Když poutník Petr Hirsch vyrážel na svou první cestu do Santiaga, byla to pro něj hlavně osobní terapie. Nakonec ušel 23 tisíc kilometrů a plánoval obejít svět. Jak ho putování změnilo? A proč nakonec kolem světa nepůjde? V rozhovoru pro Travel Bibli odpověděl na tyto i spoustu dalších otázek. Tak se pusťte do čtení!
Proč ses rozhodl změnit původní plán?
Když jsem v roce 2009 vyrážel do Santiaga, bylo to období osobního vyhoření, zklamání, rozvodu… Byť mi bylo 30, cítil jsem se unavený ze života. To byl vlastně hlavní motiv, proč jsem vyrazil na cestu. Nakonec jsem cestováním strávil dva a půl roku. Šestnáct tisíc kilometrů – prošel jsem Evropou až do Jeruzaléma. Samozřejmě se mi ta svoboda, která s cestou byla spojená, zalíbila, takže jsem začal plánovat projekt pěšího putování kolem světa. Zároveň jsem ale vedle toho už nějakou chvíli cítil, že nechci být sám. Že nechci žít takový ten nomádský život. Tyhle dvě hodnoty se mezi sebou rozcházely. Cesta kolem světa a rodina, to jsou dvě věci, které se těžko spojují dohromady.
Portugalsko – Cova da Iria (Fátima)
Dlouho jsem věřil, že to půjde, ale loni v září jsem si konečně přiznal, že to prostě možné není. Že si musím zvolit prioritu. Strávil jsem hodně času o samotě – sever Evropy je hodně vylidněný a samota se tam dala krájet, cítil jsem ji na každém kroku, její tíhu. A uvědomil jsem si, že nechci věnovat dvacet let života něčemu, co mi přinese samotu. Sice by mi to mohlo přinést třeba slávu, nebo bych mohl dokázat výjimečné věci, ale nakonec bych zůstal sám, nenavázal bych žádný dlouhodobější vztah. Takže jsem to přehodnotil a uvědomil si, že pěšímu putování nechci věnovat tolik energie a času.
Když jsem vyhlásil projekt pěší poutě kolem světa, věřil jsem, že je to to správné, čemu chci věnovat energii. Jenže se to postupem času změnilo. Jinými slovy jsem se vyšlapal. Pouť jsem měl jako svou osobní terapii – učil jsem se znovu najít důvěru k sobě samému i druhým lidem. Učil jsem se, jak znovu navázat důvěrný partnerský vztah.
Cesta mi poskytovala berličku v tom, že mi nedovolila vrátit se zpět ke vztahům. Jdeš si tou poutí, můžeš se svobodně rozhodovat, jdeš si za svým cílem, ale nemáš šanci navázat nějakou bližší vazbu na lidi. A to jsem si uvědomil, že je pro mě v tuto chvíli přednostní.
U malé mořské víly v Kodani
Neměl jsi touhu najít partnerku, se kterou bys mohl sdílet i svou pouť?
No, to by asi bylo řešení. Ale rád bych v blízké budoucnosti měl nejen partnerku, ale i dítě, a pouť není úplně ideální prostředí pro rodinu. Můj hardcore způsob pěšího putování by šel sdílet s nějakou mladou dívkou, ale určitě se neslučuje s mou představou o rodině.
Jak tedy vypadá tvůj plán na následující roky?
Šest let jsem věnoval nezávislému životu, prošel jsem pěšky skoro třicet států Evropy, poznal jsem spoustu lidí a získal takové zkušenosti, které nezískáš jinou cestou než tím, že je žiješ. Naučíš se pohybovat v neznámém prostředí, komunikovat s cizími lidmi, navazovat kontakty, začlenit se…
Rád bych tyhle zkušenosti zúročil, beru je jako takovou vysokou školu. Chystám se založit spolek, který se bude zabývat rozvojem poutnictví – dálkové pěší turistiky. Chtěl bych pomáhat lidem realizovat jejich pouť, která bude zaměřená čistě na pěší cestování a orientovaná na duchovno a hledání… Chtěl bych v rámci spolku nabídnout sám sebe jako průvodce a organizátora.
Chci pomáhat i lidem s handicapem, kteří by chtěli vyrazit sami, ale něco jim v tom brání. V tomto ohledu je třeba najít na cestu finance. Takže poutím budu věnovat svůj čas a energii i v budoucnu, ale zároveň se vrátím i ke své původní profesi konzultanta. Věřím, že v tomhle najdu ideální poměr práce a cestování. Nechci se putováním úplně živit, nechci vybírat peníze od lidí, abych pak mohl šlapat po světě.
Domov svatého Josefa
Proč ses vůbec rozhodl vyrazit pěšky?
Poutě mě fascinovaly už dřív. V roce 2009 jsem vyrazil na trek na Krétu s cílem přejít asi 300 km. Není to zas tak neobvyklá vzdálenost, ale potkal jsem tam lidi, kteří mi řekli o Svatojakubské cestě. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že něco takového existuje. Pak jsem se začetl o poutnictví jako takovém – o historii poutí, kdy lidé ve starověku a středověku vyráželi ke vzdáleným poutním místům. To, že někdo dokázal překonat stovky nebo tisíce kilometrů pěšky, ve mě vzbuzovalo údiv a fascinaci. Zaujalo mě to i proto, že mám rád výzvy, a když přišel moment úplného vyhoření, pouť byla to jediné, co dokázalo v tu chvíli upoutat mou pozornost. A tak jsem vyrazil.
Takže jsi si pouť vyzkoušel a pak už si nechtěl jinak?
Ano, z putování se vlastně stane taková závislost. Všichni poutníci, co jsem potkal, plánují další cesty…
Máš nějaký silný zážitek, o který by ses chtěl podělit?
Když se probudíš v řeckých horách a za uchem ti brumlá medvěd, je to rozhodně vzpomínka, na kterou jen tak nezapomeneš. Vůbec setkání s nespoutanou energií přírody je pro mě fascinující…
Asi nejsilnější zážitek pochází z jihovýchodního Turecka, z oblasti u hranic se Sýrií. Bloudil jsem tam horami, nepotkal jsem ani živáčka a až po třech dnech jsem se dokodrcal k jednomu polorozpadlému domku, kde mě lidé ubytovali. Jenže v noci přijela devítičlenná ozbrojená jednotka a vytáhla mě ven – stál jsem tam v noci s chlapama s kalašnikovem, vůbec jsem nevěděl, co jsou zač… Přijeli mě zatknout, protože mě měli za teroristu. Nevěděl jsem, jestli mě zastřelí a zakopou, nebo zajmou a budou mě vydírat, požadovat výkupné… V té chvíli jsem měl opravdu strach. Nakonec se to celé vysvětlilo jako nedorozumění – byla to policie, kterou na mě zavolala ta rodina, protože jsem jim přišel podezřelý.
Celá cesta mi ale přinesla desítky, stovky malých zázraků – už jen to, že jsem ji celou absolvoval. První cesta 16 tisíc kilometrů, druhá část sedm tisíc, to je dohromady 23 tisíc kilometrů. A to už je samo o sobě zkušenost…
Polární záře
Jak tě putování změnilo jako člověka?
Přestal jsem být upnutý, neflexibilní. Dřív jsem strašně lpěl na drobnostech, na vztazích a teď vím, že život – cesta – se mění. Abych na ní přežil, musím být přizpůsobivý. Cesta mi ukázala mé vlastnosti, ukázala mi, co jsem za člověka. Měl jsem spoustu času přemýšlet, vnímat sám sebe. Jsem tvrdohlavec, co si jde za svým, ale když je třeba, nebojím se svá rozhodnutí změnit.
Naučil jsi se něco, co využiješ v životě?
Odevzdanost a víru v to, že věci kolem tebe se dějí a ty jsi jejich součástí, aniž bys je musel mít pevně pod kontrolou. Byl jsem ten typ člověka – a stále vlastně jsem – který hodně plánuje. Když jsem šel do Santiaga, měl jsem nakoupené všechny mapy a naplánované cesty, ale až samotná cesta mě potom vedla. Naučila mě řešit situace doslova za pochodu, nemít je nalinkované. Pouť mě naučila žít v přítomnosti a užívat si ta kouzla drobností.
To se snažím zachovat i v běžném životě, ale s jistou rovnováhou. Nechci být jako loď, která pluje tam, kam vítr vane. Chci hledat rovnováhu mezi kormidlem a volným větrem. Pro mě cesta měla i duchovní rozměr – přivedla mě ke kořenům křesťanství, což pro mě také bylo velké téma. Hledání vlastní víry je nezanedbatelná složka pouti.
Na severu – Severní polární kruh
Co ti nejvíc pomáhá, když už nemůžeš? Když se zastavíš a nastane moment, že už nechceš jít dál…
Odpočinek, spánek. Věřím, že ráno je moudřejší večera.
Dospěl jsi i do fáze, kdy jsi si i po vydatném spánku řekl, že končíš?
Do Santiaga jsem šel skoro sedm měsíců a za celou dobu jsem nic takového nepocítil. Prostě jsem šel, protože jsem potřeboval a chtěl. Po Santiagu jsem se rozhodl, že budu pokračovat dál. Šel jsem Portugalskem, dolů na jih, a to bylo hodně náročné. Nikdy jsem nebyl tak dlouho mimo domov, daleko od přátel, rodiny… Měl jsem tehdy deprese a byl jsem vyčerpaný.
Nakonec jsem sám sebe přemluvil, že půjdu dál a že půjdu hledat své limity, kam nejdál jsem schopen dojít. Fyzicky se to dalo zvládnout, je to spíš o hlavě. Člověku se zasteskne, má deprese, nebo se začne sám nudit… V tom momentě jsem se začal soustředit na důvod své cesty, proč jsem vlastně vyšel. Když jsem došel do Santiaga, našel jsem si další motiv proč pokračovat. Můj děda má v Itálii hrob a já si usmyslel, že se tam dostanu. Celé je to o pevné vůli jít si za svým. Je to legrační – ono se to používá jen tak slovně, ale já to vzal vážně, doslovně.
Přečtěte si i druhý díl rozhovoru
Sledujte Petra na jeho Facebooku, kde sdílí i společné poutě.
Zajímá vás více o cestě do Santiaga de Compostela? Přečtěte si rozhovor, který jsme o ní dělali se Silvií.
