyřídím to nejdůležitější, a odpoledne se pak rozhodnu podle nálady.
I já jsem si pustil svůj Krathong
Na světě je spousty míst, ale máš nějaké, kam se chceš v nejbližším roce určitě podívat?
Nový Zéland. To je velký sen už hodně dlouho. Zbožňuji Pána prstenů, baví mě rozmanitá příroda a mám tam pár kamarádů. Turistické atrakce běžně moc nemusím, ale do Hobitína se určitě chci podívat (smích). A chci to vzít právě přes tu Austrálii. Lyže, klokani, kiwi a Hobitín…
A místo, kam víš, že se budeš rád vracet?
Chiang Mai. Když jsem sem před 10 měsíci poprvé na pár dní přijel, hned v prvním okamžiku jsem se cítil jako doma. To město má v sobě něco magického. Navíc mám pocit, že se tady naprosto dokonale snoubí západní vymoženosti s pohodovou asijskou náturou. Mám tady vše od výborné kávy přes perfektní coworking po skoro jakékoliv jídlo, na které zrovna dostanu chuť, když mě přestanou bavit rýžové nudle na milion způsobů.
Loy Krathong, Chiang Mai
Místní jsou až neuvěřitelně ochotní a je super, že tady můžu potkat spoustu lidí z celého světa, kteří žijí stejně, jako já. Navíc tu jsou okolo krásné hory, je to kousek do Laosu a Barmy a ze zdejšího letiště se dostanu skoro kamkoliv po Asii za pár babek.
A pak Brno, Praha a Berlín, to jsou takové moje evropské hlavní základny. Jo, a ještě Mikulov!
Berlín
V Asii se každý dříve nebo později vybourá na motorce :-) Vyboural ses?
Mám z motorky velký respekt a navíc jsem si opět nestihl udělat řidičák, takže jezdím na kole, nebo místní dopravou. Na kole jsem se lehce rozsekal loni, letos zatím pohoda.
Jak ses dostal k tomu, že se mnou napíšeš knihu?
Vždyť si mi to sám nabídl! (smích) A už jsem tou dobou měl kus hotovo, začal jsem knihu pro cestovatele psát na Srí Lance, když mi došla práce. A pak jsem kvůli zemětřesení zrušil plánovanou měsíční cestu do Nepálu a napsal na Twitter, že hledám zajímavý projekt. A ty ses mi ozval s Travel Biblí. To nešlo odmítnout! (smích)
Brněnské Cafe Mitte, můj jediný pravý domov
Co si od ní slibuješ?
Už na gymplu mi spousta spolužáků a kamarádů pořád říkala: „Ty se máš, takhle cestovat. Já bych taky hned někam jel, kdyby…” Chci, aby všichni takoví lidi konečně přestali hledat kdyby, popadli batoh a vyrazili. Navíc oni jsou pořád studenti, cestování je pro ně až neuvěřitelně snadné. Nemají vůbec co ztratit. A ještě jim to zaplatí EU.
Taky bych byl moc rád, kdyby se co nejvíc lidí konečně vykašlalo na Blesk a Novu a začali si dělat vlastní názor na svět. Většina věcí totiž ve skutečnosti funguje úplně jinak, než nám tvrdí masová média…
Ve vlaku, Srí Lanka
