Poslouchejte v podcastové aplikaci:
Lukáš Kerhart je samozřejmě cestovatel, ale také lektor. Celkem pět let strávil studiem, prací i cestováním v různých zemích po celém světě a dnes k tomu samému motivuje i ostatní mladé lidi. „Když jsem se vrátil domů do Čech, vytyčil jsem si cíl rozcestovat všechny mladé lidi v republice,“ říká. Vydal knihu Cestování – nejlepší životní investice, v níž shrnuje své zkušenosti i to, co se dozvěděl od lidí, které na cestách potkal.
Odkazy k podcastu:
- Lukášův web www.lukaskerhart.cz
- Více o knize Cestování, nejlepší životní investice
- Článek o stipendiích a stážích na Travel Bibli
- Slow Travel Festival
Lukáši, čím se teď nejvíce zabýváš?
Aktuálně přednáším po celé ČR – na gymnáziích a vysokých školách. Ročně vidím 10 tisíc studentů, které motivuji k dlouhodobému vycestování do zahraničí, protože bych si přál, aby každý mladý Čech na nějakou dobu odjel do zahraničí, rozšířil si obzory, nabral zkušenosti a pak se vrátil domů.
Nedávno ti na stejné téma vyšla i kniha, gratuluji! Co tě vedlo k jejímu napsání?
Knihu jsem napsal na popud rozhovorů se studenty, protože se mi svěřovali, že si nejsou jistí, jak správně nakopnout kariéru a co chtějí v životě dělat. Podle mého názoru: když si člověk není stoprocentně jistý, měl by si dát pauzu, vycestovat do zahraničí, rozšířit si obzory a utříbit si myšlenky. Rokem v zahraničí nikdy nic neztratí.
Proto jsem se rozhodl napsat přesně takovou knihu, jakou bych si přál držet ve svých rukou, když mi bylo mezi 18 a 25 lety a měl jsem mnoho otázek ohledně cestování a mé budoucnosti. V knize jsem spojil svůj vlastní cestovatelský příběh s příběhy zajímavých lidí, jež jsem potkal během svých cest a kteří mě silně inspirovali.
Jakým způsobem jsi ji dával dohromady? Bylo to čistě jen o tobě, anebo jsi psal i o příbězích jiných cestovatelů?
Nechtěl jsem, aby kniha byla jen o mně, nýbrž aby tam byly i další inspirativní příběhy. V knize píšu o zajímavých lidech, které jsem potkal během svých cest, ať už to byli architekti, módní návrháři, sportovci, lékaři, cestovatelé, podnikatelé… O lidech, kteří si šli za vlastním snem a dnes dělají přesně to, co je baví. O lidech, jimž cestování pomohlo ukázat ten správný směr. Na konci knihy jsem přiložil jejich fotografie, takže se čtenáři mohou přesvědčit, že nejde o vymyšlený příběh, nýbrž o skutečné životní zkušenosti.
Říkal jsi, že chceš rozcestovat mladé Čechy. Proč si myslíš, že by mladí lidé měli cestovat?
Věřím, že cestování člověka opravdu posune, změní způsob myšlení a rozšíří mu obzory. Jsem toho názoru, že každý národ je unikátní – jinak se chovají Japonci, jinak zase Brazilci. Právě díky cestování člověk vidí negativa i pozitiva a zjistí, že se v Česku nemáme tak špatně. My Češi jsme známí tím, že si pořád stěžujeme, ale myslím, že když člověk vycestuje, začne si po návratu určitých věcí vážit.
Také si určitě vylepší jazyk – ne každý umí plynně anglicky (nebo jiným jazykem) a pobytem v neznámém prostředí se v jazykových schopnostech posune dále. Navíc dlouhodobá zahraniční zkušenost je skvělý způsob, jak se odlišit od davu, protože pak na trhu práce má člověk v životopise něco navíc.
Češi necestují tak moc jako lidé ze západu nebo Slováci. Právě Slováci jsou známí tím, že cestují opravdu hodně, jen už se bohužel většinou nevrací zpět domů a Slovensko zažívá docela velký odliv mozků. Já bych si přál, aby to bylo u nás naopak – aby každý mladý Čech vycestoval do zahraničí, nachytal zkušenosti a potom se vrátil. Dalším benefitem cestování jsou určitě přátelé a kontakty. Na cestách člověk potká spoustu zajímavých lidí, se kterými si vytvoří pouto. Důležitým aspektem také jsou vzpomínky. Jsem toho názoru, že vzpomínky nám už nikdo nevezme, pokud nebudeme mít smůlu a nechytneme Alzheimera (smích). Mládí máme jen jedno, a proto bychom si ho měli pořádně užít a procestovat!
Líbí se mi myšlenka, že by se měli Češi vracet domů, až docestují. Třeba v Austrálii nebo Izraeli je to úplně běžné – než jdou na univerzitu, na rok vycestují, vrátí se a svých zkušeností ze světa pak využijí doma. Mám totiž pocit, že když lidi maturují, ani netuší, co svět nabízí.
Naprosto s tebou souhlasím. Osobně jsem velký fanoušek gap year (tedy roku na cestách) a myslím si, že by ho mělo využít mnoho mladých lidí, protože právě díky přednáškám na středních školách jsem zjistil, že většina maturantů vůbec neví, jakou školu si vybrat a nechají to často na rodičích nebo se dají ovlivnit kamarádem. Ve druháku pak zjistí, že je daný obor vůbec nebaví, a školu ukončí (nebo se trápí studiem něčeho, co je vůbec nenaplňuje). Proto je dobré udělat si rok pauzu, vycestovat a získat čas a prostor na přemýšlení.
Souhlasím. Narodili jsme se do úžasné doby. Všude se píše, že není práce, ale já mám pocit, že je to právě naopak. Přibývá jak práce, tak možností pro mladé lidi.
Je to tak, ale na druhou stranu mi přijde, že mnoho mladých to nevidí. Neuvědomují si, že jejich rodiče tyhle možnosti neměli. Když se dnes rozhodnu odjet do Anglie, tak jediné, co potřebuji udělat, je zabalit si batoh. Když se rozhodnu vycestovat do Ameriky nebo do Austrálie, taky to není těžké. Lidé by si též měli vážit místa, kde se narodili, protože kdybychom se narodili v nějaké rozvojové zemi v Africe, polovina našich rozhodnutí by nemusela vůbec dopadnout a vše by bylo daleko složitější. Tím, že jsme z České republiky, z Evropské unie, máme možností nespočet a je to už jen o tom, zda člověk vycestovat chce, nebo nechce.
Dost často se setkávám s tím, že mladí na cestování nemají peníze. Říkají, že rodiče mají špatně placenou práci a ještě by měli platit cestu do zahraničí. Samozřejmě je tu možnost práce v zahraničí, což je v dnešní době relativně snadné. Je ale spousta dalších možností, jak získat peníze i z jiných zdrojů a cestovat přitom, například dobrovolničení. Máš nějaké další nápady?
Ze začátku je dobré položit si otázku, proč vlastně do zahraničí jedu a co od takové cesty očekávám. Jedu tam pouze kvůli penězům? Chci dobrovolničit? Chci se naučit jazyk? Chci mezinárodní zkušenost? Lidé by si měli sami pro sebe udělat takový plán. Těm, kteří nemají moc peněz a chtěli by si vydělat i na další cestování, doporučuji Velkou Británii, protože do UK se dnes dá dostat za pár korun a výdělky tam vůbec nejsou malé. Člověk může pracovat pár měsíců a potom ty peníze investovat do dalšího cestování, třeba po vysněné Austrálii.
Je řada dalších možností. Můžeme pracovat za jídlo a ubytování a přitom cestovat. Existují různé dobrovolnické agentury a organizace. Dá se naopak vydělávat „těžké peníze“ na ropných plošinách v Kanadě, kde mám v tuto chvíli spoustu přátel. Pokud chce člověk vycestovat za výdělkem, Kanada je na to ideální, protože tam je mnoho příležitostí.
V dnešní době je tedy spousta možností, důležité ale je před každou cestou si srovnat, co od ní očekáváme – a podle toho se rozhodnout.
Měl jsem na mysli například stáže a stipendia, na ty se u nás pořád dost zapomíná. Erasmus je základ, ale možností je mnohem víc.
Pracovní stáže jsou skvělé, ale u nás bohužel stále nejsou tak populární jako na západě, kde na ně většina studentů jezdí automaticky. Neočekávají peníze, chtějí jen nabrat zkušenosti v oboru. Samozřejmě člověk, který jede na stáž bez nároku na honorář, musí mít něco našetřené, ale existují i stáže, kde student dostává mzdu. Případně mu univerzita v rámci stipendia hradí náklady na život. Je to zase o hledání a o prioritách.
O zahraničních stážích a stipendiích jsme na Travel Bibli publikovali celý článek
Erasmus by myslím měla být povinnost. Kamarád vyučuje na jedné vysoké škole a nedávno mi během našeho rozhovoru říkal, že mají více příležitostí pro studenty než v minulosti (stáže, bilaterální dohody, Erasmus), ale méně studentů, kteří se jich chtějí zúčastnit. Překvapuje mě, že Češi stále necestují tak intenzivně jako lidé ze západních zemí.
Pojďme se trochu vrátit k tvému příběhu. Vyjel jsi v 18 do Londýna, skoro jsi neuměl anglicky a neklapla ti tam práce, kterou jsi měl domluvenou…
Přesně tak. Bylo mi čerstvých osmnáct a psal se rok 2006, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byl jsem ve třetím ročníku, neuměl jsem moc dobře anglicky, protože jsem byl němčinář, a říkal jsem si, že s tou mojí angličtinou je potřeba něco dělat. Chtěl jsem si zkusit, jestli mám na to žít v zahraničí. Rozhodl jsem se, že pojedu. Měl jsem našetřeno 25 tisíc korun, které jsem schraňoval od patnácti.
Přes internet jsem tenkrát hledal pracovní příležitosti. Nehledal jsem přes agenturu, vše jsem si řešil sám. Objevil jsem možnost pracovat jako au pair pro tři fotbalisty, z čehož jsem byl nadšený, protože mám sport rád. Jenže po příjezdu se mnou rodina přestala komunikovat a já byl doslova hozen do vody – musel jsem si najít jinou práci. Nebylo to lehké – kdybych to vzdal a vrátil se zpátky domů, slyšel bych: „My ti říkali, že to neklapne. Stejně jsme to věděli.“ Typická česká mentalita. Takže jsem začal intenzivně hledat práci. Vytiskl jsem svůj životopis, ráno vstal a do každého podniku – ať už to byla restaurace, obchod, sklad – jsem vešel a lámanou angličtinou s německým přízvukem nabízel svoji pomoc.
Po osmi dnech se na mě usmálo štěstí a začal jsem pracovat jako umývač nádobí. Makal jsem odpoledne, zatímco dopoledne jsem měl volno. Peníze jsem investoval do jazykového kurzu, abych zapracoval na angličtině. Později jsem povýšil na kuchaře a nižší manažerskou pozici. Byla to pro mě zajímavá zkušenost, která mi otevřela oči a ukázala, že se člověk nesmí bát a měl by riskovat. Studenti, se kterými se bavím, se kolikrát bojí, že selžou. Ale je to především o tom, že člověk najde sám sebe a naučí se soběstačnosti.
Pokud se někdo dnes vydá do Londýna a nevyjde mu tam práce, klidně se může vrátit zpět. Letenky nestojí deset tisíc, ale pár stovek. A vrátit se přece také není špatně.
Přesně. Myslím, že konkrétně Velká Británie je ideální místo, kde začít, protože je to relativně blízko. Pobytem v Británii jsem mamku připravil na další cesty. V dnešní době vyspělých technologií se rodiče nemusí bát, protože mladí, kteří vyrazí na cesty, mohou být stále v kontaktu s rodinou.
Můžeš zmínit nějaké konkrétní zážitky, ze kterých sis odnesl ponaučení do života nebo zkušenosti, které ti pomohly v další kariéře?
Takových zážitků je spousta, hlavně jsem si však uvědomil, že na každém místě jsou dobří a špatní lidé. Dnes už neházím lidi, víry a rasy do jednoho pytle. Kvůli tomu jsem vlastně odjel do Ameriky – chtěl jsem si udělat vlastní názor. Lidi kolem mi říkali, jak je v Americe všechno růžové, jak si tam každý jede ten svůj americký sen… A další skupinka lidí mi tvrdila zase opak – jak jsou Američané otřesní nebo hloupí, jak se smějí, ale nemyslí to upřímně, jak jsou arogantní… Takže jsem si řekl, že tam prostě musím, abych si vytvořil svůj vlastní názor.
Mohu říct, že jsem potkal spoustu skvělých lidí. Mnoho Američanů znalo historii Československa, vědělo o Havlovi a mělo skoro víc informací než průměrný student na gymnáziu. Pak jsem samozřejmě zažil mnoho takových, kteří si mysleli, že Praha je stát nebo že sousedíme s Ruskem… A právě to mi ukázalo, že všude jsou chytří i hloupí lidé, jen záleží na tobě, kterou tou skupinkou se obklopíš.
Samozřejmě jsem zažil, že mě okradli a zneužili mou platební kartu, ale to se může stát i v ČR. Studoval jsem v Dánsku, kde je normální, že se vůbec nekrade. Pak jsem přijel do Ameriky a během týdne se mi ztratila peněženka, protože jsem nebyl zvyklý dávat si na věci tak velký pozor. Bylo mi to ponaučením, že musím vnímat, kde se zrovna nacházím, protože na každém místě je jiná mentalita.
Kdy ses na cestách nejvíc bál?
Musím říct, že si o dané lokalitě nejdřív hodně zjistím, než tam vyrazím. Bál jsem se v New Yorku, když jsem zabloudil do ulic, kde by se člověk normálně neměl sám moc potulovat, ale nakonec vše dobře dopadlo. Taky jsem se bál, když na nás chlapík mířil zbraní, nebo když jsem se poprvé setkal s medvědem ve volné přírodě. Vždycky to ale dobře dopadlo a na vše vzpomínám s úsměvem.
Chcete číst dál? Máme pro vás několik super rozhovorů:
