Markéta Mandíková: „Miluju ten pocit, že se můžeš sebrat a jet, kamkoliv se ti zachce.”

Markéta, autorka YouTube kanálu Travel With Blondie, strávila 14 měsíců na Novém Zélandu a pak 5 měsíců cestovala po Austrálii a Asii. Momentálně rozjíždí i klasický blog a chystá se na cestu kolem světa.

Odkazy k podcastu:

• TravelWithBlondie.com
• Travel With Blondie – YouTube kanál
• Miniprůvodce k Novému Zélandu
• Rozhovor s Katkou a Tomášem, z velké části také o Work and Travel na Zélandu
• Zélandské vinice – www.nzwine.com
• Dumbo Elephant Spa v Thajsku

Vybavíš si pro začátek nějakou vtipnou historku z cest?

Jako první si vybavím historku z Vietnamu. Já jsem malá, křehoučká blondýnka, nebo si to o mně aspoň lidi myslí. Historka je o tom, jak jsem se poprvé v životě poprala… se ženskou ve Vietnamu. Byli jsme tam první týden, já se moc těšila a nemohla jsem se dočkat, až zjistím, jací Vietnamci jsou. Netušila jsem, že umí být vyčuraní a že se někteří snaží každého ošmelit.

Jeli jsme na skútru a vraceli se zpět přes zapadlou benzinku, dotankovali jsme asi půl litru, cena byla 16 korun za litr. Kápla nám do nádrže, zavřela ji a začala tankovat jiným lidem, takže jsme ani neviděli naši částku. Pak se vrátila a řekla si o 150 korun, což jsem samozřejmě odhadla, že je neskutečně moc.

Věděla, že nemáme jak dokázat, že nenatankovala ani plnou (což by pořád nebylo tolik peněz). Začaly jsme se dohadovat, jenže ona vůbec neuměla anglicky, takže jsem ječela anglicky a česky, ona na mě vietnamsky, až to došlo tak daleko, že mi vytrhla klíče od skútru z ruky a kamarádovi peníze z peněženky. Pro mě to byla poslední kapka a strčila jsem do ní, načež se strašně naštvala, začala do mě taky strkat a kopat a vyvrcholilo to rvačkou. Začaly jsme se prát, místní nás hned rozdělovali…

Kamarád nevěděl, jestli se má smát, nebo utéct. Skončilo to tak, že nás rozdělili a já po ní hodila 150 korun, protože vůbec nemělo smysl se dál hádat. Takový byl můj první, bohužel negativní zážitek z Vietnamu. Nešlo ani tak o peníze jako o princip.

To bylo na severu, nebo na jihu?

Na jihu, v městečku Mũi Né. Byli jsme na výletě za městem a tohle byla opuštěná benzinka. Načež nás ještě na cestě zpátky chytli policajti a dostali jsme pokutu, že nemáme mezinárodní řidičák. Takže to byl perfektní den. Chytali vyloženě jen turisty. Místní jezdí bez helmy a porušují všechny možné vyhlášky, nedostanou ale žádnou pokutu. Všechno si vyberou turisté.

Kdy jsi začala cestovat? Nějakou dobu jsi vlastně strávila i v Anglii. Byla to první zkušenost, nebo jsi cestovala už předtím?

Už odmalička jsem cestovala s rodiči autem do Rakouska, Slovenska, Německa, nebo letecky k moři. Potom jsem chtěla cestovat sama, takže jsem si každé léto ušetřila peníze na vlastní dovolenou a objela klasiky – Paříž, Řím, Londýn. Šlo o poznávací výlety na pár dnů. Pak jsem poprvé vyjela na delší dobu do Anglie, kde jsem strávila 3 měsíce jako au-pair. Nešlo o úplně nejlepší zážitek, ale zpětně na to ráda vzpomínám jako na zkušenost. Právě tam jsem si totiž uvědomila, že chci začít cestovat dlouhodobě.

 

Proč ses rozhodla jezdit na dlouho?

Nejvíc mě lákalo, že danou zemi doopravdy poznáš. Když jedeš na týden s rodinou, sice si užiješ pohodu, relax a pár výletů, ale při dlouhodobějším cestování poznáváš zemi do hloubky, tři dny deště ti nezkazí celý pobyt a máš čas poznat i místní. Když jsem odletěla pracovat na Maltu, líbilo se mi, že jsem mohla napůl pracovat a cestovat. Bylo to zajímavé zpestření práce.

Říkala jsem si – buď budu makat v Čechách a pojedu jednou za rok na dovolenou, anebo budu žít v destinaci, kam lidé jezdí dovolenkovat, a vydělám si ještě větší peníze než doma. Maltu jsem procestovala úplně jiným stylem než klasický turista. Taky za mnou přijela rodina, procestovali jsme spolu všechny tři ostrovy a pak mi říkali, že by je sami v životě takhle neprocestovali.

Jak ses pak chystala na cestu na Zéland? Málokdo jede jen na chvilku, když už dostane pracovní vízum.

Na Zéland jsem měla jet už v březnu, nakonec jsem ale jela na Maltu. V březnu jsem ještě všechno do puntíku plánovala, pak jsem si na Maltě v srpnu řekla, že už ji mám celou procestovanou a že využiju víza na Zéland. Najednou jsem přijela a neměla nic – práci ani bydlení, vše bylo na poslední chvíli. Obrovský krok do neznáma. Na to mě připravila Malta, pak už jsem nemusela mít vše připravené dopředu. Přijela jsem domů jen vyměnit krosnu za kufr a jela jsem.

Týden před odletem jsem si domluvila práci au-pair na rozjezd, což doporučuji do začátku všem. Takhle narychlo jsem odjela a po týdnu na pozici au-pair skončila. Rodinka byla v pohodě, ale děti byly trochu šílené. Chlapeček skákal za jízdy z auta, byl strašně hyperaktivní a zlý. Plival na mě, do sestřičky kopal. Uvědomila jsem si, že nechci mít takovou zodpovědnost. Pravý Zéland jsem poznala, až když jsem začala pracovat na sadech.

 

Cestovala jsi celou dobu sama?

Když jsem skončila práci au-pair, napsala jsem do jedné facebookové skupiny, jestli by mě někdo nemohl odvézt. Ozval se mi jeden kluk, se kterým jsem na Zéland letěla, že by mě mohl vzít a že jede taky do města, kam jsem měla namířeno, a že bychom se spolu mohli podívat po nějaké práci. Dojeli jsme do Hastings, ubytovali se v backpackeru a hned ten den jsem potkala partu dalších Čechů, kteří se stěhovali do baráku a nabídli nám volný pokoj, který jsme pak využili. Takhle jsme se poznali. Po měsíci jsme se rozhodli, že ukončíme práci a pojedeme cestovat. Poznávali jsme spolu jižní polovinu Severního ostrova až na Jižní ostrov, kde jsme pak začali zase novou práci. S touhle partou jsem se tedy držela.

Jak jsi hledala práci? Člověk má představu, že přijede na farmu a okamžitě dostane práci, ale tak už to dlouho nefunguje…

Dozvěděla jsem se dobrý způsob, jak získat práci na vinicích. Jeden místní nám poradil stránku www.nzwine.com, kde je k dispozici úplný seznam všech vinic na Severním i Jižním ostrově a každý region uvádí kontakt ke konkrétním vinicím. Jen jsme vybrali oblast, kde jsme chtěli pracovat, a napsali všem vinicím. V každém regionu jich je okolo 200, nebo i víc.

Na Zélandu to není jako v ČR, že pošlete 50 mailů a odepíše vám jeden. Z dvou set vinic odepíše většina, i když už brigádníky mají. Když ne, dají vám info, kam se máte obrátit. Tohle mají opravdu dobře vyřešené. Na ostatních sadech jsme hledali tak, že jsme sedli do auta a objížděli je. Na sběru třešní se vyplňují on-line formuláře. Určitě je dobré být v dané lokalitě předem. Např. když vím, že se 5. prosince začínají sbírat třešně, už začátkem prosince objíždím sady a ptám se po brigádě. Ona je totiž práce pro velký zájem hned pryč.

Jak jste domlouvali podmínky? Vím, že se často snaží vyhnout minimálním platům, protože ví, že žadatelů o práci je dost.

Tohle jsem nikdy nezažila. Vždy jsem nastoupila s minimální mzdou, nikdo se nezkoušel podbízet s menším platem. Pokaždé jsem dostala tolik, kolik bylo dané zákonem, dokonce někdy i víc. Asi jsem měla štěstí.

Takže jste dělali na hodiny?

Někdy i na kontrakt – kolik si člověk vybere, tolik dostane peněz. Možná myslíš, že když děláš na kontrakt, máš dvacet centů za stromek na vinici a jsi pomalý, nevyděláš si ani tu minimální mzdu. To by ale zaměstnavatelé měli doplatit tak jako tak. Občas nedoplatí, protože mají pocit, že jsi nevykonal smluvenou práci, pak máš právo stěžovat si. Většinou tě pak vyhodí, protože pro ně nemáš takovou cenu. Já jsem ale minimální mzdu vždycky dostala, často i něco navíc. Na třešních jsem dostala za dva měsíce, kolik bych jinde vydělala za měsíce čtyři.

Přestavěli jste si dodávku na obytňák a nějakou dobu v ní bydleli. Jak to na Zélandu funguje?

Žili jsme v ní čtyři měsíce. Koupili jsme větší dodávku, v našem případě Toyotu Estimu, vyndali sedačky a nakoupili materiál – buď můžeš koupit nový, anebo spousta lidí chodí do skladů a shání odřezky, ze kterých pak udělají postel. My na postel koupili jen základní desku a nechali si ji upravit, ale nohy a ostatní věci jsme sestavili z odřezků, takže nás vyšly jen na pár dolarů. Je neuvěřitelné, co člověk ušetří. Neplatili jsme nic jiného než benzin a jídlo. Můžeš si udělat nejen postel, ale třeba i kuchyň, na kterou jsme neměli tolik místa, ale za postelí jsme v kufru udělali stolek s vařičem a veškerým kuchyňským náčiním. Nepřipadalo mi, že žiju neplnohodnotný život bez domova, naopak – přišlo mi to skvělý.

Máš představu, kolik jste utratili za dodávku a její přestavbu?

Dodávka se dá pořídit od dvou tisíc dolarů a materiál stál do stovky dolarů plus dalších sto za vybavení. Suma sumárum, dá se vejít do 2700, když najdeš auto za dobrou cenu.

Podařilo se vám pak auto prodat?

Podařilo. Kupovali jsme nové pneumatiky a techniku, narvali jsme do auta ještě asi dva tisíce, takže jsme jej pak prodali za 3800 dolarů, ale musím říct, že jsme předtím měli štěstí na levnou koupi auta.

Jaké to je, žít v autě? Dovedeš si představit žít tak třeba i několik let?

Myslím, že bych takhle žila i déle, ale po 4 měsících jsme se přestěhovali do Christchurch, což je největší město Jižního ostrova, a začali pracovat v úklidové firmě. V takhle velkém městě se nedá žít v dodávce, takže jsme se přestěhovali do baráku. Mně se to moc líbilo – musím přiznat, že jsem nikdy v životě příliš nekempovala, jen jako malá. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který vyrazí stanovat. Byla to pro mě příjemná změna. Moje rodina a přátelé nechápali, jak můžu žít v tak stísněném prostoru, mně se to naopak ohromně líbilo, i ta svoboda, kdy jsem nemusela řešit věci jako výpovědní lhůtu. Ještě teď mi to občas chybí… pocit, že se můžeš sebrat a jet, kamkoliv se ti zachce.

Kdy jsi začala točit videoblog?

Bohužel až pozdě, čehož trochu lituji, protože těch krásných výletů byla spousta už na začátku. Začala jsem v srpnu dalšího roku na Samoi v Jižním Pacifiku, kdy jsem točila videa pro rodinu. Hodně mě to bavilo a říkala jsem si „škoda, že zážitky nesdílím s více lidmi“. Začala jsem o tom přemýšlet. Kamarád mi poradil YouTube – ani jsem nevěděla, že se takhle sdílí, ale zkusila jsem a už v tom jedu. Neměla jsem tolik videí, abych měla víc pořadů, takže jsem udělala asi dva, ale později už jsem točila se záměrem vkládat na YouTube.

Jaké máš s videoblogem plány do budoucna?

Zpočátku bylo mým cílem jen ukázat videa více lidem, ale spousta pozitivních ohlasů mě motivovala rozvíjet vše dál. Cestování mě baví a chci se mu nadále věnovat. Protože mám možnost vycestovat do zemí, kam se spousta lidí nepodívá, chci jim cestování alespoň přiblížit a vtáhnout je do videí, aby společně se mnou zažili cizí země.

Taky jsem si říkala, že chci mít nějaký cíl. Vždycky jsem byla hodně zaměřená na přírodu a zvířata, proto mne napadlo vzít videa jako médium, kde občas upozorním na ekologické problémy. Brzy nato jsem se vypravila pozorovat s kamerou velryby na Zéland. Video jsem zaměřila na rapidní úbytek velryb v důsledku zabíjení – chtěla jsem, aby o tom lidi věděli.

Totéž jsem udělala v Thajsku během výletního dne se slony. Spousta lidí určitě slyšela, že jsou v Thajsku farmy, kde se slony nezachází moc hezky. Trvalo dlouho, než jsem našla takovou, kde se sloni mají dobře a kde na nich nejezdí. Video je mimo jiné návodem, jak vybrat správnou farmu, když máte zájem o tento druh výletu.

Můžeš říct, kde farma přesně byla? Farem, kde sloni trpí, je v Thajsku doopravdy spousta a dobré se hledají těžko.

Jmenovala se Dumbo Elephant Spa a byla pro mě jedním z nejsilnějších zážitků. Sloni se mohli chovat naprosto spontánně, koupali se v bahně apod. Nejeli jsme na nich na vycházku, ale strávili s nimi den tak, jako kdybychom je pozorovali v přírodě. Krmili jsme je, myli v řece, hráli si s nimi.

Kam se chystáš dál?

Momentálně jsem zakotvila doma v ČR, protože jsem tu dva roky nebyla. Našla jsem si práci, kterou jsem po měsíci ukončila, a moc se tady necítím, takže uvažuji zase někam odjet. Vypadá to na Kanárské ostrovy. Po Novém roce chystám svou největší cestu – cestu kolem světa, kterou chci začít v Jižní Americe. Projedu USA, Kanadu… Uvidíme, každopádně mám velké plány.

Hudba v pozadí: David Szesztay