Kristýna Audiová: O blogu Doba Letová, práci na dálku i životě na cestách

Začalo to výpovědí a cestou do Maroka, skončilo prací blogerky na plný úvazek. Krista z blogu Doba Letová se podělila nejen o svou cestu k současnému svobodnému životnímu stylu, ale i o konkrétní tipy, jak na výdělečný cestovatelský blog a cestovatelskou práci snů. Právě díky blogu totiž získala práci pro magazín Koktejl a startup Glami. Práci, kterou může dělat na cestách.

Odkazy k podcastu:

• Doba Letová
• Blog magazínu Koktejl
• Glami.cz
• Skillshare
• Udemy.com
• Naučmese
• Kdo je digitální nomád?
• Úvod k digitálnímu nomádství
• Hudba v pozadí: David Szesztay

Momentálně jsi v podstatě blogerkou a nomádkou na plný úvazek. Jak se to stalo?

Mám trochu problém. Jsem závislá na cestování a čím dál víc mě tohle prokletí provází. Před rokem, kdy to celé vyvrcholilo, jsem společně s Markem, což je můj „soulmate” a přítel, skončila v práci. Rozhodli jsme se, že budeme cestovat a pokusíme se najít to, co nás doopravdy baví.

Stalo se to úplně jednoduše. Oba jsme měli nalajnovaný život a naši rodiče chtěli, abychom vystudovali, našli si dobře placenou práci a žili spokojený život. My jsme ho skutečně nějaký čas žili, než jsme si uvědomili, že nemáme vůbec žádný volný čas a že nám chybí jedna věc, kterou jsme zažili před tím, než jsme začali pracovat – cestování.

Zjistili jsme, že nám 5 týdnů dovolené nestačí a potřebujeme s tím něco udělat, protože nám táhne na třicet. A pokud s tím nepohneme teď, tak už nikdy a budeme litovat. Takže jsme se rozhodli, že skončíme v práci, dáme si rok volna a uvidíme, co se z toho vyvine.

Co jste dělali předtím?

Oba jsme pracovali v korporacích. Já jako manažerka v Lidlu, měla jsem na starost tým šesti lidí a společně jsme vytvářeli design obalů. Bylo to fajn, ale neměla jsem vůbec žádný volný čas, byla jsem v práci od rána do noci každý den. Neměla jsem možnost být s Markem a volno u nás téměř neexistovalo, tak jsem si řekla, že práce pro mě není prioritou. A Marek to měl dost podobně.

Bylo to rozhodnutí dát výpověď dlouhodobý proces, který jste průběžně řešili, anebo přišel nějaký moment, kdy jste si řekli „teď, nebo nikdy“?

Říkali jsme si, že bychom někdy někam chtěli vypadnout, ale oba jsme to oddalovali, protože jsme v práci postupně měli lepší a lepší pozici. V ten nejlepší okamžik, kdy bychom teoreticky neměli končit, protože jsme se vypracovali na super pozice, jsme se rozhodli, že skončíme, protože jsme si uvědomili, že jsme v tom nejlepším věku žít svůj život naplno.

Jak jste výpověď a život po ní plánovali? Měli jste nějakou jasnou představu už dopředu?

My jsme věděli, že to přijde, ale netušili, kdy. Říkali jsme si, že potřebujeme udělat finanční plán, ačkoliv jsme měli něco málo našetřeno. Ten plán jsme počítali podle našich měsíčních cest, které jsme podnikali předtím, a vyšlo nám, že na měsíc potřebujeme zhruba dvacet tisíc a že by to mělo být i nadále zhruba tak, anebo míň. Výsledek byl, že na rok musíme mít 180 tisíc pro jednoho. Skoro jsme se do toho vešli, až na to, že se nám rozbil počítač, takže jsme v Asii kupovali notebook od Apple. (smích)

Připravovali jste se i nějak jinak než finančně?

Připravovali jsme rodiče, kteří měli občas pocit, že jet do Asie znamená potýkat se s domorodci a teroristy. (smích)

Povedlo se to, nebo mají ten pocit stále?

Povedlo. Ale myslím, že když jsme si spolu z Asie poprvé skypovali, tak to z jejich strany znělo dost napjatě. Už si ale zvykli, mají teď na naše cestování o hodně jiný názor a veškerá konverzace je teď daleko snazší.

Jak ses cítila, když jsi najednou byla úplně svobodná?

První volný den po výpovědi mi přišel divný, protože jsem měla volno a nevěděla, co s tím dělat. Skoro jsem se cítila jako za školou. Postupně jsem pak lenivěla, až jsem si znovu uvědomila, že bych měla něco dělat. Byl to zajímavý proces. Bez práce nejenže nejsou koláče, ale ani motivace pro život.

Jak dlouho trvalo, než jste skutečně začali něco dělat?

Asi tři měsíce. V práci jsme skončili na konci března a odjeli do Maroka přes duben a květen, nato jsme jeli na tři týdny na Slovensko, kde jsme si uvědomili, že musíme začít zase něco dělat nebo se učit. Do té doby to bylo výhradně jen o cestování a trochu se to ohrálo, nenašli jsme vlastně žádný hlubší cíl. A tak jsme přemýšleli, že se musíme naučit něco jiného, než jsme dělali doteď.

Když jste dávali výpověď, nechali jste si otevřená zadní vrátka – možnost se vrátit? Nebo jste spálili mosty a odjeli?

Nechtěli jsme práci končit ve zlém, protože jsme s lidmi měli dobré vztahy. Dokonce jsme jim dali vědět půl roku dopředu, že odejdeme. Říkala jsem, že si chci dát rok volna, ale že bych byla ráda, pokud by se něco pokazilo, abych se mohla vrátit. Obě firmy souhlasily. Díky tomu jsme měli větší klid v duši a věděli, že máme zadní vrátka, kdyby se cokoliv pokazilo.

Tohle mi přijde hodně důležité. Mít v hlavě pocit jistoty, že se můžeš vrátit zpátky, když to nevyjde. To ti vůbec dovolí odjet a následně i začít makat na něčem novém.

Souhlasím. Myslím, že nám hodně pomohla tahle doba, protože aktuální rok je skvělý, co se týče zakázek. Teď se hodně firem rozjíždí a je mnohem snazší sehnat klienty než dřív. To se na tom taky dost projevilo.

Dostáváme se k Asii. Několikrát jsme se potkali na severu Thajska v Chiang Mai v době, kdy jste rozjížděli váš blog Doba Letová. Jak vás něco takového napadlo a jaký byl začátek?

Byli jsme na Slovensku a chtěli jsme jezdit na výlety, ale pořád pršelo, tak jsme začali vymýšlet, co bychom chtěli dělat. Na Slovensko jsme jeli za dvě stovky, předtím jsme letěli z Maroka za patnáct set a když jsme to říkali lidem, divili se, jak to děláme. A tak jsme si řekli, že začneme psát o tom, jak najít levné letenky.

Věděli jsme, že na tohle téma je u nás spousta webů, ale rozhodli jsme se zkusit to taky. Začali jsme se hodně učit na on-line kurzech, což mi zásadně pomohlo. Pouštěli jsme si on-line kurzy na Skillshare, byli jsme i na Naučmese a četli různé knihy o marketingu. Takový byl náš začátek.

Platili jste něco za kurzy? Podle mě je to většinou nejlepší řešení, máš tak v dnešním obsahu alespoň nějakou garanci kvality.

Čtu si různé blogy o online marketingu, které často bývají napůl zdarma, a mám zaplacené členství na Skillshare, Naučmese i nějaké kurzy na Udemy.com.

Co všechno se bloger musí naučit?

Řekla bych, že nejdůležitější věc, kterou jsem se naučila, je umět psát to, co lidé chtějí slyšet a co na ně zapůsobí. To jsem třeba na začátku vůbec nevěděla a myslím si, že to hodně souvisí s psychologií člověka a s nějakou empatií. Dále třeba to, jak fungují různé obrázky a titulky, protože tím se dá významně ovlivnit návštěvnost blogu a prokliky…

A potom samozřejmě znát např. Facebook, sociální sítě obecně, UX, PPC… Je toho opravdu hodně. Ta největší přidaná hodnota je, že vím, co lidi zajímá.

Co pro vás znamenalo, že jste tohle celé rozjížděli v Chiang Mai? Pomohlo vám to nějak?

Rozhodně. Myslím, že kdybych tady byla minulou zimu, tak bych zůstala doma a utápěla se v ponurých náladách, každý večer měla jedno pivo a vůbec nic bych nevymyslela. V Chiang Mai je krásně, sluníčko, nechybí komunita lidí, kteří mě podpoří a motivují ve zdánlivě nemožných úkolech. Celé Thajsko i Asie nás můžou v hodně věcech učit, jak přistupovat k životu a jak žít v harmonii a spokojenosti.

Kolik vás stál pobyt v Chiang Mai a předtím v Maroku?

Na začátku jsme počítali, že utratíme 20 tisíc měsíčně za vše. Maroko nás vycházelo asi na 15 tisíc měsíčně s tím, že tam byla sice levná letenka a ubytování, ale služby nebyly zas tak levné jako třeba v Asii. Letenka se naopak prodražila v Asii, ale jinak jsme tam utratili deset, maximálně patnáct tisíc měsíčně za jednoho.

Máš představu, kolik byste utratili v Praze, kdybyste se tady pokoušeli rozjet blog?

Když jsem měla úsporný rok, vešla jsem se do 12 tisíc sama, ale to jsem se držela hodně zkrátka, vařila si, žila totálně nízkonákladově… Myslím, že normální částka je kolem těch patnácti tisíc, klidně i dvacet – záleží, jaké máš bydlení a co děláš, jestli si platíš coworking, nebo pracuješ z domova. Myslím, že dvanáct je pro mě úplné minimum.

Jak teď vypadá tvoje práce rok a půl poté, co jste odjeli?

Momentálně pracuji na volné noze a 30 % svého času stále věnuji Době Letové a dalším svým projektům, zbytek času věnuji práci pro klienty. Mám na starost kompletní on-line marketing časopisu Koktejl, což je přední český cestovatelský časopis, dělám pro něj blog, Facebook, Instagram, reklamy…

Potom pracuji pro český startup Glami, kde jsem několik měsíců psala články o módě na jejich německý web. Teď pro ně nově dělám sociální média a dost mě to baví, protože se u toho učím spoustu nových věcí.

Můžeš popsat, jak vypadá tvůj běžný den?

Vždycky vstávám pozdě, s tím mám problém. Ráno mám naplánované pravidelné úkoly v Trellu, pak už dělám nárazové věci. Každý den začínám s těmi nejtěžšími úkoly, které mě tíží na srdci. Je toho stále celkem dost, ráda bych si časem vytvořila lepší pracovní plán, ale řekněme, že každý den dělám tři velké úkoly a ve zbytku času dodělávám balast.

Tím pádem můžeš být kdekoliv, protože nepotřebuješ ani pravidelně komunikovat s týmem…

S jedním klientem si jednou za čtrnáct dní zavoláme, anebo se setkáme, když je to možné. S druhým klientem se pořádají pravidelné meetingy v pražské kanceláři, takže když jsme teď v Praze, zapojuji se do všeho dění kolem. Kdybych ale byla mimo ČR a nepřišla, nic by se nedělo. Vše se dá dělat na dálku.

Právě na to narážím – líbí se mi, že nezahálíš a jezdíš i na krátké tripy po Evropě, což může dělat rozhodně víc lidí, než kolik jich odletí na tři měsíce do Thajska.

Je to jednoduchý a myslím, že to můžeš dělat i při práci. Když ti chybí cestování a máš rozumnou práci, kde ti dovolí home office (práci z domova), pak je to skvělý způsob, jak s cestováním začít. A myslím, že nakonec lidé stejně budou pracovat, odkud chtějí. Je to rozhodně dobré pro snížení firemních nákladů.

Může to podle mě dělat skoro každý, většina firem není postavená na tom, že musíš být nonstop na příjmu. Pokud jsou zaměstnavatelé benevolentní a povolí dva dny mimo kancelář, je to rozhodně dobrý start a svým způsobem můžete firmu připravit na to, že byste mohli pracovat na dálku i delší dobu. Zatím si ale myslím, že do ČR takový styl práce ve velkém teprve přijde.

Přečtěte si článek Úvod k digitálnímu nomádství

Co plánuješ dál?

S kamarádkou teď chystáme web, pro který máme velké ambice, ale nechci ještě prozrazovat, o čem to bude.

Ani trošičku?

Máme k tomu hodně pozitivní přístup a optimismus chceme předávat i dál, víme jak na to. (smích) Ne, nechci to ani naznačit, protože nechceme riskovat, že nám nápad někdo vezme, ale výsledek uvidíte brzy.

Jak jsi na tom s Dobou Letovou?

To beru stále jako svůj koníček a něco, kam si dávám věci, které mě zajímají. Něco málo si přivydělám, ale upřímně si myslím, že jsou věci, které mají velký potenciál, a pak věci, které mají potenciál střední nebo malý. A pro mě je Doba letová projekt, který potenciál má a dokáže vydělávat peníze, není to ale nic velkého, co bych chtěla posouvat do nekonečna.

Kolik teď web zhruba vydělává?

Kolem deseti tisíc měsíčně po půlroku práce.

Měli jste velkou výhodu, že jste startovali ve dvou. Spousta blogů začíná jen v jednom člověku. Jak vám to funguje?

Marek mi na začátku pomáhal ve spoustě věcí. V březnu jsme se poté, co jsme byli rok pryč,  vrátili a přemýšleli jsme, co s námi bude dál. A protože jsme náš blog začali monetizovat teprve v půlce ledna, vydělali jsme jen asi dvacet tisíc a dostali strach, že bychom se měli vrátit, aby nám nedošly peníze a nenastaly problémy.

Vrátili jsme se zpět do Čech a Marek – protože je narozdíl ode mě ohromně zodpovědný – se vrátil zpátky do své staré práce, ovšem za trochu jiných podmínek, a má teď větší svobodu. Já chtěla zůstat doma a pracovat na našem webu, ale jak šel Marek ze dne na den do práce, ztratila jsem motivaci pracovat na Době Letové sama.

Tenhle stav trval asi dva týdny, byla jsem hrozná, a Marek mi řekl, že bych měla začít chodit mezi lidi. Proto jsem na doporučení Lindy Nezhybové zkusila Impact Hub. Tam jsem byla moc spokojená a nakoplo mě to, abych opět začala publikovat na Době Letové a dělat další věci.

Pak mě kontaktovala jedna vzdálená spolužačka, že když mluvím německy, jestli bych se nechtěla zapojit do Glami. Udělala jsem pro ně vzorové úkoly na Facebooku a klaplo to. A dost podobný příběh to byl i s Koktejlem, jen o dva měsíce později.

Nestačilo? Přečtěte si rozhovor s nomádkou Lindou Nezhybovou