Poslouchejte v podcastové aplikaci:
Silvia pracuje jako freelance marketérka a blogerka a minimálně na Slovensku je o ní poslední dobou hodně slyšet jako o digitální nomádce. Ve volném čase ji baví surf a samozřejmě cestování.
Její oblíbené destinace jsou většinou spojené se surfem a teplem, patří mezi ně Mexiko, v poslední době Indonésie a hlavně Bali. Ráda se ale vrací i domů na Slovensko.
Odkazy k podcastu:
Chille – Torres del Paine
Za co jsi v poslední době nejvíc vděčná?
Že můžu dělat, co dělám. V poslední době si víc a víc uvědomuji, jaké mám štěstí, že se můžu realizovat profesionálně, což mě pak rozvíjí i osobnostně. Určitě k tomu přispělo cestování, které jsem poslední roky hodně provozovala. Potkala jsem spoustu nových lidí, kteří mě inspirovali.
Vzpomeneš na někoho konkrétního, kdo tě hodně inspiroval?
Těch bylo víc. Například lidé během mé první cesty před čtyřmi lety. Tehdy jsem cestovala autobusem po Jižní Americe a pohybovala se po místech, kam běžní backpackeři (batůžkáři) nechodí, takže jsem se hodně seznamovala s místními lidmi.
Za zmínku stojí mí kamarádi z Chile, se kterými jsem se potkala v hostelu v Uruguayi. Babička jednoho z nich byla ze Slovenska, takže jsme si rozuměli. Pozvali mě do Chile, kde jsem u nich nějakou dobu spala. Inspirovali mne k tomu, abych procestovala Patagonii – jih Chile a jih Argentiny – a abych se odvážila jít i na hory. Ačkoliv jsem ze Slovenska, k horám jsem nikdy vztah neměla. (smích) V Patagonii jsem si je ale zamilovala, překonala samu sebe a absolvovala pětidenní výlet v přírodě.
Za poslední rok mě hodně inspirovali i digitální nomádi, které jsem potkala v coworkingu na Bali. Velmi si rozumím s Němkou Conni Biesalski, která píše blog Planet Backpack. Bloguje čtyři nebo pět let a má v podstatě stejný příběh jako já. Taky hledala způsob, jak si vydělávat, a je o hodně zkušenější, co se týče digitálních produktů. Inspirovala mě k cestě podnikání.
Penang
Kdy jsi začala tak hodně cestovat? Až společně s prací?
Cestovala jsem už jako dítě, otec byl muzikant a tři roky žil ve Španělsku. Při vysoké škole jsem absolvovala dva programy Work and Travel v New Yorku. Po vysoké jsem přemýšlela co dál. V jednom pohovoru jsem postoupila do finále výběrového řízení, ale dnes si dělám srandu, jak jsem ráda, že mě nevybrali, protože to byla práce pro jednu banku.
Tehdy jsem se chtěla naučit španělsky, protože mě Španělsko lákalo už od dětství, tak jsem koupila jednosměrnou letenku na Tenerife. Z původně plánovaných tří měsíců se stal rok. Od té doby jsem se už ke klasickému životu na Slovensku nevrátila.
Po roce na Tenerife jsem získala přes studentskou organizaci AIESEC stáž v Dánsku, žila jsem na severu v městečku Aalborg. Později následovalo přestěhování do Kodaně, kde jsem se zamilovala a sháněla práci. Přes internet jsem posílala životopisy a ve finále dostala práci v marketingu pro velkou společnost, která vyrábí sluchátka a mikrofony.
Během působení v Dánsku jsem se seznámila s lidmi, kteří si brali delší kariérní pauzy. Hodně mě to zaujalo a přemýšlela jsem, jak si někdo může dovolit takový luxus a dá si pauzu třeba na rok. Vždycky jsem pracovala, i při studiu, takže jsem našetřila peníze, díky kterým jsem mohla odjet do Jižní Ameriky. V práci jsem dala výpověď, s firmou jsem ale dohodla, že odejdu na rok.
Tři měsíce jsem bydlela v Berlíně a založila blog, protože mne inspirovali spolubydlící. Berlín mě kreativně nakopl, pak jsem jela na své první velké dobrodružství. Šlo o Jižní Ameriku, kde jsem cestovala sedm měsíců. To byla moje kariérní pauza – nepracovala jsem, jen odpočívala a sbírala nové nápady na budoucí práci.
Přestože jsem nepracovala, chtěla jsem se naučit něco nového, a sice blog. Tehdy jsem ještě neměla žádný podnikatelský plán. Odpočívala jsem, byla hodně off-line a často se ztrácela v horách nebo na pláži.
Ecuador
Kdy se k tomu přidala práce?
Až asi za rok a půl. Po Jižní Americe jsem se vrátila zpět do kanceláře, jak jsem se dohodla se zaměstnavatelem před odjezdem. Měla jsem na starost projekt, který trval čtyři měsíce. I když mi nabídli dlouhodobou smlouvu, rozhodla jsem se pro cestování. Musím ale říct, že to bylo rozhodování velmi náročné. V Dánsku jsem měla bezva práci, dobrý příjem a fajn život, jenže mě to neuspokojovalo. Chtěla jsem objevovat svět a zkoušet nové projekty nebo pracovat sama na sebe.
Takže jsem se k cestování vrátila po čtyřech měsících, kdy jsem zas něco našetřila, a pokračovala ve Střední Americe, zároveň už jsem přemýšlela, co bych mohla dělat, abych se uživila. V El Salvadoru jsem potkala jednu slečnu, která pracovala jako virtuální asistentka, a ona mi vnukla nápad, že můžu pracovat na volné noze.
Byla to hned práce, kterou děláš teď, nebo jsi začínala jinak?
Už jsem měla zkušenosti v marketingu jak ze studia, tak z práce, pomohl mně i můj blog, díky kterému jsem se naučila on-line marketing. V tom pokračuji, ale za posledního dva a půl roku jsem už někde jinde. Moje momentální specializace je zaměřená na marketingovou strategii, obsahový marketing a social media marketing.
Patagonie
Co tě nejvíc motivuje, abys ráno vstala z postele a šla pracovat? Jsou to peníze, práce samotná, lidi, pro které děláš?
Kombinace všeho. Jednak fascinace, že jsem schopná vydělávat sama na sebe. Osmdesát procent mého příjmu je práce pro klienty, zbytek jsou aktivity jako workshopy, přednášky a články. Baví mě, že sama buduji vlastní podnikání a stále se učím něčemu novému. Zároveň zjišťuji, že některé úvahy, kterými jsem si dříve nebyla jistá, fungují.
Máš nějaké zvyky nebo rutiny, které ti pomáhají udělat nezbytnou práci?
Protože jsem svou freelance kariéru budovala na cestách, nebylo to vůbec jednoduché. Pobývala jsem často na velmi zajímavých místech, která nabízela mnoho lákadel, takže člověk v sobě musel mít určitou disciplínu, jinak by toho moc neudělal.
Souhlasím, že by člověk na cestách měl držet rutinu. Pro mě je pondělní ráno takové startovací. Kdysi jsem nesnášela pondělky, protože to znamenalo návrat do kanceláře. Teď v pondělí v 9.00 sepíšu to-do list – seznam úkolů na daný týden. Proběhnu všechny rozpracované projekty, jako základní pomůcku používám aplikaci Wunderlist, případně si úkoly píšu na papír.
Pokud na projektu pracuji s více lidmi, používám Trello na projektový management. Pak naplánuji schůzky. Používám Skype a WhatsApp s tím, že pokud navíc mám v plánu nějakou cestu, musím ji zohlednit. Když například cestuji napříč kontinenty, musím počítat s tím, že budu unavená i několik dní.
Velmi se změnil i styl mého cestování. Když jsem byla pouze backpacker, cestovala jsem poměrně rychle a chtěla toho vidět co nejvíc za co nejkratší dobu. Teď cestuji pomalu, abych byla produktivní a neměla stres, zda práci dodělám včas, a abych si užila dané místo.
Bolivie
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Záleží, na jakém místě zrovna jsem. Pokud se dá surfovat, jdu hned ráno, protože jsou nejlepší vlny. Na surf chodím většinou tři dny po sobě s tím, že čtvrté ráno mám volné.
Pak si dám snídani a začnu pracovat. Kolem třetí mám oběd a zase tři hodiny pracuji – dle toho, kolik mám práce. Když jsem u oceánu, neberu si tolik projektů, protože mi stačí méně peněz a raději se věnuji prknu. Když jsem ale zpátky doma, pracuji víc. V Bratislavě vyměním surf za jógu a vždy mám delší snídani, protože co jsem doopravdy nesnášela, když jsem pracovala v kanceláři, byl ranní stres, ani jsem se pořádně nenasnídala. Teď si to vynahrazuji.
Máš nějak rozdělené úkoly, kdy co děláš? Fascinuje mě, že stíháš psát blog, články pro média a ještě pracovat pro klienty…
Mojí ambicí vždy bylo přidat na osobní blog alespoň jeden článek za měsíc. Někdo píše stylem, kdy je pro něj důležitější kvantita, ale podle mě stačí sdílet méně článků s jasnou zprávou. Vím, že to musí mít určitou pravidelnost, aby byla dostatečná efektivita. Přitom pracuji dva a půl roku pro klienty a už jsem si vytvořila nějaký program, jak zvládat všechny schůzky a úkoly. Je to hodně individuální.
Máš přehled, kolik zhruba potřebuješ peněz, když jsi na cestě?
Představu mám, protože si pravidelně vedu osobní účetnictví. Záleží na konkrétní zemi, ale přibližně jde o 700 eur měsíčně. To se bavíme o základních věcech – ubytování, jídlo, aktivity typu jóga, doprava na místě (skútr a benzín) plus do nomádského rozpočtu počítám i pojištění a víza. Pokud k tomu přidám i letenky, tak let na Bali vyjde na dalších 700 eur, pak počítám ještě letenky v daném regionu. Dohromady to může být devět set až tisíc eur na měsíc se vším všudy.
Dojo office
Investuješ nějaké peníze do studia? Jak konkrétně se vzděláváš?
Dřív jsem kupovala e-booky, ale v poslední době mě přestaly bavit a přešla jsem na videokurzy. Na Bali jsem investovala do coworkingu a v ceně měsíčního poplatku byly i různé workshopy, ze kterých jsem si zatím odnesla nejvíc.
Co děláš, když zrovna nepracuješ? Co tě nejvíc baví?
Ráda fotím, i když nejsem profi fotograf, a píšu osobní články, které zatím nikde nepublikuji. Jsem hodně sociální typ a mnoho času trávím s lidmi, ať už jde o domácí nebo mezinárodní přátele. Takže tohle mě baví nejvíc. Fotit na zajímavých místech, bavit se s lidmi, zjišťovat, proč dělají věci tak, jak je dělají, učit se vařit místní jídla, objevovat nové věci… Tím vlastně začal můj blog.
Učíš se i místní jazyky? Umíš indonésky?
Zatím ne. Když jsem poprvé přiletěla do Indonésie, byla jsem v mezinárodní komunitě a při rozvíjení podnikání cítila, že už nemám dostatek kapacity. Ale když jsem žila ve Španělsku nebo Dánsku, jejich jazyky jsem se naučila.
Pojďme se vrátit k surfu, což je hodně specifický sport. Lidi, kteří surfují, jsou pro mě trochu jiní než ostatní – v dobrém smyslu slova samozřejmě. Co tě surf do života naučil?
Spoustu. Je jednou z hlavních motivací, proč žít takový způsob života, jaký teď žiju. Když jsem před pěti lety poprvé v Maroku zkusila surf, byla jsem úplně mimo kondici. Pracovala jsem v Dánsku v kanceláři a vůbec necvičila. Tehdy jsem si potvrdila, že když se nebudu věnovat svému tělu a nebudu zdravě žít a sportovat, půjde to se mnou už jen z kopce.
To mi bylo 28. Teď je mi 33 a můžu říct, že asi nejdůležitější věc, co jsem se naučila, je starat se o své tělo. Surf je nádherné spojení člověka s přírodou, protože když jsem na prkně, cítím každý pohyb oceánu, a zároveň mě dělá skromnější – vím, že jsem tam opravdu jen návštěvník, nemůžu si dovolit přinést svoje ego, protože oceán mi okamžitě ukáže, kdo je pánem. A hlavní věc je překonání sama sebe. Před pěti lety jsem na surf nedokázala ani stoupnout, byla jsem v nejhorší skupině, ale řekla jsem si, že to zvládnu. A já to dokázala a naučila se celkem slušně surfovat.
Napadá tě nějaká velká chyba, kterou jsi na cestách – případně i v podnikání – udělala?
Kdybych mohla změnit jednu věc na začátku, tak se zaměřím jen na jeden cíl, který pořádně dotáhnu a dokončím. Až pak se pohrnu na další práci. Protože když jsem začínala podnikat, cestovala jsem rychle a měla kolem hodně věcí, které mě rozrušovaly. Teď vím, že na začátku je lepší vytvořit pracovní morálku, rutinu. Teprve pak začít aktivně a dobrodružněji cestovat.
Také bych víc vyhledávala komunity digitálních nomádů. Minulý rok jsem pět měsíců pobývala v El Salvadoru, kde byla skvělá komunita surferů a cestovatelů, ale velmi jsem postrádala nomády v tom smyslu, že by lidi podnikali a kariérně se rozvíjeli.
To chápu. Stejný problém teď řeším v Japonsku. Je tu fajn, ale není s kým se bavit, s kým se dělit o své radosti a strasti a něco nového se naučit. Proto se tolik těším do Chiang Mai, kde je snad největší komunita digitálních nomádů na světě…
Tam bych se moc chtěla podívat. Snad mi to vyjde tuto zimu. Pohled na cestování mně velmi změnilo Bali. Neměla jsem žádné očekávání a svým způsobem jsem se ani moc netěšila, protože jsem věděla, že je to celkem turistický ostrov, i když má části, na které lidi nechodí. Co mi tam velmi pomohlo, byla právě komunita a říkala jsem si, že za poslední rok bych mohla být už o mnoho dál, kdybych se s těmi lidmi potkala dřív. Ale jsem ráda, že se od nich mohu učit alespoň teď.
Zjistila jsem, že nejúspěšnější nomádi jsou ti, kteří mají svou pracovní rutinu – a nezáleží, jestli dělají čtyři, nebo osm hodin denně. Je tam spousta lidí, kteří žijí s rodinou, partnerem či kamarády, a s těmi jsem vždy o víkendu vyjížděla na výlety. Je to takový životní styl – být produktivní v práci, protože jsi odpočatý.
Napadá tě nějaká nevýhoda nomádského života?
Nevýhod je víc a často se mě na to ptají i cestovatelé. Hlavně člověku chybí rodina nebo domov. Záleží, na jak dlouho je člověk pryč. Já mívám stesk po pěti měsících, kdy už cítím, že bych měla navštívit rodiče a prarodiče. Další nevýhodou může být, že v některých méně rozvinutých krajích je špatné připojení k internetu. Například když začne na Bali pršet. A pak je to otravné, co se týče práce. Nepříjemné taky je, že se na Bali hodně střídají lidé, takže jsem se už naučila víc bavit s těmi, kteří jsou na místě dlouhodobě, protože je náročné stále se s někým loučit.
Co je pro tebe osobně ta nejnáročnější věc na cestování?
To bylo, když jsem se soustředila, abych měla pravidelný příjem, abych dala dohromady svou nabídku, uměla ji nacenit a věděla, komu ji nabízet. To byl úplný začátek. Teď už mám tyhle věci pod kontrolou. Když jsem cestovala, měla jsem všechno zvládnuté, ale problém byl skloubit s tím práci.
Myslíš, že nomádský životní styl je pro každého?
Ne, pro každého ne. Myslím, že spousta lidí má ráda stabilitu a klid v zemi, kterou znají. Také kulturní záležitosti a jídlo… Možná chtějí zkusit něco nového, ale dlouhodobě to není pro každého.
Peru – Machu Picchu
Proč myslíš, že je mezi nomády naprostá většina mužů a velmi málo žen? I když v poslední době ženy naštěstí přibývají…
Mám pocit, že žen je poměrně dost, ale méně se o nich píše a méně je vidíme – a když už, tak jde o zážitkové fotky a jen málo žen se věnuje pracovním tématům. Takže asi z tohoto pohledu pak myslíme, že je jich málo. Na Bali jich bylo dost, tak padesát na padesát. Na Slovensku mám pocit, že přichází vlna digitálních nomádek, vidím to podle mých čtenářek. Doufám, že děvčata budou víc motivovaná psát a ukazovat, co dělají a co v nich je, ne jen zveřejňovat krásné fotky z pláží. (smích)
Říká se, že Bali je pro nomádky destinací číslo jedna. V Thajsku je poměr asi 70 na 30 a možná je mužů ještě víc. Kdekoli jinde jsem byl, např. v Lisabonu, v Berlíně na nomádských akcích, vždycky bylo víc mužů. Takže Bali mě celkem mile překvapilo.
Na Bali se dá surfovat, dělat jóga, je to i o zdravé výživě a raw jídle… Proto je tam větší komunita žen. Ale jinak je pravda, že většinou jsou na cestách muži. To se pojí s pracovními pozicemi, které jsou více technické nebo IT. Vidím ale, že přichází vlna žen s life style byznysy, které mohou řídit on-line, a jsou to také digitální nomádky, takže myslím, že jich bude víc a víc.
Ecuador
Jak se jako žena cítíš mezi ostatními nomády?
Cítím se dobře. Po vysoké škole jsem pracovala v Dánsku a ve Španělsku pro jednu televizi a potom pro firmu, která vyrábí elektroniku, kde jsem byla hodně mezi muži. Kolektiv osmi mužů a dvou žen mi zpočátku připadal zvláštní a bylo těžší se prosadit, ale zvykla jsem si a asi jsem se naučila lépe komunikovat s muži, co se týká práce, hlavně když jde o technologické věci. Nemám s tím problém, ale nejraději jsem ve vyváženém kolektivu.
Kam se chystáš?
Zpět na Bali. Kvůli tomu, že jsem teď hodně cestovala a chci se vrátit někam, kde to už znám a mám kamarády. Na Bali jsou zajímaví lidé, nechci ztrácet čas poznáváním nových lidí, protože se aktuálně věnuji jednomu projektu, který chci dokončit. Současně bych chtěla procestovat víc ostrovů v Indonésii. Takže moje základna bude na Bali a jednou za měsíc bych chtěla pár dní kouknout na nějaký jiný ostrov. A protože jsem na Bali na cestovní vízum a musím vždy na chvíli vycestovat, přemýšlím, že bych na visa run jela do Austrálie.
Chtěla bys čtenářům něco vzkázat?
Chci vzkázat všem děvčatům, ať se na cestách nebojí, ale ať používají zdravý rozum. Hlavně v turistických městech a ostatních místech Latinské Ameriky není dobré chodit sama pozdě v noci. Ale jinak určitě cestujte!
Bohey Dulang
