Srí Lanka – čajové plantáže

Jak jste se dostali k cestování?

Katka: Vždycky jsme chtěli cestovat. Snili jsme o tom už jako malí, prohlíželi jsme si atlasy a knížky. Tom hodně odivoval Zikmunda a Hanzelku, já zase milovala knížky o zvířatech, o velrybách… Jenže v dospělosti jsem nějak ustrnula. Měla jsem dlouhodobý vztah a práci, na cestování nezbýval prostor. Když to pak všechno krachlo, bylo mi jasný, že přišla doba, kdy mám vyrazit do světa.

Dlouho jsem se rozhodovala kam – chtěla jsem do Austrálie, ale pak jsem zjistila, že jet pracovat do Austrálie není tak jednoduché. Chtěla jsem někam daleko, co nejdál to jde, a tak jsem začala řešit working holiday víza na Nový Zéland. Naštěstí to v té době ještě nebyly šílené klikací závody jako teď.

Tomáš: Pro mě bylo cestování největším snem, ale vždycky jsem si myslel, že to stojí strašně moc peněz, a tak jsem se ten sen nikdy nepokusil realizovat. Až postupem času jsem zjistil, že k cestování zas tolik peněz nepotřebuji, obvzlášť pokud si někde v zahraničí trochu máknu.

Můj největší vzor byli vždycky Zikmund s Hanzelkou – třeba na Srí Lanku jsem chtěl jet prostě jen proto, že tam byli ti dva. Pracoval jsem jako manažer v bance a jednoho dne jsem se rozhodl s tím seknout a vydat se na cestu někam do zahraničí. A od té doby jsme na cestách.

K: Potkali jsme se na Zélandu, kam jsme vyjeli nezávisle na sobě.

Jak je to dlouho, co jste se poznali?

K: Něco přes dva roky.

Co vás naučilo cestování v páru? Vím, že je to něco úplně jiného, než cestovat sám.

K: To určitě! Když jsme se poznali a začali spolu chodit, byli jsme spolu od začátku nonstop a cestovali. Byl to rozhodně zvláštní začátek vztahu. Díky tomu jsme si na sebe zvykli úplně se vším – dobrým i špatným… Nebylo to takové to, že se namaluješ, vystrojíš, jdeš za klukem jednou za týden na večeři a tam se oťukáváte. My jsme do vztahu skočili rovnou po hlavě.

T: Hlavně to byla obrovská zkouška. Museli jsme se na toho druhého ve všem spolehnout. Zároveň je skvělý mít takovou podporu, když pracuješ v zahraničí, a je to velký zápřah.

K: Na druhou stranu jsme už od začátku vztahu měli hodně společných silných zážitků, které nás stmelily…

Jak práce na Zélandu funguje? Je ji tam dostatek pro všechny, nebo je těžké nějakou sehnat?

T: Práce tam je dostatek, ale je celkem oříšek získat tu správnou.

K: Musíš si předem zjistit, jaký typ práce ve které oblasti a sezóně je k mání. Když víš, kam a v jakou dobu jet, tak není problém práci sehnat.

T: Práce v zemědělství se dá na Zéladnu sehnat celoročně, ale je třeba zjistit si doporučení, tipy a recenze na jednotlivé sady a firmy… Je důležité vědět, kam jet, protože bys taky mohl přijít o dost peněz. Na druhém sadě můžeš vydělat třeba dvakrát tolik než na tom prvním.

Hobitín

Od koho nebo kde ty recenze zjistím?

T: To je právě ten oříšek! Buďto máš nějaké známé, nebo si uděláš průzkum na internetu. Zkus blogy, diskuze, komentáře… A na základě toho si můžeš vybrat. Je skutečně důležité se předem vybavit.

K: Hlavně zvaž, jestli na to opravdu máš. Práce v zemědělství je fyzicky velmi náročná. Hlavně pro holku – musíš dosáhnout určitého limitu a třeba u jablek to vážně není sranda. Já jsem byla po každém dni úplně zničená a to si myslím, že nejsem žádná bábovka. Když chceš vydělat více než minimální mzdu, musíš nasbírat víc, než je limit. A to je už fakt hodně, hodně náročné. Potkali jsme spoustu lidí, kteří byli třeba na třešních jeden den, a zjistili, že to prostě nedají.

Tasmánie

T: Zažil jsem lidi, kteří měli na účtě mínus sto padesát tisíc a skutečně tam vyhořeli. Vnitřně, osobnostně, finančně… Práce na Zélandu je pro lidi, kteří si umí máknout a zvládnout náročné situace. Nejdou tam s tím, že to zkusí, ale s tím, že to zvládnou. Samozřejmě teď mluvím o těch, co jedou pracovat a zároveň cestovat, práce v tvém oboru někde ve městě je úplně něco jiného.

Pokud si někdo myslí, že tam pojede sbírat jablíčka, poslouchat písničky a vydělávat 300 dolarů, je to hodně naivní. Většina lidí si vydělá jen minimální mzdu. Najdou se velcí dříči, kteří jsou schopní minimum zdvojnásobit, nebo dokonce ztrojnásobit, ale jsou to fakt těžce vydělané peníze.

Za sezónu jablek jsem zhubl sedm kilo. Spousta lidí po práci na vinicích zase nemohla držet nůžky a nemohli psát, protože dostali zánět šlach. Hodně se tam tlačí na robotický výkon, spousta lidí to vezme nerozumnou cestou a zničí si ruce. Taky jsem potkal několik lidí, kteří rovnou ze Zélandu jeli na operaci karpálního tunelu…

Royal Gala jablka Motueka

K: Zní to fakt hrozně, ale tohle je realita. Jenže jsme na oplátku strávili čtyři měsíce na místech, o kterých se nám ani nesnilo. Vynaložená práce se ti vrátí, ale musíš počítat s tím, že je to tam tvrdý. Lidi mají představy, že Nový Zéland je zlatý důl. Přečtou si na diskuzích, kolik si tam lidé nejvíc vydělali, a pak tu částku vezmou a rozpočítají ji. Vyjde jim, že můžou pracovat jen dva měsíce a deset měsíců cestovat. A pak tvrdě narazí.

Když ale tohle všechno překonáš, otevře se ti nádherná země, kde najdeš od všech kontinentů něco. Od ledovců a vysokých hor přes pláže, pralesy, pouště až třeba po sopky… Nový Zéland má perfektně postavený systém pro turisty, takže není problém se tam zorientovat. O svou unikátní přírodu se hodně starají – i proto je to tam tak přísné. Nemůžeš například přivézt žádné jídlo ze zahraničí, aby se tam nedostaly nějaké bakterie, které by jim přírodu zničily.

Nestane se tam, aby se někde v přírodě válely odpadky. Když jdeš na treku třeba deset hodin divočinou, je vždycky někde ukrytá kadibudka. Průvodci ti řeknou, abys vydržel, že jsou na cestě kadibudky, aby se nezničila jejich krásná příroda. Stejně tak s kempováním je to dost přísné, ale je fakt, že ta příroda je úplně nedotčená.

Hlavně na Jižním ostrově jsou chráněné oblasti, do kterých nevkročili lidé, a vůbec se tam nesmí. Jsou tam nádherné čisté řeky, ze kterých se dá pít, a vzduch se také nedá srovnávat. Když jsme se poprvé po příletu nadechli, pochopili jsme, že jsme úplně v jiném světě.

Dá se na Zélandu dělat něco jiného, pokud až tam zjistím, že práci na farmách nezvládám?

K: Určitě, pracovní víza jsou otevřená pro všechny druhy práce. Třeba moje kamarádka zůstala celý rok v Aucklandu, kde dělala v kavárně a pak v hotelu. Spíš jde o to, že většina lidí, kteří tam takhle jedou, chtějí za tu dobu zároveň poznat co nejvíce míst, a to je možné právě díky sezónním pracem.

Jiné práce většinou děláš za minimální mzdu, kdežto u sezónních prací, když hodně mákneš, si můžeš vydělat dvojnásobek.

T: Když jsi hodně pracovitý, vyděláš si za měsíc na auto. My jsme si vždycky za 2 a půl měsíce pracování vydělali na měsíc cestování.

Jak je to s angličtinou? Kdybych tam chtěl jet pracovat a neuměl na začátku anglicky víc než tři věty, zvládl bych to?

T: Asi zvládl, ale musíš počítat s tím, že tě odrbou… Základ je právě to, že si dopředu domluvíš podmínky práce. Když neumíš anglicky, dopadneš hodně špatně.

K: Když jsme dělali na víně, snažili se nám měnit podmínky každých pár týdnů. Například nám chtěli měnit řádky, což se ve výsledku promítne na mzdě. Ve chvíli, kdy se nehlásíš, tak to odneseš… Možná kdybys byl v partě lidí, co anglicky umí, bylo by to v pohodě. Jenže v partě se zase těžko hledá práce.

V podmínkách pracovního víza je mimo jiné i to, že musíš mít dopředu našetřeno dost peněz. Jak hodně je to striktní?

K: Když jsme jeli my, bylo to nějakých 75 tisíc korun, ale od spousty lidí jsme slyšeli, že to po nich nikdo nechtěl. Vlastně jsem vůbec nikdy neslyšela, že by to někdo na letišti musel prokazovat.

T: Potřebují každého člověka, který tam přijede a bude pracovat, protože mladí Zélanďané jezdí dělat stejnou práci do Austrálie. Dostanou tam lépe zaplaceno, a na Zélandu tím pádem nikdo nezbývá.

Západ slunce na Cape Moulinnu

K: Problém dnes je, že víz pro Čechy je každý rok jen 1200 a je o ně velký zájem. Každý rok se tak zkracuje doba, za kterou se limit vyčerpá. Když jsme jeli my, brali přihlášky celý měsíc, další rok to byly dva dny a teď už je to jen 20 minut! Jsou to vyloženě klikací závody. Vyplňuješ složité, dlouhé formuláře, které si lidi často trénují dopředu, aby je pak byli schopni poslat co nejrychleji.

Na víza se zaměřilo i několik agentur, které si tím snaží vydělat, jenže to nemusí moc dobře fungovat. Takže zaplatíš několik tisíc navíc a stejně nevíš, jak to dopadne.

Wanaka tree NZ

Kdybych tam chtěl jet jen na výlet, jak draho mě to vyjde?

T: Pokud bys chtěl vidět vše, musel bys jet alespoň na tři měsíce, což by tě i při lowcostovém cestování vyšlo na minimálně sto tisíc. Plus třicet tisíc za letenku. Je to drahá země, platí se za všechno a na turistech se hodně vydělává. Hlavně na spaní a kempování.

Navíc když už jsi na Zélandu, otevírá se ti brána do Oceánie – na ostrovy jako Vanuatu, Fiji a Samoa. Ze Zélandu tam koupíš hodně levné letenky a stojí to za to.

K: Naši známí šli trek, který vede divočinou přes celý Zéland. To se samozřejmě dá cenově stáhnout dolů, ale pokud chceš vidět top místa, vyjde to draho.

Tosua trench – Samoa

Co tě vedlo k založení blogu? Četl jsem, že za to mohly babičky a tetičky, co se pořád vyptávaly…

K: Je to tak. Mám vystudovanou žurnalistiku a vždy mě bavilo psát, tak jsem si říkala, že touhle cestou můžu babičky informovat. Původní plán byl jen blog pro známé. A pak se to zvrtlo. Zvedla se sledovanost, poznala jsem Toma, který tam začal vkládat krásné fotky, sdílelo se to na různá fóra… To vše mě motivovalo k dalším příspěvkům. Následovaly dotazy na naše cesty a žádosti o rady.

T: Rozhodl jsem se, že to trochu protlačím mezi více lidí. Začal jsem psát na různé diskuze a sociální sítě a pak se to začalo nabalovat.

Milford-sound-waterfalls

Jakou teď máte čtenost?

K: 300 až 500 lidí denně.

Jak dlouho vám trvalo se k takovému číslu dostat?

T: Zhruba před rokem nám začaly vycházet články na iDnesu a tehdy to začalo raketově stoupat.

Vydělává vám blog něco? Plánujete ho vůbec zpeněžit?

K: Nyní začínáme mít první nabídky na placené články a sponzoring, je to ale ještě úplně v plenkách, tak to nechceme zakřiknout. Snažíme se teď ale dělat sponzorované výlety – v březnu se chystáme do Japonska a já obepisuji různé společnosti nebo hotely, aby nám dali slevu. Tady v Anglii se nám párkrát povedlo sehnat volné vstupenky výměnou za článek.

Do budoucna bychom určitě chtěli vydělávat, ale ještě máme chvíli čas, než něco velkého rozjedeme.

T: Hlavně si to nechceme ze začátku zkazit tím, že přijmeme nějakého partnera, se kterým později nebudeme spokojeni. Chceme si sami vybírat, komu uděláme reklamu.

Samoa

Začít psát blog je snadné – těžší je udržet si aktivitu a tempo dlouhodobě. Co je pro vás hlavní motivace, hnací motor?

K: Máme s blogem své plány a nebereme ho na lehkou váhu. Píšeme, protože nás to baví, ale myslíme si, že nám blog může otevírat nové brány při cestování. Dokonce nás časem může i živit.

T: Důležití jsou pro nás i lidi, kteří blog čtou a kteří nám píšou. Každý den vidíme nějakou zpětnou vazbu. Někteří cestují hlavně díky nám – jedou třeba vyloženě “Katka cestuje trasu” (smích). Hodně nám dávají i lidé, kteří nám zpět posílají své fotky.

Vyšly vám i velké články v několika magazínech – jak jste se k tomu dostali?

T: Oslovili jsme je s nějakým konkrétním tématem a oni za to byli rádi, reagují pozitivně. My jsme spokojení s výší honoráře a ve výsledku je to skvělé pro všechny strany.

Slonní sirotčinec Pinnewala – Srí lanka

Kde vyšly zatím ty největší?

K: Publikovali jsme dvakrát do magazínu Žlutý, do měsíčníku Glanc a teď nám vyjde druhý článek v magazínu ČD.

T: Až bude mít blog větší rozsah, plánujeme oslovit i větší média.

K: Pořád si myslím, že blog je teprve na začátku, nepovažujeme se za zkušené blogery. Teď se trochu oťukáváme. V Česku je pár úspěšných travel blogů, ale myslím, že jejich úspěšnost vychází z toho, že píší částečně anglicky.

Česká komunita není tak rozjetá jako v zahraničí, takže oslovování potenciálních partnerů je těžší. Firmy s blogery nemají moc zkušenost a neví, co očekávat. Snažím se hodně inspirovat od zahraničních blogerů a snažím se hledat možnou cestu, kterou se vydat. Každopádně věříme, že se to povede, a těšíme se na budoucnost blogu, máme s ním velké plány!

Určitě vřele doporučujeme si blog www.katkacestuje.cz pročíst a nechat se inspirovat.