Zdvižený palec aneb ultimátní návod ke stopování

Praktické tipy jsou proložené zkušenostmi a zážitky několika stopařů, které jsme poprosili, aby nám s tématem pomohli. Kdo všechno se tedy na článku podílel?

• Petra Voráčková alias Restless Child
• Pavla Wernerová
• Davído Cháb
• Andrea Pernik
• Slávek Král

Na závěr ještě jednou přidáme linky k nim na blogy a pár slov o nich. Teď se do toho ale pojďme pustit.

Proč stopovat? A proč raději ne?

Nikdy nebylo nad čím přemýšlet. Občas si zkusím i bus nebo vlak, ale nikdo si se mnou nechce povídat, nikdo mě nepozve na jídlo, nikdy mě nehodí až před barák a dokonce to chtějí zaplatit. – Slávek Král

Potřebujete se za maximálně 12 hodin dostat z Čech do Kodaně? Tak na stop raději zapomeňte. Ne, že by to nešlo, ale vůbec si to neužijete. A o to jde u stopu především – sama cesta musí být váš cíl. Stopování je nekonečná studnice zajímavých setkání, nečekaných situací, neustálých změn plánu a hlavně dobrodružství. Svoboda zdviženého palce je nenahraditelná.

A že stopem ušetříte dost peněz? To už je jen parádní bonus, který vám umožní si to dobrodružství užívat déle. Ale tady pozor – někdy se stane, že se na tak dlouho zaseknete někde na benzínce, že nakonec utratíte víc, než by vás stál autobus.

Baví mě ta svoboda rozhodování. Potkávání nových lidí. Ty absurdní situace, ve kterejch se najdu. Obědvání s řeckou rodinou, protože náš řidič chtěl „vystrašit svoje rodiče”. Pití Doma Perignona v Albánii, protože jsme si náhodou stoply sympaťáka, kterej byl shodou okolností taky britskej milionář. Neplánovaná návštěva slovinskýho reggae festivalu. Kouření trávy na palubě holandskýho kamionu. Běhání po střechách art centra ve Vídni. Zpívání v autě s nádhernejma Izraelkama… Není to přeprava zadarmo, je to rozhodnutí z cesty udělat součást zážitku. – Petra Voráčková

Vždy všetky pozitívne zážitky súviseli s ľuďmi, ktorí nás brali – milí, priateľskí, otvorení, ktorí sa snažili nám pomôcť a poradiť kam ísť. Niekedy nás ešte povozili po meste a dali nám takú mini tour, spravili kvôli nám zachádzku, prekračovali rýchlosť, len aby som stihla vlak, alebo nás len videli stáť na diaľnici tak nás vzali na lepšie miesto. A raz sme dokonca dostali 2 konzervy tuniaka. Ale asi najlepšie bolo, keď nám v Lichtenstainsku jeden pár dovolil rozložiť stan na ich lúkach (hneď vedľa výbehu s lamami), pretože tam by sme na 100 % nikde stan pred policajtami neschovali. Tak sme mohli cez deň nechať stan na lúke a konečne bez veľkých batohov sa vybrať na trek do Álp. – Andrea Pernik

Rozhodně bych nestopovala nikam, kam se potřebuju dostat v nějakým časovým horizontu. Stopování pod časovým tlakem je otrava. Taky dostávat se z měst není legrace. Obecně prostě se člověk nejednou ocitne na místě, ze kterýho se blbě dostává a pak je stopování spíš čekání na smilování. Ale tak to je risk, se kterým do toho všichni jdeme. – Petra Voráčková

Tak jo, pojďme si to shrnout:

• Stopování je hlavně parádní dobrodružství
• Abyste si ho užili, musíte být flexibilní – mít dostatek času i možnost operativně měnit plán
• Většinou vám stop ušetří dost peněz, ale není to pravidlo
• 99 % lidí řidičů, kteří vás vezmou, jsou super lidi – poradí, pomůžou, někdy vás i pozvou k sobě domů

Kam všude stopem dojedete?

Vlastně asi skoro všude. Nějaká forma stopování funguje na celém světě. Někde možná budete muset zaplatit pár korun za benzín, jinde pojedete na koňském povozu a někde třeba na lodi. Spousta lidí už stopem objela svět, prostopovala nejzapadlejší kouty Asie a projela napříč USA, i když to tam je v některých státech nelegální.

Níže pro vás máme tipy na několik zemí, kde to jde hodně snadno, v první řadě je ale důležité si uvědomit jednu věc: Stopem často dojedete na spoustu míst, kam jste se vůbec neplánovali dostat. Často jste o nich ani nesyšeli. Nebo jsou o několik stovek kilometrů vedle, ale proč nevyužít příležitosti, žejo. Stopaři jsou největší cestovatelští pankáči, takže když po cestě z Ústí do Děčína chytnou týpka, který jede do Hamburku, jedou s ním!

V Německu jsme asi o půlnoci stály na benzínce a snažily jsme se sehnat někoho, s kým bychom mohly jet dál směrem do Anglie. Byly jsme už předběžně domluvené s jedním kamioňákem, že nás za pár hodin vezme alespoň o kus dál, když v tom vedle nás zastavilo auto a v něm dva Češi. Říkali, že jedou na eurotrip, vzali auto a psy a jedou, kam se jim zrovna zachce. 

Přestože měli hodně prťavý auto, milion zavazadel a ještě do toho dva obrovský psy, celý auto kvůli nám přeskládali, aby nás mohli vzít s sebou. Další jejich destinace byla Amsterdam, tak jsme si říkaly, proč ne. Cesta tam byla skvělá. Kluci byli úplně úžasní, skvěle se s nimi povídalo a byli to přesně lidi, který by člověk na stopu chtěl potkat. V Holandsku nás vzali ještě i k moři, kde se šli koupat (my tam mrzly v bundách) a potom nás vzali do kempu v centru Amsterdamu. Anglie pár dní počkala. – Pavla Wernerová

V Nikaragui jsem třeba stopl koně, v Bolívii na poušti zase ambulanci. Nikdy nevíš, kdo a kde zastaví. – Slávek Král

Jak se odhodlat k prvnímu tripu a kde začít?

Už jsme to psali v knize – pravděpodobnost, že vás zabije blesk, je statisticky výrazně vyšší, než že se vám cokoliv stane na stopu. Pokud budete používat rozum, není se čeho bát. Stopování je parádní možnost, jak projet minimálně velkou část Evropy s minimálními náklady, a ještě u něj zažijete spoustu neopakovatelných situací.

Nestopovat kvůli strachu ze sériových vrahů je zhruba stejné, jako kvůli strachu z AIDS nikdy nemít sex. Každá zábava nese svoje rizika :-)

Je pro vás cesta stopem do Francie moc velké sousto? Zkuste to nejdřív u nás! Například mezi Olomoucí a Brnem se stopuje úplně běžně. Sranda bude i stopovačka mezi zapadlými vesničkami někde v Krkonoších, Jeseníkách nebo na jihu Moravy. Poznáte, že i Češi jsou vlastně celkem fajn a milí lidi :-)

Poprvé jsem vyrazila z Prahy do Řecka a bylo to boží. Plánování probíhalo doslova tak, že jsme se s kamarádkou opily a prohlásily, že chcem jet na oslu. Na oslu jsme nejely, ale projely jsme Balkán dolů a nahoru a nasbíraly neskutečně moc historek. Vyrazili jsme stopem, protože to bylo rebelský, neměly jsme moc peněz a kamarádka, se kterou jsem jela, už stopovala dřív. Znělo to jako skvělej nápad. A byl! – Petra Voráčková

Velice snadno se stopuje i v Německu a Rakousku – zkuste pro začátek třeba cestu do Berlína, Mnichova, nebo do Grazu. Už jsme potkali i borce, kteří jeli stopem na lyže do Alp…

Relativně nedalekým stopařským rájem je i Skotsko. Matouš ho za měsíc projel stopem skoro celé a dalo se to i na nejzapadlejších silničkách na Orknejích. Jde nejen o jednu z nejbezpečnějších zemí na světě, ale také o jednu z těch, kde se s každým domluvíte. Tedy… krom těch nejortodoxnějších Skotů.

Tak si to pojďme shrnout:

• Stopování není nebezpečnější než jiný typ dopravy. Stačí používat rozum a nelézt do auta k divným lidem
• Na začátek klidně stop vyzkoušejte v ČR a na Slovensku
• Další vhodné země pro začátek jsou určitě Německo a Rakousko, případně Skotsko

Jak a kde nejsnadněji chytit svoje auto?

Několikahodinové čekání na stopa může být pěkná otrava. Pokud ale budete chytří, můžete se mu na naprosté většině tras úplně vyhnout. V první řadě je to o tom, vybrat si správné místo. Dostaneme se ale i k dalším faktorům, které hodně pomůžou.

Slávek říká: Nejlepší jsou místa, kde auta jedou pomalu, a zároveň je jasné, kam chcete jet – stojíte na konci města, za semaforem, za křižovatkou nebo na benzíce. Nejhorší je pravý opak uprostrěd (velko)města, kde auta jedou za roh a jezdí jich tam kvanta, nebo za městem na dálnici, kde auta jedou strašně rychle.

Naprosto souhlasíme. A vždy si vyberte takové místo, kde auto může snadno zastavit!

Na Hitchwiki najdete perfektní mapu se stopovacími spoty – ta vám dokáže až neuvěřitelně usnadnit život :-)

Hlavně na dálnicích vždy doporučujeme ke zdviženému palci i ceduli s alespoň nějakým jasným směrem. Když pojedete z Mnichova do Rokycan, napíšete si logicky na ceduli Prahu. A tak to funguje i všude jinde. Cedule se také hodí všude tam, kde nemáte na cestu moc času (když už se to stane) a nechcete příliš měnit plán. Možná potrvá o něco déle, než vám někdo zastaví, ale zase máte mnohem větší šanci chytit někoho, kdo vás vezme opravdu velký kus tím správným směrem.

Na benzínkách se určitě vyzkoušejte poptat kamioňáků – ti vám na silnici téměř nikdy nezastaví, přitom berou celkem rádi a můžete s jedním ujet i mnoho set kilometrů. Dobré na tom je, že dopředu řidiče vidíte a máte mnohem více času na rozmyšlení. Případně to samé zkuste klasicky i u osobních aut.

A co že vám to tedy tak usnadní? Pomáhá, když je na první pohled vidět, že jste cestovatelé. Viditelný velký batoh, úsměv na tváři, ideálně kytara. Týpkovi s kufříčkem v obleku byste také nezastavili… I když Slávek píše, že prý se mu v obleku stopovalo parádně. Asi z něj cestovatelská aura čiší na dálku a s pojišťovákem by si ho nikdo nespletl.

V mnoha zemích mají ze záhadného důvodu rádi české stopaře. Nebo spíš nemají v lásce stopaře určitých národností. Většinou proto není na škodu dát dopředu vědět, že jste Čech – vlajkou na batohu, případně na ceduli. Jenom u nás to nedělejte :D

Keď sme mali jasne daný cieľ stopu, tak nám celkom pomohlo plánovať trasu pomocou HitchWiki – pozrieť sa, ako dobre sa po trase stopuje, kde sú vhodné miesta a ktorým sa vyhnúť. Celkovo si pozrieť tú trasu, ktoré sú hlavné ťahy, aby sa nestalo, že ostanete visieť úplne mimo civilizáciu. No a určite je fajn mať so sebou nejaké jedlo a vodu – nikdy neviete, kde sa zaseknete. A nezabudnúť na fixku! – Andrea Pernik

 

• Dávejte si velký pozor, ať vás nikdo nevysadí na místě, odkud půjde jen horko těžko chytit další auto. Domluvte se dopředu!
• Na dálnicích to jde nejlépe na benzínkách, občas u nájezdů, kde lze snadno zastavit. Pozor, nikdy nestopujte přímo na dálnici!
• Obecně hledejte místa, kde vás řidiči vidí dopředu a mají kde zastavit
• Usmívejte se a dívejte se řidičům do očí
• Z centra města si raději popojeďte MHD na okraj k silnici s jasným směrem. Jinak se ven nedostanete
• Pokud přesně víte, kam jedete, napište si ceduli. Hlavně v blízkosti velkých měst vám hodně pomůže.
• Viditelný batoh (a kytara!) hodně pomáhá. V mnoha zemích je super i česká vlajka
• Nejlepší kombinace je kluk + holka. Dva kluci to mají naopak mega těžké (vyzkoušeno za vás)
• Více aut zdaleka nemusí znamenat větší šanci na stopa – často je to paradoxně naopak
• Nejlepší místa najdete na Hitchwiki.org 

Ve kterých zemích se stopuje nejlépe?

Stopem nakonec dojedete kamkoliv. Za tím si stojíme. Ale jsou země, kde to jde skoro samo, a pak také země kde potřebujete opravdu HODNĚ pevné nervy. Pojďme začít těmi snadnými.

O Německu a Rakousku jsme už psali. Hlavně v 80. letech tam stopování zažilo obrovský boom a dneska vám snad každý řidič, který zastaví, řekne, že dřív taky stopoval. Často to přitom jsou třeba manažeři v nadupaných Audinách a Bavorácích. A to to pak po dálnicích fičí samo. 300 kiláků mezi Mnichovem a Plzní v Audi A8 za hodinu a půl? Checked.

V Evropě jsou mezi stopaři ještě hodně oblíbené země Pobaltí, Francie, Belgie, Polsko, již zmíněné Skotsko, Irsko a téměř cokoliv na východ od ČR (včetně). Špatné to nemusí být ani ve Skandinávii, jen se snadno dostanete do míst, kde jede jedno auto za dvě hodiny. A do toho je pekelná zima…

To samé platí i pro Island, kde také často zastaví první auto. Jenomže může jet až za hodinu. Takže je potřeba být připraven na to, že se za tu dobu pravděpodobně vytřídá sněhová vánice, sluníčko a dvacet stupňů a vodorovný déšť. Nepromokavé rukavice a hodně kvalitní bunda podmínkou.

Pravý stopařský ráj ale najdete o něco dál. Respektive několik rájů. Tím nejznámějším je na 100 % Nový Zéland. Tady jsou stopaři natolik běžná věc, že řidiče většinou ani nenapadne nezastavit. Známe několik lidí, kteří Zéland prostopovali doslova skrz naskrz, a všichni byli nadšení.

Perfektní stopařskou zemí je i Austrálie, jen nesmíte trčet někde v poušti v 50 stupních.

Slávek dodává: Ráj stopařů je rozhodně Havaj, Tasmánie a Nový Zéland. Tam vám zastaví i 80letá babička uprostřed noci. Potom učitě Irán, Gruzie nebo Arménie. Ale více než o zemích to je o tom, kde a kdy jste zrovna stáli a kdo jel okolo.

Kde raději nestopovat?

Některé země doporučujeme jen hodně otrlým stopařům. Jak říkáme – ne, že by to v nich nešlo, jen to vyžaduje velkou trpělivost. Někde dokonce musíte porušovat zákony.

V první řadě máte velký problém tam, kde nejezdí auta. Nebo kde dálnice = 20 různě se prolínajících prašných cest s jedním náklaďákem za hodinu. Mongolsko, kupříkladu.

Trochu problém může být i stopování v USA. Ne, že by to bylo ilegální, jak si většina lidí myslí – to platí jen pro několik států. Problém mohou být obrovské dálnice a hodně těžké hledání místa. A také policajti, kteří často neznají zákony vlastní země. Na Hitchwiki je k tomu perfektní popis, tak se v případě nutnosti podívejte do něj.

Slávek neměl moc dobré zkušenosti ani s Brazílií a Argentinou.

Z Evropských zemí si stopaři občas stěžují na Itálii, Španělsko a Portugalsko – na venkově je to prý v pohodě, ale dálnice mohou být problém. Máte s tím zkušenosti? Podělte se v komentářích!

Na co si dávat pozor?

Ne, nekoukáme se na stopování přes růžové brýle. I kolem nás jsou lidé, kterým se na stopu stalo něco hodně nepříjemného, Davído je jedním z nich. Tak si z jeho příběhu vemte ponaučení.

Když jsem byl na vysoké, s upaženou rukou, palcem vzhůru a cedulí jsem stával na okraji silnic často, rád a vždy s pocitem naprostého bezpečí. Míval jsem štěstí na dobré lidi a proto jsem tvrdil, že se není absolutně čeho bát. Jednoho dne jsem však ono ABSOLUTNĚ musel výrazně přehodnotit. Nedal jsem na svůj pocit a už chtěl být v cílovém místě. A tak jsem nasedl k lidem, kteří mě přesvědčili o tom, že neposlouchat své pocity se může dost vymstít.

Zkrátím to a nebudu zacházet do detailů. Vzali mi peníze, doklady a batoh s věcmi. Cílové místo také nedodrželi – vyložili mě po pár kilometrech do příkopu v lese. Kromě elektrošoků zařízením určeným k sebeobraně, lepenky přes pusu a svázaných rukou mi však dali jednu z nejcennějších životních zkušeností: KDYŽ TO NECÍTÍŠ, NENASTUPUJ. I kdybys měl/a spát v dešti na poli u dálnice. Když už jsi v autě a necítíš se dobře, okamžitě požádej o zastavení a vystup. Bez výjimky! Poslouchej svou intuici.  

Jestli jsem přestal stopovat? Jistěže ne. Nemohu přece za to, že to někdo nemá v hlavě v pořádku. Stále věřím na to, že lidé jsou dobří. Co si však určitě mohu vybrat je, ke komu do auta nasednu. A to bych doporučil každému. 

Všechny věci včetně dokladů se mi vrátily. Lumpíci si vzali ty dvě stovky a vše ostatní vyhodili. (To mohli říct rovnou, že chtějí přidat na benzín). Dobří lidé věci našli a odnesli na policii, která mi je vrátila. Takže stopu zdar, ale opatrně.

Stopařské (skoro) desatero

1. Dobrodruh je tvoje druhé jméno
2. Nepředběhneš bližního svého
3. Poděkuješ
4. Umýváš se, nejsi čuně
5. Smradlavé (a plesnivé) oblečení před cestou spálíš. Nebo alespoň neprodyšně zabalíš
6. Nikdy nezabouchneš dveře dřív, než si vezmeš z kufru batoh
7. Nenasedneš do auta s divným pocitem
8. Když se necítíš dobře a už jsi uvnitř, necháš se ihned vysadit

Můžou stopovat i holky?

Jak jste si už v průběhu článku asi všimli, tak ano, můžou. A dost jich stopuje. Jen je potřeba být dvakrát tak ve střehu a připravit se na trochu těch slizkých keců. K tomu ať se raději vyjádří, holky-stopařky.

Při každým nástupu si říkám, že to může bejt můj poslední. To není tak, že si stopař je se vším 100% jistej – je to o důvěře a štěstí. Dvakrát se mi stalo, že v autě začal řidič požadovat sexuální služby výměnou za svezení. V obou případech mu ale stačilo říct, že nemáme zájem (a pak se nechat vyhodit na nejbližší benzince). Pro mě je důležitý, že na nás nikdy nikdo nesáhnul. Řeči jsou sice nepříjemný, ale nikdy se mi nestalo, že by se mi někdo snažil ublížit fyzicky, nebo mi něco ukrást. Určitý procento lidí prostě pořád nechápe, že stopařky nejsou prostitutky. Nebo obecně, že prostě chlapům nedlužíme sex za to, že pro nás něco udělali (což je spíš obecný životní moudro, než jenom na stop).

Používejte zdravý rozum. Pokud někdo vypadá byť jen trochu podezřele, nestojí to za to. I kdyby vám nic neudělal, tak to bude nepříjemná jízda a ztráta vašeho času. Pokud se musíte dostat odněkud někam, tak je asi lepší si zaplatit dopravu – protože ten stres toho „musím sem a musím tam” většinou způsobuje nerozumný rozhodnutí. Dejte řidiči najevo, že znáte jeho poznávací značku (a že ji sdělujete dál – buď fotkou, nebo přednesením nahlas do „hovoru”). Pro všechny případy mějte pepřák. A pokud vás někdo odmítá vzít dál než 5 km, neberte to (tohle tvrdili většinou všichni, co pak plynule přešli do otázky kolik stojíme). – Petra Voráčková

Sama som išla stopom len dvakrát. Prvýkrát z Brna do Prahy a musím sa priznať, že som sa trochu bála. Našťastie to boli len moje paranoje a všetko dobre dopadlo. Druhýkrát to bolo celkom náhodou v Gruzínsku keď som čakala na hlavnej ceste na maršrutku.

Zastavilo mi auto s troma mladými mužmi, ktorí absolútne nehovorili po anglicky a ja som pritom ani nevedela, či stojím na správnej strane cesty. Len som povedala Kutaisi a vzali ma do auta. Od jednej Gruzínčanky som počula, že stopovanie v Gruzínsku je úplne super a že ani ako sama žena sa nemám báť. Človek ale nikdy nevie a až do momentu kedy zavolali nejakej kamarátke, ktorá bola náš tlmočník, som mala celkom strach. Nakoniec ma chlaci vzali do mesta, kde mi ukázali nejaké pamiatky, kúpili mi miestne jedlo a ešte ma aj hodili naspäť na letisko. – Andrea Pernik

Takže, jak to shrnout:

• Dvojnásob platí – nenasedejte do auta k někomu, kdo vám přijde divný
• Pokud na vás bude řidič něco zkoušet, dejte jasně najevo, že nemáte zájem a nechte si zastavit
• Vozte pro všechny případy pepřák

Stopování level 2.0

Máte už něco odstopováno, ale chcete zdvižený palec posunout na další level? Máme pro vás několik tipů, jak na to.

Domluvte se s kamioňáky

Určitě máte nějakého kamaráda řidiče. Buď kamionu, nebo dodávky, to je jedno. Nemáte? Kamarád kamaráda určitě mít bude. A protože většina řidičů dnes pracuje pod hlavičkou menších nebo větších spedičních firem, máte velkou šanci se dopředu s někým domluvit, aby vás vzal i přes tisíc kilometrů daleko. Dá se tak pohodlně dostat například do Španělska, Rotterdamu, nebo i Istanbulu na jeden zátah. A to za to stojí.

Dokonce můžete do spediční firmy poslat mail s prosbou, jestli by vám na nástěnku nevyvěsili „inzerát”. Potřebuju se dostat tam a tam, ideálně v takový termín. Jedete? Vemte mě s sebou! Slávek to testoval a vyšla mu takto cesta do Turecka.

Stopněte si loď

Většina lidí nechápe, jak se ortodoxní stopaři dostanou přes oceán. Celkem jednoduše, stopnou si loď. Jak? Kapitáni v přístavech často hledají posádku, jen je potřeba vědět, jak to chodí. Máte v zásadě dvě možnosti – pomáhat na jachtě, která se zrovna někam vaším směrem plaví, nebo si najít pomocné místo na velké lodi. Ať už nákladní, nebo zaoceánském parníku. Stopovat se dokonce dají i lodě na vnitrozemských plavebních kanálech, například v Německu, Holandsku nebo Skotsku – čekejte u zdymadel, kde každá loď musí zastavit a počkat, než se napustí/vypustí voda.

Něco málo k tomu psal Roman v článku o jachtařině u nás na blogu.

Spoustu tipů a triků ke stopování lodí najdete i na Hitchwiki a na blogu děsného blázna Tomislava Perka.

Lodní stopařina už vůbec není o rychlosti. Ani trochu. Lodě jsou většinou extrémně pomalé. Ale ten zážitek za to stojí. A asi na to sbalíte úplně každou holku, kterou pak potkáte.

Jeďte vlakem. Nákladním!

Dřív bylo, hlavně v USA, velice populární jezdit načerno na nákladních vlacích. Je to trochu nepohodlné, ale dostanete se tak opravdu HODNĚ daleko. Dnes už by vás pravděpodobně hodně rychle vyhodili, je tu ale i jiná možnost. Zkuste se zeptat strojvůdce, jestli vás nevezme s sebou.

Většina z nich vás odmítne, ale rozhodně to není nereálné. Zvlášť, když projevíte alespoň nějaký zájem o železnici a natrefíte na mašinfíru, kterého jeho práce baví. Přičemž u soukromých dopravců máte minimálně v Evropě výrazně vyšší šanci – státní dopravci většinou zakazují strojvůdcům kohokoliv do lokomotivy brát.

Vhodné jsou příhraniční stanice typu Břeclav, Bohumín a Děčín, kde i nákladní vlaky často zastavují u nástupiště – do kolejiště je totiž zakázané vstupovat, pozor na to. Podobně se můžete domluvit i se strojvůdcem osobního vlaku – v ČR a na Slovensku se nám to několikrát povedlo. Je to pak úplně jiný zážitek, než sedět ve vagonu! Jen o tom pak raději nikomu moc dopodrobna nevykládejte, strojvedoucí by mohl mít problém.

A nakonec – můžete se zkusit zeptat i průvodčího, jestli vás sveze zdarma. Pokud uvidí, že jste opravdu lowcost cestovatel, a bude mít alespoň trochu dobrou náladu, celkem pravděpodobně vás vezme. Třeba mu pak někde ve stanici pomůžete s nakládáním kol…

X-Challenge

Takže vám bylo všechno zmíněné málo? Oukej. Jak chcete. Teď je ten správný čas, abyste se přihlásili na stopařské akce a prokázali, že jste fakt úplní blázni. V dobrém, samozřejmě.

Několik takových začíná i v ČR, třeba právě X-Challenge – mrkněte na web a na video o akci. Máme pocit, že to opět bude dost velká sranda. Vyrazíte?

Další je třeba Mistrovství ČR v autostopu, které pořádá cestovka jedu.cz.

Chcete se svézt cizím autem, ale stopování vám nevoní?

Nevěšte hlavu – i tady pomůžou sdílecí služby. Aktuálně na český trh vstoupil portál zprostředkovávající spolujízdu – BlaBlaCar. Koupil několik českých služeb stejného typu a jejich sloučením tak napojil spolujízdu z ČR na svou celoevropskou síť.

Díky BlaBlaCaru si jednoduše vyberete dopředu trasu a řidiče (funguje zde podobný systém referencí jako na AirBnb, Couchsurfingu či Uberu), víte, kolik mu zaplatíte, a máte jasné místo i čas, kde a kdy vás nabere.

Najdete spolujízdu jak z Brna do Prahy, tak z Prahy třeba do Berlína, Amsterdamu, Paříže či Štrasburku. A odsud samozřejmě můžete napojovat dál. Je to rychlejší a pohodlnější, ale samozřejmě to něco stojí, a navíc přijdete o to nejlepší – dobrodružství.

Přečtěte si o spolujízdě celý článek

Teď už zbývá jen přidat poselství na závěr: Řidiči, berte stopaře! Jsou to fajn lidi! :-)

 

A na závěr slíbené odkazy na blogy těch, kteří do článku přispěli:

 

Petra Voráčková alias Restless Child 

Jestli má nějaká holka velkou šanci prorazit s cestovatelským vlogem, tak je to právě Peťa. Určitě se na nějaké z jejích videí koukněte, stojí to za to. A držte palce, ať ji někde při natáčení nesežere tygr. Její Instagram, jak už asi chápete, se jmenuje Restless Child.

Davído Cháb

Zajímavý týpek a chodící ukázka toho, že opustit dobrou práci, sebrat se, zmizet a všechno další řešit za pochodu, může být dost dobrý nápad. Píše www.davidochab.cz

Andrea Pernik

Další cestováním nakažená holka, která studuje psychologii, maká v agentuře a do toho cestuje, co to dá. Jen blog ještě nemá, musíme ji k tomu donutit :-)

Slávek Král

Téměř 5 let křižuje svět a jezdí až brutálně lowcostově. Stopuje a kempuje, momentálně je na své druhé cestě kolem světa, odpovědi na otázky nám psal z letiště v Soulu. Své zážitky píše na fb.me/slavektravelblog

Jaké jsou vaše zážitky se stopem? Podělte se v komentářích!