Fotografka a cestovatelka Silvie Outratová vyrazila v létě 2015 na pouť do Santiaga de Compostela. V rozhovoru pro blog Travel Bible se podělila o své zážitky, zkušenosti i tipy pro ostatní, kteří by cestu rádi prošli.
Proč ses rozhodla vydat se na pěší pouť do Santiaga de Compostela?
Byla to pro mě taková terapie. Vždycky jsem věděla, že si pouť chci někdy projít, a teď přišel ten správný čas. Věděla jsem, že mám v létě čas a prostor, tak jsem toho využila.
Splnilo se všechno, co jsi od cesty očekávala?
Nic jsem nečekala, nevěděla jsem, na co se mám připravit. Nechtěla jsem nad tím moc přemýšlet. Cítila jsem ale opravdovou přítomnost cesty, kde přicházelo všechno, co přijít mělo.
Co například?
Přichází mi teď do života spousta nových věcí. Jakoby se vyčistilo vše staré a vznikl prostor pro nové. Cítím to jako „upgrade života”. Umím vnímat klid a vím, že strach není ve mě, ale přichází z okolí. Hodně se mi otevřely hranice v tom, co bych chtěla, rozšířily se mi obzory. Přestala jsem se bát, že něco nedokážu – najednou neexistuje žádné nejde, neumím, nemohu. Taky jsem se konečně naučila říkat ne a eliminovat to, co ve svém životě nechci..
Šla bys pouť znovu?
Půjdu! Znova někdy o letních prázdninách. Možná bych teď na pouti chtěla strávit více času. Třeba 3 měsíce. Minule jsem šla celkem 45 dní – strávila jsem jednu noc v Paříži, pak jsem jela do Bayonu a odtud přejela do Saint-Jean-Pied-de-Port. A pak už jsem šla pěšky až na konec světa – tak se říká Finisteře.
Konec cesty není v Santiagu… Konec ti určuje Camino samo, nejsi ten, kdo tomu velí. Poznala jsem to, když jsem se setkala s poutnicí, která měla úraz a musela odjet. Ten den jsem hodně přemýšlela, jestli vůbec celou cestu zvládnu. Přišla jsem na to, že Camino není jen cesta – je to bytost, která mě po celou dobu provází, a záleží na tom, jestli je mi dáno projít ji celou. Ta cesta je opravdu náročná a nohy jsou v tu dobu poklad!
Co pro tebe bylo nejnáročnější?
Batoh. Když jsem odjížděla, měl 13 kilo. Později jsem po cestě nechávala slovníky, knihy, oblečení, ešus… V albergue, kde se dá spát, můžeš zanechat něco ostatním a naopak si něco vzít. Vyměnit si to. Ale příště půjdu s úplně malým batůžkem, kde bude jen to naprosto nezbytné.
V jakých jsi šla botech?
Začínala jsem téměř na boso, jen se sandálkami zavázanými kolem nohy. Vybrala jsem si nejnáročnější přechod přes Pyreneje. Velké stoupání a sestup… Když chodíš celý život v botech a najednou máš jen takovou tenoučkou podrážku, tak tě po 10 km začnou bolet chodila. Takže jsem pak průběžně střídala pohorky a tyhle bosoboty. Ze začátku všichni říkali, že není možné, abych cestu v sandálkách prošla. Ale přišla jsem na to, že když jsem chodila na boso, nikdy se mi nevymknul kotník, a v botech, které slibují, jak mi stáhnou nohu a budu stabilní, se mi to stávalo často! Takže bosoboty jsou rozhodně super volba, jen je potřeba se v nich naučit chodit a nechat nohu přivyknout. Ne rovnou bez přípravy bláznivě vyrazit na pouť do Santiaga.
Poutnický průkaz a sandálky
Bavila jsi se po cestě s ostatními poutníky? Jaké to bylo?
Nádherné! Po cestě se tvoří komunita lidí, která spolu putuje, když chce, a tráví některé chvíle společně. Šla jsem podle sebe, když jsem chtěla s někým být, byla jsem. Když jsem potřebovala být sama, šla jsem sama. Poznala jsem spoustu nádherných lidí, kteří žijí v Evropě. Většinou mezi námi byly veliké spojitosti.
Nejvtipnější pro mne byli „superperegrinos” – poutníci, kteří mají extra drahé vybavení a hole. Když procházejí kolem, tak jejich hole hrají o zem, chř chř… Vždycky jsme se tomu hodně smáli. Vyrážejí za tmy a odpoledne už spí v albergue. Ti si s tebou nepopovídají, protože pouť vnímají jen jako sportovní výzvu.
Superperegrinos
Potkala jsem ale třeba hodně věřící poutnici z Polska, která šla bez peněz, a ta byla pro mě obrovskou inspirací. Putovaly jsme spolu nějakou dobu, kupovala jsem jí jídlo a ubytování a dost jsme si povídaly a zpívaly. Velmi se modlila a prožívala smutek, měla hodně těžkou minulost – byla jsem ráda, že jsme mohly krásy camina sdílet společně. Místní Španělé nabízejí ovoce, džusy na osvěžení a rádi si povídají i když jim nerozumíte.
Nesnaží se na tom místní příliš vydělat?
Jak kdo. Já myslím, že na místech, kudy vede camino, je to pro ně práce – díky tomu tam lidé mohou zůstat a nemusí odcházet do měst. Takže ano, pro mnoho z nich je to obživa, ale neměla jsem pocit, že by vyloženě rejžovali. Vznikají tam i komunity, kde se místo penězi platí výpomocí. Většinou je zakládají lidé, kteří Camino šli, vrátili se a teď tam žijí.
Cruiz de Fero
Jak je to po cestě s bydlením?
Je to úplně otevřené. Můžeš spát venku, ve stanu, v albergue, v kláštěře, můžeš si zaplatit pokoj v penzionu… Tahle cesta je určená pro všechny. Veškeré možnosti jsou povoleny. Cesta se psem, spaní ve 100% soukromí…
Jaký byl tvůj rozpočet?
Asi 40 tisíc na 45 dní i s letenkou do Paříže a spaním v Ženevě, přes kterou jsem se vracela. A také nutno dodat, že jsem ze Santiaga neodjížděla hned domů, šla jsem ještě do dalších vesnic a tam jsem si platila penzion.
Ze začátku je Camino hodně levná záležitost, ale poslední týden je to možná už trochu komerce. Průměr by byl tak 15 euro na den se spaním a jídlem, většinu cesty se totiž ceny ubytování pohybují od 0 po 20 euro. Před Santiagem se to ale vše začne zdražovat. Hlavně kvůli tomu, že Španělé chodí jen týdenní cestu, protože jsou velmi věřící a dovolenou chtějí prožít na cestě, někteří zase putují jen kvůli certifikátu. Dostaneš ho, když ujdeš alespoň 100 km pěšky, což vychází právě zhruba na jeden týden. Je tam větší nápor a už je to náročnější s ubytováním. Musíš hodně plánovat a ztrácíš svobodu, kterou máš po většinu cesty.
Finistera – konec světa
Máš nějaké tipy pro lidi, co by chtěli Camino projít?
Batoh a boty! Batoh držet do pěti kilo, vše mít jen v mini verzi. I samotný batoh musí být jemný, lehký, ne ten těžce konstruovaný vyztužený. Je to potom znát, protože cesta vede i po betonu, nejde se celou dobu jen přírodou. Šli jsme třeba staveništěm dálnice, protože cesta tam prostě vede. Boty jsou také důležité. Vemte si lehké tenisky nebo bosoboty, žádné pohorky!
Které období je nejvhodnější?
Nejraději bych šla na jaře, v létě je přeci jen dost horko.
Jak je to po cestě s vodou?
Naštěstí si ji nemusíš kupovat, všude je možnost si načepovat. Když jsem pouť v Saint-Jean-Pied-de-Port ve Francii začínala, dostala jsem přehledné info, kolik ujdu kilometrů, kde se spí, seznam všech ubytoven s telefonními čísly a cenovou relací, informace jestli je tam kuchyň, nebo jestli se dá ve vesnici najíst. A byla tam i mapka, kde si můžeš natočit vodu.
Místo, kde jsem leželea při zázraku
Který zážítek pro tebe byl nejsilnější?
Zázrak. Byla jsem hodně nemocná – dostala jsem silný zánět močového měchýře s tím, že jsem i začala mít v moči krev. Moc to bolelo. Jedno odpoledne jsem si lehla do trávy, začala jsem mluvit se stromem, pomníkem a sluncem, co byly nade mnou. Říkala jsem jim, že už nemůžu, že jsem nemocná… Začala jsem se modlit, aby se to zlepšilo a usnula jsem. Když jsem se probudila, bolest byla pryč!
Měla jsem ten den dojít ještě dalších 7 km a jediné, co jsem očekávala, byla bolest. Žádnou jsem ale necítila. Po 7 kilometrech jsem šla na toaletu a vše bylo bezbolestné, krev úplně zmizela. To byl pro mě zázrak, setkání s Bohem…
Bůh hraje pro člověka docela velkou roli. Nebyla jsem věřící, nikdy mě k tomu nikdo nevedl. Necítila jsem přítomnost Boha, cítila jsem víc přírodu a vesmír. Ale v průběhu poutě jsem chodila na mše a i když jsem jim nerozuměla, vnímala jsem tu energii z kázání a chvalozpěvů.
Byla jsem i na mši pro poutníky, která měla dodat odvahu, a tam jsem začala Boha vnímat. Cítila jsem dotek, ale spíše ženský, takovou “Pannu Marii”. To pro mě bylo zlomové. Setkávání s kazateli, knězi a jeptiškami bylo neuvěřitelné, zažívala jsem nádherné mše plné kouzla a božství. Nejde to popsat slovy, je to ten pocit, ze kterého máš husí kůži. Pocítila jsem něco, co jsem dřív neznala. Cokoliv, na co pomyslíš, se ti splní. Camino není cesta, po které by se mělo šlapat, je to bytost, která tě provází. Je to život sám…
Přátelé na Caminu
Skvělý článek!
Ahoj, mohl bych se zeptat? V části kde se tě ptají na vodu odpovídáš, že si dostala seznam uybtoven na cestě i s telefonními čísly. Kde je možné takový seznam dostat třeba pro Camino Primitivo?
Moc ti děkuji