Nejen z úspor může být cestovatel živ. Petr Kopal, mimo jiné autor projektu Instakidz, nabízí na cestách své služby fotografa hotelům. Za nafocení menšího hotelu může dostat i několik tisíc, případně bydlení na určitou dobu zdarma. Krom toho dělá i občasného dýdžeje a teď v Hanoji učí angličtinu. Díky průběžným příjmům může cestovat libovolně dlouho a takovým tempem, které mu sedí. Už nyní je na cestě déle než 10 měsíců a rozhodně ji nehodlá jen tak ukončit. Jak to celé funguje?
Můžeš popsat, jak cesty financuješ? Máš to zajímavě zajištěné, navíc cestuješ hodně dlouho.
Měl jsem nějaké peníze do začátku, vydělal jsem si předtím přes léto focením v Rakousku. Když jsem vyrazil cestovat, řekl jsem si, že budu fotit interiéry hotelů. V Nepálu v Káthmándú jsem obcházel hotely a byl velice překvapený, že to fungovalo. Nevěděl jsem, kolik si mám říkat, protože nemůžu srovnávat ceny v Evropě a v Nepálu, tak jsem nadhodil nějakou cenu a jim se to zdálo ok. Majitel prvního hotelu mě doporučil dalším hotelům, takže si mě takhle předhazovali a cenu jsem postupně zvyšoval. Fungovalo to dobře, byl tam jakýsi hlad po profesionálních fotkách podniku.
Z Nepálu jsem se přesunul do Indie, kde to často bylo frustrující – člověk musí hotely obcházet ve strašlivém vedru – a zjistil jsem, že nemá cenu chodit do zaběhnutých pětihvězdičkových hotelů, protože už fotky mají, anebo spolupracují s marketingovými agenturami, které jim tuto službu poskytují. Mými klienty se tedy staly tříhvězdičkové hotely a naopak jsem pochopil, že ty jedno a dvouhvězdičkové hotely takové fotky nepotřebují, takže jsem se zaměřil na svoji cílovou skupinu hotelů. Když do nějaké lokality přijedu, snažím se v ní strávit nějaký čas, abych měl dobrý pocit, že jsem pro to něco udělal.
Kolik si reálně vyděláš?
Jsem na cestě už 10 měsíců a pokrylo mi to třetinové náklady. Občas je to výměnný obchod – někdy mi dají slevu, anebo mě za to na oplátku ubytují. Většinou fotím od tisíce do dvou a půl tisíce korun.
Kolik takové focení zabere? Kolik času pak strávíš nad editací?
S focením bývám hotový celkem rychle, pak trávím 6 až 8 hodin editací. Dost často je ale problematický proces předávání. Oni si vzpomenou, že chtějí nafotit ještě něco, nebo je konkrétní pokoj zrovna obsazený, takže musím přijít až za dva dny. Mnohdy potom v místě, kde bych to chtěl mít hotové třeba do dvou dnů, strávím celý týden. Někdy to trvá jeden den, ale dost často se to takhle protáhne.
To zní docela drsně.
Nejvíc se mi dařilo v Dillí, kde jsem nafotil asi 4 hotely pro jednoho majitele. Pak jsem směřoval do provincie Goa, takže se mi peníze hned hodily. Na Srí Lance jsem ale skoro 2 měsíce nesáhl na účet – spousta místních umí anglicky, nebyl tedy problém domluvit se na kšeftu. Sice jsem ze samotné Srí Lanky neviděl všechno, co bych rád, ale zase jsem měl dobrý pocit z vydělaných peněz, které mi zaplatily cestu.
Jakým způsobem focení nabízíš? Přijdeš za recepční a řekneš, jestli chtějí fotky?
Recepční se zeptám, zda je přítomný manažer hotelu. Dost často mi řeknou, abych se stavil třeba příští den. Manažerovi pak s počítačem v ruce představím, o co jde – vysvětlím, že jsem fotograf zaměřený na interiéry a že nabízím fotografie pro jejich účely. Buď si plácnem, anebo mi řeknou, že nepotřebují.
Co se týče kvality fotek, kdyby se chtěl někdo pustit do něčeho podobného, jak dobrý foťák musí mít?
Určitě to nepůjde s kompaktem. Mám teď zrovna dobrý foťák 5D Canon full frame, k tomu stativ a blesk, který však moc nepoužívám – snažím se fotit při denním světle na dlouhou expozici. Když má člověk vlastní zrcadlovku, stativ a je zručnější ve Photoshopu, tak to půjde. Ono ale záleží… Když někdo udělá fotografie, které se lidem nebudou líbit, měl by být soudný a zvážit, zda je focení ta pravá cesta. Mně se ale ještě nestalo, že by se fotky někomu nelíbily, spíš chtěli lidé dofocovat nebo něco nafotit znovu.
Člověk si to musí vyzkoušet a podívat se na nějaké návody, jak se fotí architektura a interiéry. Kolikrát mi zákazníci třeba říkali, že to chtějí vzít dál bokem, ať je z pokoje vidět víc. Musel jsem vysvětlit, že linky mají být svisle a výsledná fotografie nemá být pokřivená. Pokud to někdo nafotí rybím okem a klientovi se to bude líbit, tak proč ne. Člověk musí zkoušet, co a jak jde vyfotit. Taky jsem kolikrát „narazil“ a měnil styly, teď už to ale mám vychytané – přijdu a nafotím si pokoje ze čtyř úhlů, je to pro mě už dost automatická práce. Spíš se snažím zdokonalit v tom, abych si všímal samotného pokoje – jestli nejsou někde vidět kabely od televize nebo pokrčené závěsy, zda je postel dobře ustlaná… aby byla práce v postprodukci lehčí.
Kolik času nad celým procesem strávíš? Obcházením hotelů, samotným focením a cestováním jako takovým?
Záleží podle země. Třeba ve Vietnamu jsem na to trochu zanevřel. Když jsem byl v Saigonu, obcházel jsem hotely asi dva dny, ale byl jsem z toho hodně frustrovaný. Vysvětloval jsem, o co mi jde, jenže po pěti minutách se mě zeptali, zda si u nich chci koupit pokoj. Nebo mi řekli, ať si to jdu nafotit. Prostě nepochopili. Ve Vietnamu jsem si tedy řekl, že si spíš užiju cestování.
Když jsem byl na Srí Lance, trávil jsem každý druhý den prací. V každé lokalitě se snažím oslovit co nejvíc hotelů. Na některá místa se třeba i vracím, když mi řeknou, že momentálně nemají zájem, ale až za nějakou dobu, třeba kvůli plně obsazenému hotelu. Takže za prací občas taky dojíždím.
Zkoušel jsi i jiné fotky? Například portréty?
Portréty mě baví. Z vlastního zájmu fotím dýdžeje a kapely. Přemýšlel jsem, že kdybych tady zůstal (konkrétně třeba na Srí Lance), tak bych se uživil jako fotograf. Musel bych ale zapadnout do prostředí, najít si kontakty. Nebylo by to tak rychlé jako s hotely. Teď jsem se vrátil do Hanoje a chci kontaktovat nějaké agentury, fotit fashion fototesty, možná reportáže pro noviny… zkusím rozhodit sítě.
Zmínil jsi dýdžeje, což je pro tebe další možnost zisku. Jak jsi k tomu přišel?
Hudbu mám ohromně rád, je to po fotografování asi moje druhá největší záliba. Občas mi chybí kvalitní hudba. Několikrát jsem se ocitl v klubu nebo na nějaké party, kde byla dost nudná hudba. To pro mě bylo impulsem. Dneska si vytipuji nějaký malý bar nebo hostel a zeptám se, jestli si můžu zahrát, většinou je to výměnou za pití, nebo za ubytování. Baví mě zorganizovat si to tak, aby se bavili i lidi. Pokud je to fajn pro obě strany a ještě k tomu dostanu pár drinků, jsem spokojený.
Neuvažoval jsi posunout hraní o kus dál? V Melbourne jsem potkal týpka, který přišel jednou hrát zadarmo a podruhé už hrál za klasický honorář. Vydělal si tím slušné peníze.
To bych určitě rád, ale jsem na cestách, takže na každém místě strávím pár dnů. Nicméně v Saigonu jsem hrával pravidelně v sobotu. Platili dobré peníze – asi tisíc korun za večer, což je na jejich poměry slušná částka. Teď jsem v Hanoji a s kamarádem tady chceme pořádat pravidelné party. Chtěli bychom střídat lokality a vždy přizvat nějaké nové DJe nebo muzikanty.
Co se týče elektronické hudby, kterou zpravidla hraju, dá se tím docela slibně přivydělat. V Indii jsem koupil kontroler, který se připojuje do USB, a v počítači mám software na hraní (používám Traktor DJ Studio). Je to skladný cestovní přístroj. Snažím se pouštět takovou hudbu, aby se lidi bavili, většinou house, disco, funk – nejsem příznivec komerční muziky.
To mě zajímá – kolik s sebou vozíš věcí? Podle tvého vyprávění to zní, jako bys toho měl spoustu. Na focení, na hraní, polaroid, pak samozřejmě klasické věci jako oblečení…
Mám asi 20kilový batoh plus ještě jeden menší, který mám na břiše, a brašnu na foťák. Když se přesouvám, mám toho docela dost: foťák, stativ, polaroid, externí blesk, kontroler, počítač… Takže spousta elektroniky, ale nestěžuju si, protože je to moje obživa. Však s tím batohem nechodím túry.
Jak se vším teď jezdíš na motorce?
Motorka je prodloužená, mám udělaný železný držák a věci mám přikurtované. Při první jízdě na mě troubila auta a já vůbec nevěděl, co se děje, tak jsem zastavil a koukal, že můj malý batoh s počítačem visel z držáku a pěkných pár metrů jsem ho táhl po silnici. To mě celkem vyděsilo. Naštěstí jsem měl počítač ještě v jednom obalu, takže batoh byl sice protrhaný, ale počítač to přežil bez větší újmy.
Máš nějaké plány do budoucna?
Momentálně jsem zakotvil v Hanoji a moc se mi tu líbí. Začal jsem vyučovat angličtinu, což zde dělá převážná většina lidí ze Západu. Plat je kolem 20 dolarů na hodinu, což jsou ve Vietnamu královské peníze s ohledem na fakt, že je tu poměrně levně. Chci zůstat pár měsíců, dokud nenašetřím na další cestu. Po Vietnamu bych rád navštívil Kambodžu, Filipíny a Indonésii. Poté možná pracovní zastávka na Novém Zélandu a pak do Jižní Ameriky.
Chcete číst dál? Přečtěte si první díl rozhovoru s Petrem, ve kterém jsme se bavili hlavně o jeho projektu Instakidz.
https://travelbible.cz/instakidz/
