Linda je spoluautorkou námi oblíbené aplikace Psaní Hravě (formou her učí psát všemi deseti). Krom toho pracuje jako grafička na volné noze a přes Naučmese vede kurz grafiky i kurz digitálního nomádství pro ženy a dívky. Cestuje s partnerem Jirkou a oba ze světa pracují. Digitální nomádství a (spolu)práce na dálku je ostatně hlavním tématem našeho rozhovoru.

Odkazy k podcastu:

• Aplikace Psaní Hravě
• Blog Nomádka.cz
• Kurz Základy grafiky pro negrafiky
• Kurz Digitální nomádkou krok po kroku
• www.ksandylindy.cz
• Tipy k Chiang Mai na Travel Bibli
• Kdo je Adam Marčan?
• Katalog Navolnenoze.cz
• Workshopy na Slow Travel Festivalu

Letos jsi strávila celou zimu v Asii, rok předtím na Kanárech. Co tě na nomádském stylu života tolik baví?

Nemusíš šetřit na dovolenou, abys někam odjel, ale vezmeš to jako svůj životní styl. Jedeš do nějaké země, kde děláš úplně stejnou práci jako v Čechách, současně ale poznáváš novou zemi, kulturu, jídlo, zvyky… To mi přijde úplně úžasný.

Hodně jste v zimě měnili plány, v Asii jste se letos zdrželi o hodně déle, než jste původně zamýšleli…

Původně jsme chtěli být od září do prosince na Bali, ale protože jsme nijak moc neplánovali, zjistili jsme až na místě, že na Bali můžeme být kvůli vízům jen dva měsíce, my ale měli letenku na tři. Řešili jsme, co dál, a napadlo nás Thajsko. Protože když už jste v Asii, všechno je kousek a letenky koupíte za hubičku.

Pak přišel prosinec a my se měli vracet – jenže to přece nedává smysl, vracet se do Čech v prosinci. Takže jsme pobyt prodloužili o další tři měsíce – až do března, což byl nejlepší nápad, jaký jsme jen mohli mít.

Kde se ti líbilo nejvíc?

Nejvíc se mi líbilo ve Vietnamu, který mi přišel turismem neobjevený, takže jsem si mohla připadat částečně jako místní, i když jsem pořád byla „jiná, divná, bílá“. Vždycky je člověk „jiný“, ale konečně jsem si zažila pocit, že nejsem obklopena turisty.

Jaké místo bylo nejlepší na práci? Vietnam je skvělý na cestování, ale na práci není vždy ideální.

Vietnam jsme pojali víc cestovatelsky, chtěli jsme ho objet celý ze severu na jih. Takže byl napůl pracovní a napůl cestovatelský. Nejlépe se nám pracovalo v Thajsku, kde jsme strávili dva měsíce v Chiang Mai. Protože je tam silná nomádská komunita, pracovní morálka byla daleko lepší.

Tam totiž nejde nepracovat. (smích)

Přesně. A navíc mám pocit, že práce přichází ve vlnách. Když chce člověk spustit placenou verzi Psaní Hravě před Vánoci, nezbývá jiná možnost, než sednout a makat na tom.

Chystáte se nomádit do Chiang Mai? Máme pro vás praktické tipy z několika měsíců pobytu. Přečtěte si článek o Chiang Mai ze série Kam jezdí čeští a slovenští digitální nomádi

Jakým způsobem projekt řídíte? Vím, že máte nějaké lidi v Čechách, ale většina týmu byla v době finiše v Thajsku. Jak vám to funguje?

Díky dostupným on-line nástrojům je práce na dálku vcelku jednoduchá, řízení týmu také. Určitě nám chyběl osobní kontakt s kolegy, ale v náš prospěch zase hrál časový posun. V Asii je oproti ČR plus pět šest hodin, a když byly nějaké nejasnosti, řešili jsme je přes Skype. Dokonce se nám podařilo najít další kolegyni přímo v Chiang Mai – Verča nám teď pomáhá s marketingem, už jsme ji vzali jako plnohodnotnou členku do týmu, a to díky Thajsku.

Co je při spolupráci na dálku největší problém?

Určitě nedostatek komunikace a občas třeba špatné zadání úkolu a nedorozumění, což může vést k demotivaci a problémům.

Mít tým roztroušený po světě ale přináší i několik fajn výhod. Zjistil jsem třeba, že když nemůžeš zajít za kolegou vedle do kanceláře s tím, jak máš co udělat, spousta problémů přestane existovat. Napadá tě ještě nějaká výhoda?

Svoboda – můžeme být, kde chceme, nic nás neomezuje. Taky je pro začínající projekty, jako je konkrétně náš, výhoda v tom, že nemusíme platit kancelář, případně přímo žít v levnější zemi.

Jak ses vůbec dostala k nomádění?

To je docela dlouhý příběh. Velkou roli v něm hraje Adam Marčan, kterého určitě všichni znají. Bývala jsem typický zaměstnanec, později jsem přešla na volnou nohu. Ze začátku to bolelo, nebylo to lehké, pak mi ale hodně pomohl katalog Navolnenoze.cz a taky fakt, že jsem se více obula do svých projektů. Následně jsem si koupila letenku – a už mi nezbylo nic jiného, než všechno prostě zařídit, naplánovat a zvládnout.

Zajímá vás více o digitálním nomádství? Netušíte, o co jde? Ve článku Úvod k digitálnímu nomádství jsme pro vás na Travel Bibli shrnuli vše, co víme.

To máme úplně stejné, takže díky Adame, zdravíme! Kam jsi vyrazila poprvé?

Na Kanáry. Přišly mi jako velká bomba, protože pořád je to Evropa a letenky jsou levné, ale člověk si může vyzkoušet, zda mu takový styl života sedí, a případně se vrátit domů.

Byla jsem s přítelem Jirkou, přičemž se na cestách rádi potkáváme s dalšími lidmi. Snažíme se setkávat s Čechy, kteří také nomádí v cizině. Musím říct, že úžasný je Robert Vlach, který na Kanárech dělá skvělý věci pro nomády, pořádá různá setkání a propojuje lidi navzájem. Se mnou se dokonce sešel a dal nám tipy k našemu projektu, čehož si moc vážím.

Co jsi řešila sama za sebe jako největší problém, když jsi poprvé vyjela nomádit? Co bylo nejtěžší?

Nejtěžší pro mě bylo pochopit, že nejsem na dovolené. Že chci, aby můj způsob cestování a práce byl udržitelný, to znamená neutratit veškeré úspory a neužít si jen jako na dovolené, ale že na cestách chci konstantně vydělávat, abych mohla výletů pořádat více a žít tak, jak chci žít. Tohle si uvědomit a pochopit bylo nejtěžší.

Co ti pomohlo držet se práce?

Osobní time management, organizace času. Řekla jsem si, že nemusím pracovat podle standardní pracovní doby, ale že když je na Kanárech dopoledne lepší počasí, půjdu si zaběhat, projít po pláži, a na práci se vrhnu až v poledne, když je venku nelidské horko.

Potřebuješ nějaký pravidelný rytmus? Mně třeba jasná pracovní rutina hodně pomáhá.

Bohužel se mi to ještě nepovedlo, ale tomuhle přístupu hodně fandím. Chtěla bych ho taky zkusit. Mám pocit, že právě cestováním ze země do země i třeba zabydlováním v Brně se mi nedaří takhle fungovat, takže často pracuji sporadicky. Ale myslím si, že pravidelnost je správná cesta.

Máš nějaké rituály, které ti pomáhají fungovat naplno?

Začala jsem praktikovat ranní studenou sprchu, je fakt skvělá, protože mě probere. Taky mi pomáhá sepsat si denní výstupy. Ne zrovna seznam povinností, aby mě to nestresovalo, ale dělám si poznámky, co a proč má být tím výstupem.

Když mám chuť, pomáhají mi ranní stránky, což je rituál, kdy vezmeš tužku, papír a píšeš cokoliv, co tě napadá. Vysypeš ze sebe všechno na papír a máš najednou čistější hlavu.

V Thajsku jsi experimentovala s meditací. Pokračuješ v ní, nebo jsi ji úplně vypustila?

V určité míře jsem si meditaci udržela, je to skvělé. Teď jsem začala praktikovat loving-kindness meditation, což je tříminutová meditace, která mě ten den pozitivně naladí na lidi a okolí.

Posuňme se konkrétně k Asii – je přece o dost jiná než Kanáry. Jaký jsi měla pocit být najednou tak daleko?

Hodně zvláštní, protože kdybych se chtěla ze dne na den vrátit, už to není tak lehké. Zažila jsem velký kulturní šok, ale myslím, že jakmile poznáš nějakou asijskou zemi, na zbytek Asie už si zvykneš.

Pro mě byl potom návrat do Evropy hodně těžký. Co u tebe?

Pro mě samozřejmě taky. Musím ale říct, že už byla ideální doba, kdy jsem cítila, že chci zase zpátky domů do ČR. Šest měsíců bylo akorát.

Akorát zima, že… (smích)

Kdybyste někdo plánovali návrat v březnu a naivně mysleli, že česká zima pominula, tak si vzpomeňte na letošní, která trvala do půlky května. Takže plánujte návraty až na květen. (smích)

Jaké je cestování společně s partnerem? Věřím, že hodně jiné. V něčem lepší, v něčem náročnější.

Skvělé je určitě v tom, že máš vedle sebe člověka, kterého máš rád a zároveň má podobně nastavenou práci a život. Je to úžasná podpora a na cestách máš s sebou nejlepšího kamaráda. Podle mě je ovšem důležité to, aby si partneři dávali čas sami pro sebe. Ať jsou na cestách spolu, ale chvílemi bez sebe. My tomu s partnerem říkáme „dovolená“, když jsme od sebe. Takže určitě být spolu, ale nechat si prostor. Vůbec nejdůležitější je podle mě komunikace. Pokud něco nesedí, je důležité o tom mluvit. Musím říct, že v době, kdy jsme byli s Jirkou půl roku nepřetržitě spolu, náš vztah se posílil – díky tomu, že se o věcech dokážeme bavit a že na tom pracujeme.

Vy to máte o dost náročnější, protože děláte stejnou věc. Jak máte rozdělené role? Kdo má poslední slovo?

V týmu Psaní Hravě nejsme dva, ale čtyři. Šéfem je Jirka, ale konečné slovo máme všichni… což je náročné, ale zatím se nestalo, že bychom se neshodli natolik, aby to byl problém a abychom řešili, kdo by měl mít poslední slovo.

Já se starám o komunikaci, partnerství, rozvoj, HR, obchod. Jsme opravdu malý projekt… Jirka je technický šéf a zároveň projekt vede. Potom Verča, kterou jsme našli v Thajsku – stará se o marketing, obchod a teď dělá s Lukášem novou verzi aplikace, takže se posunula i do UX. Lukáš dělá UX, grafiku a copywriting.

Máme ještě další kolegy, kteří pomáhají na částečný úvazek s dalšími věcmi, jako je například vývoj… Dokonce máme i vlastního Ferdu Mravence, který nám pomáhá se vším, co můžeme jednoduše delegovat.

Jak řešíte, co delegovat a co dělat sami?

Podle nás je delegovatelné to, nač můžeš udělat proces, který pak naučíš někoho, kdo je na stejné vlně jako ty. Takhle my fungujeme. Předali jsme teď zákaznickou podporu, protože jí není tolik a jde o jednoduchý proces, který je delegovatelný a už jej nemusím mít na seznamu úkolů, nemusím se o to starat.

Delegovali jste i něco na projektové bázi? Podle čeho se řídíte v tomto případě?

Ne, tam jsme ještě nedošli, protože v době, kdy jsme zkoušeli novou verzi, nebylo komu delegovat. Nejspíš by ale šlo o drobnosti typu udělat rešerši, najít potenciální partnery… Záležitosti, kde stačí Google a selský rozum.

Co chystáte do budoucna?

Chystáme expanzi do zahraničí – konkrétně plánujeme přeložit aplikaci do angličtiny. Mohly by se nám otevřít nové možnosti. To je zatím největší cíl.

Jak se vám to daří? Říkala jsi, že máte problémy s překladem.

Máme, jsme úplně na začátku. Jak je teď léto, máme trochu prázdninový režim.

Dobře nám funguje společné soustředění. Nejsme totiž z jednoho města, většinu času pracujeme na dálku. Je skvělé se jednou za dva měsíce sjet na nějakou chatu nebo chalupu a společně pracovat – uděláme nejvíc práce a máme i osobní kontakt.

Teď jsi trochu nakousla další otázku – nomádění v Čechách. Momentálně pracujete z různých míst v ČR, jaké to je?

Občas náročné… Hlavně když nefungují data ani wifi. Jinak je to stejné jako v Asii. Máš nějakou práci, kterou potřebuješ zmáknout, a je jedno, jestli ji uděláš v Orlických horách, nebo na Bali.

Kde se ti v ČR líbilo nejvíc?

Na jižní Moravě – hlavně proto, že fandím vinařské kultuře, lidé jsou moc příjemní a krajina je nádherná. Pak se nám moc líbilo na severu Čech, kde jsme s Jirkou objevili chaloupku našeho života, kam se nejspíš budeme vracet čerpat energii.

Co ty sama plánuješ do budoucna? Máš nějaký svůj sen?

Chtěla bych inspirovat víc holek, aby vycestovaly a plnily své sny. Budu si užívat studium v Brně. A doufám, že se naučím co nejvíc věcí při tvorbě Psaní Hravě a při překladu, jenž nás čeká.

Napadá tě, proč je víc nomádů mužů než žen?

Myslím, že lidé, co programují, jsou častěji muži, ale zároveň je mnohem víc prací, které se dají dělat na dálku, takže doufám, že bude žen na cestách přibývat.