Mart Eslem: „V Antarktidě máš pořád pocit, že člověk nic neznamená.”

Mart Eslem, vlastním jménem Martin Šlambor, je povoláním podnikatel, duší ale vášnivý cestovatel. Navštívil už všech 7 kontinentů. V rozhovoru pro Travel Bibli jsme se bavili o cestě do Antarktidy, o tom, proč je důležité znát lokální jazyk, i o videu na cestách.

Odkazy k podcastu:

• marteslem.cz
• Martův profil na Vimeu
• Slow Travel Festival

 

Cestuješ vlastně úplně odmalička, vyrůstal jsi v Itálii…

Neřekl bych, že šlo o cestování. To byl život přímo v cizí zemi, konkrétně v severní Itálii, kde jsem žil od osmi do jedenácti let s rodiči.

Kdy přišla první velká cesta, kdy sis uvědomil, že chceš cestovat dlouhodobě?

Prvním zlomovým bodem byla moje dovolená v Tunisu, kde jsem byl s holkami a dal jsem si výlet na poušť do jedné oázy. Nadchlo mě to – řekl jsem si, že válecí dovolené nejsou nic pro mě a že půjdu jinou cestou. Od té doby jsem začal cestovat, ze začátku s agenturami, abych se oťukal, pak vše jen na vlastní pěst.

Hodně se mi líbilo tvé vyprávění o Antarktidě, kde už jsi byl dvakrát. Není to kontinent, kam se dostane každý. Jaké mám tedy možnosti, pokud tam chci jet?

Možnosti jsou dvě. Jedna je ryze turistická linie na ledoborci, druhá cesta je na některou z tamních základen. Já byl na speciální základně, která se zabývá životem člověka v extrémních podmínkách, takže jsem měl možnost zažít vše v jedné cestě turisticky a v druhé „natvrdo“. Na základně nesmíš používat žádné chemické věci, mít spojení se světem… intenzivně vnímáš tu samotu a odloučení od civilizace. Vhodným způsobem děláš záznamy, jak to na tebe celé působí.

Na jak dlouho jsi tam byl?

Měl jsem na výběr týden, anebo měsíc. Chtěl jsem déle, ale nakonec z toho bylo jen pět dní. Jel jsem na jachtě, což nebyla příjemná zkušenost. Nefungovalo topení a celkově byly různé problémy s motorem, takže jsem měl strach už jen na cestě směrem tam. Modlil jsem se, abych jel zpátky jinak, ale to se mi nesplnilo.

Vlastně jsi mluvil o drsném momentu, kdy motor vůbec nefungoval…

Těch drsných momentů bylo více. Třeba když jsem jeden večer zjistil, že máme půl metru vody v podpalubí. Pomalu jsme se loučili se životem, protože jsme usoudili, že jsme někde narazili a teče nám dovnitř. Naštěstí jsme pak zjistili, že kapitán zapomněl vypnout čerpání vody do podpalubí, kde měl nádrže na mořskou vodu, která už přetékala.

Další moment byl ještě horší – v bouřce nešlo nahodit motor. Všichni chlapi byli nahoře u plachet, ale nedařilo se nabrat správný směr a vítr nás hnal na útesy. Na poslední chvíli se motor probral a odtáhl nás. Kdybychom útesy trefili, bylo by zle: v Antarktidě je voda natolik studená, že i když ztroskotáš 200 metrů od břehu, prakticky to znamená smrt, protože umrzneš. V ledové vodě se nedá přežít víc než několik pár minut.

Proč by do Antarktidy vůbec člověk měl jet? Na co třeba nejvíc vzpomínáš?

Říká se, že Antarktida je poslední stanice cestovatelů. Jde o kontinent diametrálně odlišný od obydlených, má naprosto jinou energii, protože se ho člověk nikdy nedotkl, nepřeoral ho, nestavěl na něm, nikdy se na něm neválčilo… Co se týče energií, je naprosto výjimečný.

Je mezistupněm k jiné planetě – s tím malým rozdílem, že nepotřebuješ skafandr, jinak se Antarktida doopravdy dá přirovnat k Měsíci. Chodíš v místech, kde se krajina spoustu let vůbec nezměnila, člověk na ni neměl žádný vliv. Stále máš pocit – pokud nejsi egoista –, že člověk vůbec nic neznamená. Že planeta byla a bude. Kdykoli tě sfoukne jak svíčku a jsi naprostá nula. Tam si to opravdu uvědomuješ na každém kroku.

Jel bys znova?

Rozhodně. Byť byla druhá cesta krušná, šlo o obrovský zážitek i posun mého života a částečné přehodnocení životních priorit, takže bych se určitě rád vrátil. Té místní atmosféry se člověk nepřejí.

Můžeš být víc konkrétní, jak tě to změnilo nebo jak si přehodnotil život?

Když nám teklo do jachty, bylo nám od prvního momentu, co jsme si koukali do očí, jasné, že se nám odpočítávají poslední minuty života, protože když takhle vypluješ, neexistuje žádné SOS. Hodit to můžeš, ale prakticky nikdo ti na pomoc nepřijede, protože loď dopluje za den, nebo nejrychleji za několik hodin, i letadlo by dorazilo nejdříve za půl hodiny – a to je už pozdě, když máš trable a jsi nedejbože ve vodě. Máš tři čtyři minuty života, takže jsem byl úplně vyřízený, ale při životě mě držel slib, který jsem dal mým dcerám – slib, že se vrátím. To mě obrovsky drželo psychicky, že jsem se nesesypal. Takové místo mezi životem a smrtí.

Taky jsem si uvědomil, že věřím v boha, akorát jsem ho celý život ukrýval za nějakou šťastnou hvězdu, energie a všechno možné. Tam mi došlo, že bůh existuje, což bylo krásné prozření a pro mne hodně silný okamžik, který mi změnil náhled na život.

Něco takového se ti stalo na cestách poprvé, že sis sáhl na opravdové dno a říkal si „tady je konec“?

Když si to tak promítnu, tak jo, poprvé. Později jsem ještě pár takových zážitků měl, ale tehdy to bylo prvně. Nebyl jsem na vojně, takže jsem si takovou malou prožil. Pochopil jsem, jak je nesmyslné tíhnout k něčemu, co je hezké a pohodlné. Od té doby beru vše – a čím jsou věci těžší a nepohodlnější, tím jsou mi větší výzvou a přináší mi víc než něco fádního, jako je třeba all inclusive.

Napadá tě další nejdrsnější místo po Antarktidě, kde jsi byl?

Otázka je, z hlediska čeho bylo nejdrsnější… tohle bylo drsné z pohledu přírody. Další hraniční příběh mám z Dolomit, kdy z čisté blbosti, že neumíme německy, jsme si nepustili předpověď počasí a vylezli jsme na horu. Začala bouřka a kamaráda vedle mě srazil blesk do kolen. Naštěstí jen odrazem od stěny – jak pršelo, stěna najednou byla vodivá a blesky lítaly z ferratů, do nás taky lítaly, i já dostal pecku.

Bylo to tehdy taky drsný. Bojoval jsem se strachem, ale protože jsem si něco podobného zažil už na Antarktidě, hlavně psychický šok, už jsem tolik nepanikařil. Rozhodně to nebylo příjemné a šlo o dost těžký okamžik, vlastně hazard nebo naše hloupost, když se to tak vezme.

Která země tě nejvíc překvapila?

To je zajímavá otázka, jakou mi ještě nikdo nepoložil. Nemůžu říct, že by mě nějaká země překvapila, snažím se jezdit bez očekávání, protože očekávání vede ke zklamání. Nehodnotím země, jen je pasivně či aktivně vnímám. Hodnocení mi nepřísluší. Mnoho zemí se mi líbilo, ale že by mě překvapily se asi říct nedá. Nerozděluji zážitky na pozitivní, nebo negativní. Když mě někdo okrade, beru to jako zážitek a další kamínek do mozaiky mého života. Něco mi to má přinést, někam mne posunout.

Kdybych měl něco vybrat, tak mě před lety negativně překvapila Albánie. Zřejmě mi hodně škodilo, že jsem mluvil italsky, takže mě pokládali za Itala a dost po mně šli – chtěli peníze, prodávali mi předražené zboží, přehazovali si mě zprava doleva… Nakonec jsem utekl předčasně, znechucený lidmi a jejich chováním, ale myslím si, že mne brali za chodící kasičku.

Proč vůbec cestuješ?

Beru to jako duševní potravu. Žijeme dost konzumně, hodnoty se vytrácí. Cesty mi dávají příležitost uvědomit si, co hodnotou je a co není, a že ke spokojenému životu potřebujeme jen málo, zatímco společnost tvrdí opak – že potřebujeme všechno, víc a pořád. Cesta ale tvé ego tlačí dolů a říká „buď v pohodě, máš co jíst, máš kde bydlet, tak na co si stěžovat“.

Jaké prostředí ti nejlíp připomíná zmíněné hodnoty? Někdo je cítí mezi lidmi, jiný v přírodě, další ve chvílích, kdy je úplně sám…

Jak kdy. Samozřejmě příroda a hory – nutí tě uvědomovat si, jak jsi malý a bezvýznamný. Hory mě naučily, že je nejde dobýt, nejde je pokořit, to je nesmysl. Jen můžeš být vděčný, že jsi na tom místě, že tě vítr nesfoukne dolů. Pak země, kde je chudoba, lidé v nich žijí skromně a dokážou být šťastní. To jsou zážitky z lokací, které mě formují a ukazují, že nemusím mít nejlepší auto nebo značkové oblečení, protože nejsou pro život důležité. Vlastně… mnohdy je lidi mají, ale za celý den se neusmějí.

Líbí se mi myšlenka, kterou máš na webu – cestuješ hlavně do zemí, kde rozumíš lidem a můžeš se s nimi pobavit. Například do Latinské Ameriky. Uměl jsi španělsky, ještě než jsi tam poprvé jel?

Na prvních dvou třech cestách bylo vše jen s angličtinou a až od nějaké čtvrté cesty v roce 2009 jsem se začal učit španělštinu. V ten moment bylo všechno zase jiné, o něco pestřejší, mohl jsem se bavit s lidmi na trhu, pomalu s Indiány… s každým, koho jsem potkal, jsem mohl prohodit slovo, což předtím s angličtinou moc nešlo. Povídat si v autobuse s dítětem nebo s domorodcem.

Tehdy jsem si uvědomil, že lokální jazyky otevírají úplně jiný svět a lidi tě berou naprosto jinak, protože znalostí jejich jazyka dokazuješ hlubší zájem o místní kulturu a destinaci, takže ti otevřou své srdce.

Máš nějaký konkrétní příklad, co bylo jinak, když jsi mluvil španělsky?

Hlavní rozdíl jsem pocítil, když jsme s kamarádem točili v chudinské čtvrti v Nikaragui. Snídali jsme na náměstí, obsluhovala nás mladá servírka a dali jsme se do řeči. Po chvíli jsme se jí zeptali, kde bydlí, jestli by nás pozvala na návštěvu k sobě domů zda by jí nevadilo, kdybychom si to i natočili. Druhý den nás provedla různými uličkami, tzv. zakázaných částí města až k sobě domů. Bez španělštiny by se tohle všechno nestalo.

Nebo s sebou vozím nastříhané pexeso a různé figurky pro děti – pomáhají mi získat na svou stranu sympatie místních a zároveň i určitou bezpečnost. (smích)

Říkal jsi, že se nyní učíš i arabsky, což je jazyk, kterým Evropané moc nemluví – a dovedu si představit, že tam je to ještě výraznější. V arabské zemi se od bělocha neočekává, že by mluvil arabsky. S jakými reakcemi se setkáváš?

Mám naopak pocit, že arabsky mluví hodně lidí – jak tady u nás, tak i celosvětově. Jen to není tak medializované. V Ománu jsem se těšil, že se jazykově posunu, jenže na ulici, v obchodech a restauracích se k Arabovi v podstatě nedostaneš, protože potkáváš hlavně cizince, kteří arabsky nemluví. Zkoušel jsem to, ale dostával anglické odpovědi.

Jednou jsme ale byli v poušti v táboře velbloudářů, kde jsem si je získal znalostí názvů všech pokrmů, kterými nás hostili. Oni to velice kvitovali s povděkem. Vzál nás k nim jeden Beduín, kterému jsme vysvětlili, že nás nezajímají opičárny, ale že chci vidět realitu jejich života.

Chystáš se na nějaký další jazyk?

Zatím ne. Arabština a španělština mají výhodu, že jimi mluví na velkých částech světa. Nevím, jestli bych šel v budoucnu třeba do němčiny, francouzštiny… nebo bych možná mohl vyzkoušet jazyk nějakých kolonií. Jenže život mám jen jeden a den trvá nekompromisně 24 hodin. (smích) Takže jsou taky limity. Všechno je jen o čase.

Cestuješ s rodinou?

Většinu cest podnikám sám, některé s kamarády, ale s rodinou ne tak často a ne příliš daleko.

Chystáš se na to časem?

Na některé cesty po Evropě jsem je vzal, i do Izraele, ale jsou to holky – a ty zbytečně přitahují pozornost a zvyšují nebezpečí skupiny. Čím větší partu lidí máš, tím menší je možnost, že tě někdo pozve k sobě domů.

Já zas vnímám, že cestování s rodinou může mít úplně jiný rozměr, zvlášť z pozice dítěte.

To jo, já to ale neumím skloubit. Na cestách točím, fotím, píšu každý den, neměl bych proto čas se jim vůbec věnovat. Takhle vnímám čistě jen okolí. Taky bych o ně měl strach, takže zatím to neumím uchopit.

Zastavím se u filmařiny. V dnešní době plné možností může točit každý, na co si vzpomene. Točíš jen krátké filmy?

Ano, naše filmy mají maximálně 20 minut, protože jsme amatéři. Natočit delší film, který by byl konzistentní z hlediska příběhu, dynamiky apod., je poměrně složitá práce. Ambice na nějaké celovečerní filmy zatím nemáme. Umíme střihat, točit, ale máme limity ve zvuku a scénáře prakticky neděláme. Prostě točíme to, co se nám děje. Snažíme se filmům zachovat dynamiku a sledovatelnost.

Na čem stavíte příběh?

Jde o reportáž, takže příběh se občas najde, třeba jako v Nikaragui, což je o servírce Marii, ale jinak to jsou slepené zážitky o lidech, které potkáme. Film oživují moje komentované vstupy o tom, co se právě děje, a je proložen záběry přírody nebo zvířat.

Teď se nám v Ománu povedlo natočit žraloka velrybího, pak jsme točili želvy Karety, jak snáší v noci do písku vejce. Získáváme zajímavosti po cestě a doma se pak snažíme dát filmu nějakou formu. Co se nehodí, zůstane jako malý klip, nebo to vůbec nepoužijeme.

Proč vůbec točíš? Točíš pro lidi, nebo pro sebe?

Pro oboje. Zaznamenávám své zážitky, takže mí potomci budou moct vidět, jaký byl jejich táta, děda a tak dále. Ale samozřejmě filmy pouštíme i lidem. Pro mě je cestovatel ten, kdo se se svými zážitky podělí i s ostatními.

V čem je cestování jiné, když fotíš a točíš?

Znamená to, že se obrovsky nadřeš, protože veškerou techniku musíš tahat. Občas závidím ostatním cestovatelům, které potkám na cestě, jak mají kraťásky a peněženku na krku, zatímco já jsem zpocený až bůhvíkde. Mám to ale rád a rád se obětuji.

Co to pro tebe znamená ohledně organizace cesty?

Když nejsi filmař, tak nechápeš, proč strávím na jednom metru čtverečním dvě tři hodiny. Člověk, který netočí, tohle nedá. Nepochopí, co dělám na kolenech na zemi – že hledám různé úhly záběru. Proto je fajn, že jezdím s kamarádem, který taky točí, takže si v danou chvíli rozumíme i bez zbytečných slov.

Na jaký záběr jsi nejvíc hrdý? Máš nějaký záběr, u kterého si říkáš „jo, tohle se povedlo“?

Největší radost máme ze zmíněného žraloka velrybího, má být jediný, který není masožravý. Ale nevěřil jsem tomu natolik, abych k němu skočil do vody. (smích) Takže jsme ho točili na tyči pod vodou. A pak vyšel hezky záběr s malinkými želvičkami, které běží svůj závod o život po pláži, když se vylíhnou. Čekají na ně armády krabů, chytají je a žerou, do toho ještě racci. Je to opravdu jako válečná zóna a když jsme je filmovali, byli jsme jakousi ochrankou jejich přesunu, protože krabi ani racci si na ně netroufli, když jsem tam stál, takže jsme alespoň zachránili pár želviček.

Pak ještě pro mě byl obrovský zážitek před lety, když jsem točil horské gorily na pár metrů. Pro mne šlo o silný zážitek i z toho důvodu, že horské gorily jsou určitý mezistupeň mezi člověkem a zvířetem. Gorila není zvíře, pro mě je vznešenou bytostí.

Kdybys teď mohl něco vzkázat světu, co by to bylo?

Vyprdněte se na všechny války a nesmysly a koukejte se kolem sebe. Smějte se, mějte rádi život, svět a lidi kolem sebe. Když na tomhle postavíme náš každodenní život, bude svět úplně jiný a bude z něj ráj, po kterém všichni tolik toužíme. Tohle by mohl být vzkaz světu, otázka je, jak je kdo schopný takové věci realizovat.