Cestovatel Petr Kopal se pustil do zajímavého projektu s velkým přesahem. Fotí místní děti na polaroid, aby jim mohl hned darovat hotovou fotku. Druhou si pak nechá za účelem výstavy a dalšího zpracování. Celý proces navíc točí na video a projekt propojuje se street artem. Nazval ho Instakidz. Nyní hledá prostředky, aby mohl projekt rozjet ve větším a výtěžek využít k dobročinným účelům. Bavili jsme se nejen o tom, jak projekt vznikl a jaké s ním má Petr plány, ale například i o nepříliš veselých setkání na plovoucích trzích v deltě Mekongu.
Můžeš trochu popsat příběh, jak projekt vznikl?
Když jsem byl poprvé v Indii, chodil jsem po zapadlých, běžnými turisty opomíjených uličkách a fotil děti, které se kolem mě objevovaly. Chtěl jsem jim nějak předat hotovou fotografii – ukazoval jsem jim to na displeji, ale to není ono. Napadlo mě, že kdybych měl polaroid, mohl bych jim fotku okamžitě dát. Rok nato jsem začal cestovat, při tom se vrátil k téhle myšlence polaroidu a začal jsem projekt více rozvíjet. Víceméně jsem to ale formoval až na cestě, když jsem tomu dal tvář street artu a začal dělat videa – až tím se tomu celému nastartoval vývoj.
Kam bys chtěl Instakidz dotáhnout dál?
Jestli se mi podaří získat peníze, chci projekt posunout na charitativní úroveň. Momentálně funguje jen jako informační platforma, kde se snažím sdílet příběhy dětí. Rád bych ale dělal charitativní výstavy prostřednictvím české ambasády nebo skrze nějaké mezinárodní instituce, kde by zmíněné polaroidové portréty sloužily k prodeji, a výtěžek bych daroval sirotčinci. Přitom bych si zcela konkrétně vybíral, abych věděl, kam a na co přesně ten výtěžek poputuje.
Už jsi to trochu nakousl, ale proč používáš zrovna polaroid?
Zde je důvod velmi důležitý – fotku jim můžu rovnou předat jako vzpomínku (polaroid je fotoaparát poskytující okamžitě pozitivní snímky, pozn. red.). Záběr vyfotím vždycky dvakrát, takže jednu fotografii si nechám a druhou na místě daruji.
S jakými reakcemi ses u dětí setkal?
Jejich odezvy jsou hodně rozdílné, záleží na sociálním prostředí dítěte. Když jsem byl třeba v Indii a fotil v odlehlých uličkách, viděl jsem krásnou spontánní radost dětí. Focení bylo báječně veselé a děti pořád chtěly, abych je fotil. Musel jsem jim vysvětlit, že mám omezený počet filmů…
Nedávno jsem fotil v deltě Mekongu na plovoucích trzích, kde jsou děti skoro jako ve vězení, prakticky celý život tráví na vodě. Nechodí do školy a jsou nesmírně asociální. Když jsem je fotil, bylo znát, že nejsou zvyklé na cizí lidi – neprojevovaly vůbec žádné emoce. Focení není jen veselé, má dvě tváře. Snažím se to zachytit i tímhle směrem, aby lidé viděli příběhy, které jsou mnohdy drsné. Vždyť je to realita.
Píšeš ty příběhy k fotkám?
Místní obyvatelé dost často nemluví anglicky, takže je to jen taková hra, ale chtěl bych příběhy k fotkám víc hledat. Když jsem byl v Mekongu, seznámil jsem se s klukem, který mi vykládal o rodinách. Takže jestli se tam někdy vrátím, určitě bych to chtěl více rozvést a udělat reportáž. Úplně každá fotka ale svůj příběh nemá, protože je tam uvedená jazyková bariéra.
Podle čeho vybíráš lokality? Je to náhodně podle toho, kde zrovna cestuješ, nebo se vydáváš někam konkrétně?
Hm, cíleně vyhledávám. Když jsem byl v Dillí, zjišťoval jsem, kam se vypravit. Procházel jsem uličkami, ale lidi po mně samozřejmě hned chtěli peníze. Nechci jim dávat peníze za to, abych je mohl vyfotit, to bych popřel projekt i sám sebe. Takže jsem tam tak brouzdal… až jsem narazil na rodinu, se kterou jsem se začal rukama nohama bavit. Pak jsem je vyfotil na digiťák, fotku jim ukázal a teprve poté jsem je fotil na polaroid.
Nebo ve Vietnamu – cestoval jsem na motorce, jezdil takhle do neznáma do různých osad a snažil se jet vždycky mimo velkoměsta, do nějakých chudinských čtvrtí. Na Srí Lance jsem zase strávil 3 dny ve slumu, což bylo hodně zajímavé.
Snažím se za tím účelně jít. Není to tak, že bych vytáhl polaroid a řekl si: „Tak tady budu fotit“.
Jak je to s bezpečností? Sám jsem ve slumech v Colombu byl a člověk se tam necítí úplně bezpečně. Samozřejmě to není úplně jako v Jižní Americe, ale pořád to není sranda.
Když jsem šel do slumu poprvé, koupil jsem předem nějaké bonbony s tím, že je rozdám dětem. Pak jsem tam stál a přede mnou byli týpci v rozmezí od patnácti do třiceti let a pofiderně na mě koukali. Na krku jsem měl foťák, s sebou stativ a cenné věci a nevěděl jsem, jestli je to zrovna bezpečné místo. Týpci na mě pokukovali, tak jsem jim dal bonbony a cigarety a pak jsem zjistil, že ten strach byl jenom v mé hlavě. Jak říkáš, favely v Jižní Americe jsou asi úplně jiná kategorie, ale tady to byli prostí lidé, úplně neškodní. Tak jsem se s nimi seznámil, pozvali mě na oběd… Potom jsem se za 14 dní vrátil a strávil u nich další tři dny. Bylo to moc fajn. Spousta jich moc neumělo anglicky, ale nějak jsme se domluvili.
No, já jsem to měl dost podobně. Když jsem tam vstoupil poprvé, měl jsem dost divný pocit, ale pak to bylo v pohodě.
Přesně tak. Já se vždycky snažím usmívat, aby ti lidi měli pocit, že jsem člověk jako oni. Byli překvapení, nakonec si mě ještě oblíbili a vůbec nechápali, proč tam s nimi jsem.
Mohl bys zmínit pár dalších příběhů z focení?
Třeba v Nepálu byla u jedné cestičky rodina, co prodávala čaj. Tehdy jsem se rozhodl poprvé vyzkoušet polaroid. Natolik se jim focení líbilo, že svolali ještě další lidi a chtěli, abych jim udělal hromadnou fotku. Pokoušel jsem se vysvětlit, že to mám jen na děti, ale když se tam tak krásně shromáždili, neodolal jsem a celou tu velkou rodinu vyfotil.
Dost mě taky zaujaly děti v deltě Mekongu, které jsem už zmínil. Žijí celou dobu na lodích a v podstatě jsou skoro jak ve vězení. Dozvěděl jsem se, že asi osmnáct z nich minulý rok zemřelo utopením. Některé děti jsou třeba přivázané řetězem, což je docela drsné. Když jsem fotil jedny sestřičky, měly na sobě oblečení připomínající vězeňský úbor. Bylo to celkově fakt hodně smutné. Proto bych se tam chtěl vrátit. Zvažuji možnost plovoucí školy, anebo jak získat peníze, aby děti mohly chodit do školy.
Jakým způsobem děláš fotku? Když máš s polaroidem jen jeden pokus, jak docílíš toho, aby byla fotka dobrá?
To je vždycky zajímavý proces. Celé to točím na GoPro, takže ovládám kameru a polaroid současně. Vytipuju si jedno dítě (snažím se to střídat, aby bylo stejně kluků jako holek), najdu nějaké dobré pozadí, srovnám kompozici, cvaknu a pak ještě dotáčím na GoPro pozdější reakce. Mám pak tedy záběry z celého průběhu focení – od příprav až po odezvy. A jak říkám – je to vždy zajímavý, ale i stresový proces.
Jak řešíš technickou stránku? Polaroid je pořád dost citlivý materiál na převoz a ještě ho máš omezené množství, musíš dokupovat. Jak to řešíš?
V obchodě PolaroidLove v Praze mě vybavili 25 portréty. Rád bych fotil víc, ale protože si nejsem jist, jak dlouho ještě budu cestovat, snažím se šetřit. Některé fotky ze začátku jsou tmavé, už ale vím, že si to musím lépe nastavit. Teď jsem právě zjistil, že nejspíš vlivem vlhkosti se mi celý film pokazil a fotky vycházejí špatně, takže budu muset někde dokoupit, až se vrátím do Čech.
Zmínil jsi, že bys chtěl do budoucna kolem projektu vytvořit komunitu lidí, kteří by fotili podobně jako ty. Jak toho chceš dosáhnout?
Nejdřív chci ten projekt dotáhnout, aby měl nějakou tvář a byl o level výš. Pak bych se nebál, že se zapojí víc lidí. A kdyby to bylo třeba pod nějakou organizací, která by také finančně přispívala, tak to by bylo vynikající. Projekt by se ani nemusel vyloženě držet polaroidu – mohl by to prostě být jen ten street art, který by se nějakým kreativním způsobem zaměřoval na dětskou chudobu a upozorňoval na ni. Osobně mám ohromně rád francouzského street umělce JR, který favely polepuje očima lidí, takže třeba něco takového. Polaroid by samozřejmě mohl být jednou ze stěžejních věcí.
Co tě žene dál?
Zjistil jsem, že v tomto projektu spojuji veškeré své vášně: cestování, umění, fotografii, pomoc druhým… Jsou chvíle, kdy se mi třeba nechce stříhat videa, ale ta setkávání jsou pro mě velkou motivací. Odcházím vždycky úplně nabitý. Vím, že jsem za sebou něco zanechal. Když ještě vlepím fotku někam do ulic, tak mi přijde, že se to celé hezky uzavře.
Když jsem se ve Vietnamu díval na nějaké sirotčince, uvědomil jsem si, že bych svoji pomoc nechtěl adresovat sirotčinci, který má dost peněz, žije z grantů a dětem v něm se dostává vše základní, co potřebují – vzdělání, jídlo… Chci najít takový sirotčinec, ke kterému bych měl důvěru a kde bych věděl, že se k dětem chovají dobře. Na světě je spousta sirotčinců, v nichž děti bijí a vůbec s nimi nezachází tak, jak by měli.
Přemýšlel jsi někdy nad tím, že bys fotil přímo v sirotčinci?
Přemýšlel, ano. Rád bych dělal dobrovolníka. Další plán mám vydat se do Kambodži, kde je chudoba vidět daleko víc než ve Vietnamu, a tam bych chtěl zkusit nabrat zkušenosti přímo v sirotčinci. Mluvil bych s místními, stal bych se součástí dění. Viděl jsem pár dokumentů o tom, jak se snaží dostat děti do sirotčince, ale ony prostě nechtějí, protože jsou spokojené na ulici. Chtěl bych na místě pomoct nějak kreativně, třeba uspořádat výstavu, učit angličtinu, hrát si s nimi. Chtěl bych k tomu přidat něco neobvyklého.
Instakidz můžete sledovat na Facebook.
