V prvním díle rozhovoru jsme se s poutníkem Petrem bavili hlavně o jeho duchovní cestě a putováním jako takovém. V tom dnešním vás čekají hlavně praktické tipy – co a jak si s sebou na pouť zabalit, jak řešit finance, jak shánět případné sponzory… Zmíníme se i o Petrových přednáškách a plánech do budoucna.
Ještě jste nečetli první díl? Tak šup, tady je!
Co s sebou na poutě nosíš v batohu?
Batoh jsem si zabalil téměř na první dobrou bez nějakého plánování. Vzal jsem šedesátku bágl a sbalil jsem si do něj věci, které jsem si myslel, že bych mohl potřebovat. Věci na spaní, karimatku, spacák, polštářek – bez něj ani ránu – věci na vaření, základní lékárničku a kosmetiku a zbytek dělá oblečení. Vyrážel jsem v červnu 2010 a věděl jsem, že půjdu asi do konce roku, takže jsem balil oblečení do každého počasí. Celé jsem to teď rozepsal u sebe na webu do článku.
Měl jsi od začátku všechno s sebou, nekupoval jsi nic po cestě?
Tak, jak jsem se sbalil v létě roku 2010, jsem v roce 2012 došel do Jeruzaléma. S jedním batohem. Akorát jsem samozřejmě musel vyhodit několik kalhot, které jsem protrhal, a boty. Pro zajímavost, neměl jsem s sebou stan. Nosil jsem pončo, které jsem používal jako celtu. Teď poslední rok jsem s sebou měl i tu celtu, kterou jsem napnul mezi stromy. A elektroniku, samozřejmě, protože rád fotím. Foťák, nabíječky, telefon a malý počítač, protože jsem chtěl být v kontaktu s rodinou.
Kolik batoh vážil?
V roce 2010 to bylo kolem dvaceti kilo, teď jsem váhu trochu snížil. Koupil jsem odlehčené nádobí, péřový spacák a lehčí laptop, takže jsem se dostal pod tu dvacítku. Ale když táhnu jídlo třeba i na pět dní, tak se často vyšplhám až na 23 kilo.
Jak jsi řešil finance? Žil jsi čistě z vlastních peněz, nebo ti zafungoval nějaký sponzoring?
První cesta v roce 2010 byla čistě pro mě, potřeboval jsem vypadnout. Měl jsem našetřeno asi 120 tisíc, což mi vystačilo na 17 měsíců putování v Evropě. Spal jsem převážně venku, na zastávkách, v lesích, v rozestavěných domech, ale taky jsem spoléhal na lidskou pohostinnost, se kterou jsem se také setkal. Prvních sedmnáct měsíců jsem žil ze svých úspor, pak mi finančně pomohla rodina a přátelé a po návratu v roce 2013 jsem začal pořádat přednášky a prodávat fotografie. Pak se mi podařilo získat i sponzory, kteří mě podporovali buď finančně, nebo věcnými dary. Takže poslední dva roky, kdy jsem šel Evropou přes Německo, Dánsko do Osla a až na severní polární kruh, to byla kombinace sponzoringu a příjmu z přednášek a dalších aktivit.
Východní Jeruzalém
Jakým způsobem jsi hledal sponzory? Vím, že dnes sehnat sponzory na cokoliv je dost těžké, maximálně dostaneš boty a musíš se s nimi fotit…
To máš pravdu. Já si předsevzal, že za dva až tři roky budu díky tomuto projektu ekonomicky soběstačný. Toho se mi ale nepodařilo dosáhnout. Oslovil jsem sto velkých českých firem a sice jich dost odpovědělo, ale všechny odpovědi byly negativní. Měl jsem tedy malé sponzory, např. Pavla Voříška, který má prodejnu v Brně a pomohl mi s kvalitním oblečením na cestu. Tomu se prostě líbil můj projekt a styl, jak propojuji duchovno s pěší chůzí, tak se rozhodl mě podporovat materiálně.
Největší pomoc se mi ale dostala od bývalého kolegy kamaráda u kterého jsem pracoval. On se rozhodl mě finančně podporovat, to bylo ale spíš na bázi přátelství. Taky mě vlastně podpořilo město, obdržel jsem od nich menší příspěvek. Ale z Královéhradeckého kraje se mi žádnou podporu získat nepodařilo.
Španělsko – Finisterra (Galicia)
Stalo se ti, že by se nějaká firma ozvala sama od sebe? Ne že by ti dali peníze, ale spíš že by ti poskytli nějaké jejich produkty?
Právě že ani tohle nefungovalo. V době, kdy jsem kupoval nový spacák jsem měl už tři tisíce lajků na facebooku a několik desítek tisíc přístupů na web a poptal jsem několik českých výrobců a prodejců, ale vždy jsem narazil na negativní odpověď. Nakonec jsem dostal na ten spacák slevu.
Vlastně ale musím uznat, že docela hezky fungoval takový neoficiální crowdfunding, kdy mi posílali finanční a věcné dary přátelé anebo lidé, kteří mě sledovali na sociálních sítích. Takže je to spíše o lidech, kteří tě rádi podpoří, když se jim líbí tvůj projekt. Ten firemní sponzoring se mi bohužel nepodařilo prošťouchnout. Teď se mi celkem dařila medializace toho projektu – prošlo to několika celostátními novinami, Prima se mnou natočila reportáž a stejně si to nenašlo tu svoji cílovku.
P o U t N í K a mírové poselství
No právě, to mě zaujalo… Byl jsi fakt hodně vidět.
Já nevím, společnost je asi nastavená tak, že musíš něco prodávat. Ale tomu jsem se právě bránil. Nechtěl jsem prodávat žádnou knihu nebo fotografie. Spíš jsem doufal, že ta myšlenka je tak zajímavá, že lidi osloví. Samozřejmě jsem byl schopný nabídnout firmám protihodnotu, aby byly vidět, ale nedařilo se mi to posunout do dalšího stádia.
Jaké jsou tvé přednášky? Vím, že třeba Láďa Zibura je s nimi obrovsky úspěšný a má je pojaté hlavně jako show. U tebe čekám spíš hlubší sdílení myšlenek, je to tak?
Přesně tak, cítíš to stejně. Pro mě ta cesta nebyla legrace, nevyrážel jsem na ní jako mladý, rozverný kluk. Šel jsem na ní jako člověk, který hledal odpovědi na své otázky, takže tu přednášku mám postavenou na sdílení osobních pohnutek, důvodů, proč jsem se vůbec na tu cestu vydal, koho jsem na ní potkal, co jsem tam našel, co jsem tam ztratil.
Není to samozřejmě show, ačkoliv je tam pár vtipných momentů. Chci touto přednáškou ukázat, jak daleko člověk může dojít. Ujít šestnáct tisíc kilometrů není úplně běžné, takže je to spíš stavěné na té zarputilosti a vůli jít si za svým. Tím, že 90 % z mých zážitků je pozitivních, koncipuji přednášku jako motivaci pro lidi, aby se nebáli vyrazit. Aby se nebáli vylézt ze své ochranné skořápky. Připravil jsem si pro posluchače konkrétní vzpomínky – byť jsou to malichernosti – které na cestě můžou zažít. Nepopisuji příliš jednotlivá místa, fotky mají svůj život, jedou si na obrazovce bez přílišných komentářů, a já k tomu povídám dvě a půl hodiny dlouhý příběh. Vyprávím, co se mi na pouti přihodilo.
Izrael – Ein Bokek
Jací lidé na tvé přednášky chodí?
Mám za sebou přes 100 přednášek – převážně v knihovnách, kulturních domech a různých klubech. Pár jich ale bylo i na základních a středních školách, na farách a v kostelích a zastavil jsem se i v několika domovech pro seniory. Každý si tam najde to své. Minule jsem měl přednášku v Hradci Králové ve vědecké knihovně a tam bylo věkové spektrum opravdu široké, od teenagerů po seniory. Myslím si, že tam chodí mladí lidé, kteří by chtěli cestovat po Evropě a zajímá je, jaké to je. Pak jsou tam lidé, kteří se zajímají právě o to putování, o pěší turistiku, a pak jsou tam senioři, kteří nechtějí sedět u televize a rádi poslouchají někoho naživo, kdo ten svět viděl na vlastní oči.
Ozval se ti pak někdo, kdo i díky tobě vyrazil na pouť?
Nebyly jich stovky ani desítky, ale pár ano. Zaznamenal jsem, že spoustu lidí jsem inspiroval, motivoval nebo svým způsobem popošťouchl.
Co chystáš do budoucna? Napsat knihu?
Napsat knihu je pro mě do budoucna velký úkol. Potřebuji k tomu mít pevnou půdu pod nohama a klidnou mysl. Osobní příběh se mi uzavřel, má jak začátek, tak už i konec. Cítím, že nadešel čas ty zážitky sepsat to do knihy. A s tou knihou udělat další přednášku, která to bude celá uzavírat. Ale nebudu na to tlačit.
Letos bych chtěl udělat pár organizovaných výšlapů. Máme na léto naplánované Norsko, pořádám to ve spolupráci se Životem na cestách. Uvidíme jestli to bude úspěšné, případně bychom pak udělali ještě nějaké opakování. V říjnu půjdu portugalskou cestou do Santiaga, chtěl bych tam čistě pro radost vzít pár lidí.
A pak mám touhu vyznačit poutní cestu v ČR, která by začínala u Prahy a traverzovala by přes Sázavu na Brno. Byla by to Jeruzalémská cesta, která by sloužila k napojení poutníků ze Střední Evropy na Jeruzalém. To je jeden z dalších směrů, kterým se teď budu věnovat. Jak uplatnit tohle chození v pomoci lidem. Nějaké konkrétní pomoci. Buď jim vyznačit trasu, nebo s nimi jít. Nebo chodit třeba s adolescenty z pasťáku – to se taky používá: chůze jako terapeutický nástroj. To je několik oblastí, které teď budu rozvíjet, jak dovolí čas.
A na závěr? Moudro od poutníka: „Není cesty natolik dlouhé, jenž není možné ujít.”
Chcete si přečíst první díl? Do toho!
