Šárka Martínková: „Pro mě sólo cestování znamená ultimátní svobodu”

26.01.2016|Kategorie: Rozhovory|

Šárka na vlastní pěst procestovala velkou část Evropy a Jižní Ameriku, teď žije ve Švýcarsku. Dobrovolničí, připravuje women retreat a projekt pro brněnskou neziskovku. Chtěla se s námi podělit hlavně o své zkušenosti se ženským sólo cestováním a inspirovat ostatní holky, aby se toho nebály.  

Která část světa je ti nejbližší?

Moc dobře mi bylo v Latinské Americe. Cítila jsem se skvěle mezi místními lidmi, líbil se mi jejich styl života. Takže určitě Jižní Amerika a Španělsko.

Bolivie_Sorata_velikan Illampu v pozadi

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek z cest?

Bylo to v Bolívii, v horách. Vždycky jsem cítila silnou touhu vyrazit do vysokých hor. Pětitisícovky a šestitisícovky, které v Evropě nejsou, mi přišly jako něco strašně nereálného, nedosažitelného. A najednou jsem se vlastně náhodou, spontánním cestováním, ocitla v Bolívii.

Měla jsem v sobě blok, že jako sama žena do Bolívie nevyrazím, že je tam moc nebezpečno. Když jsem tam ale najednou byla, měla jsem z toho moc příjemný pocit. Byla jsem uvolněná, stála jsem pod těmi horami a říkám si: „Tam chci!”. Ale nikoho jsem k sobě neměla. A tohle je pro mě nejdůležitější zjíštění z cestování – když opravdu chceš, tak jde všechno.

Najednou jsem byla v pidi vesničce v Soratě, která leží pod těmi šestitisicovkami, a našla jsem tam dvě takové expediční cestovky. Měla jsem buď možnost jít sama, a nebo si k sobě někoho sehnat. Najednou jsem narazila na dva baťůžkáře na náměstí a říkala jsem si: „To je moje šance!”. A udělala jsem něco, co bych nikdy před tím neudělala – přesvědčila jsem je, aby se mnou šli na trek do hor! Poté, co jsme se znali asi 3 hodiny, jsme se domluvili na horskou mini expedici. Já, ti dva kluci z Peru a ještě jedna holka z Německa, kterou jsem potkala v hostelu. Řekla jsem jí: „Zítra jdeme na trek, stojí to tolik a tolik a přibrala jsem dva kluky. Jdeš s náma?”. A ona šla.

Jak se ti podařilo strach překonat?

Nebylo to o tom, že bych to musela udělat. Cítila jsem, že do těch hor chci, a jediný, kdo mi v tom zabrání, jsem já sama. Takže šlo hlavně o uvědomění, že se to dá dělat i jinak.

Šla bys do toho znovu?

Jo!

SAM_3954x

Co tě přivedlo k cestování?

Cestovali jsme od malička s rodinou, ale to bylo spíš takové dovolenkování. Pro mě cestování znamená, že vezmeš batoh a vyrazíš někam na delší dobu. Jdeš tam, kam právě chceš, a za tím, co prožíváš. Cítila jsem velkou touhu si to zkusit a stalo se to pro mě drogou.

Stáhni si ukázku Travel Bible

Jediné knihy, kterou na cestách nedáš z ruky.

Jak na tvé cesty reagovalo okolí?

Když jsem dokončovala univerzitu, cítila jsem zvenčí velký tlak. Společnost čekala, že jsem dokončila výšku a najdu si práci na plný úvazek. Ale uvnitř mě rostl chtíč odjet do Jižní Ameriky a dobrovolničit. Byl to boj mezi tím, co chci já, a co chce okolí.

Nejdřív jsem si ujasnila sama se sebou, že do Ameriky doopravdy chci, a pak jsem to řekla doma. Koukali tam na mě, jako bych spadla z višně. Každý ti řekne: „Do Latinské Ameriky nemůžeš sama!”. Měla jsem strach – samozřejmě – nikdy jsem nebyla mimo Evropu sama a nikdy jsem nebyla tak dlouho sama. Ale chtíč byl tak obrovský, že jsem si řekla, že do toho půjdu. Nikdo se kě mě nepřidal, tak jsem prostě vyrazila sama.

Chile

Chile

Kde jsi na svých cestách dobrovolničila?

Začala jsem v hostelu v Argentině, kde jsem měla v plánu zůstat měsíc. Ale už po dvou dnech jsem si uvědomila, že to není ten typ dobrovolničení, který bych chtěla dělat. Pro mě je na dobrovolničení nejdůležitější dostat se do lokální kultury a navázat vztahy s místními lidmi. Pochopit jejich život.

V hostelu jsem byla sama s cestovateli a poslouchala jejich zážitky z Patagonie. Po třech dnech jsem tam skončila a vyrazila jsem cestovat. Později jsem našla příležitost v Chile, kde jsem pomáhala na stavbě eko rodinného domku. To už byl přesně typ zkušenosti, který jsem hledala.

Eco stavba v Chile

Eco stavba v Chile

Co tě dobrovolničení naučilo?

Dalo mi toho opravdu hodně. Teď už vím, že chci dělat věci, které budou mít nějaký smysl, dopad na svět. Od doby, kdy jsem začala cestovat, mi dělá problém sedět v kanceláři a vyplňovat tabulky. Dřív by mi to přišlo smysluplné. Dobrovolničení je hodně o tom, že uvnitř chceš pracovat – není to o tom, že za to dostaneš peníze. Motivace musí přicházet zevnitř.

Torres del Paine v Chile

Torres del Paine v Chile

Jak řešíš při dlouhodobé cestě peníze?

Když jsem odjela do Latinské Ameriky, vezla jsem si s sebou nějaký budget, který se ale výsledku ukázal jako úplně směšný. Nakonec jsem si musela půjčit od našich. Naštěstí jsem ale věděla, že ty peníze pak vydělám ve Španělsku a budu je moct hned vrátit.

Ale teď jsem odjela s tím, že nemám moc peněz a budu to řešit po cestě. Vždycky můžeš někde uklízet, dělat rozmanité drobné práce, dobrovolničit za jídlo a ubytování… Tím pádem peníze vlastně ani nepotřebuješ. Teď hodně zkoumám, jak žít bez peněz. Vyžaduje to sice spoustu kreativity, ale jde to. Přijde mi, že hodně lidí si myslí, že mohou začít cestovat, až když budu mít „dost” peněz. Já ale třeba cestuju fakt mega lowcostově – například mých 5 týdnů v Rumunsku mě vyšlo na 250 euro i s cestou. Záleží na kreativitě, záleží na nás samotných…

Dobrovolničení ve Švýcarsku

Dobrovolničení ve Švýcarsku

Uměla jsi španělsky, když jsi do Ameriky vyrážela?

Jela jsem s angličtinou a hodně lámanou španělštinou, na místě jsem se ale naštěstí trochu rozmluvila. Zjistila jsem, že jazyk ti otevírá dveře k lidem. Jakmile mluvíš alespoň trochu jejich jazykem, ukazuješ jim svůj respekt. Už tě nevidí jen jako ignorantského cizince-Američana, který má spoustu peněz na rozhazování.

Cestuješ jako holka sama, což je něco, čeho se většina žen dost bojí. Jaké to je?

Přemýšlela jsem, čím je ten strach způsobený. Vnutí nám ho naše společnost. Všichni si myslí, že samotné ženy někdo přepadne, znásilní… Jenže to se může úplně stejně stát i v Praze nebo Brně. Ve výsledku s sebou takové cestování nese i pozitivní diskriminaci. Když jsi žena a cestuješ sama, má spousta chlapů tendenci ti pomoct – mě třeba teď ve Švýcarsku nabírají na stopu jenom muži. Když jsem se o tom bavila s klukama, tak říkali, že muži jim tak často nezastaví a ženy se jich bojí. Vnímám to tak, že se vždycky najdou lidi, kteří ti chtějí pomoct. Myslím, že je velká chyba odjíždět na cestu s pocitem strachu.

Pro mě je sólo cestování ultimátní svoboda. Když cestuješ sám, musíš se otevřít lidem. Chceš nějaký pocit sounáležitosti a najít nové přátele, takže si k sobě pustíš mnohem víc lidí, než kdybys byl s kámošem. Mě to přijde jako nejlepší škola života, vzít batoh a vyrazit někam sám. A co se stane, to se stane…

SAM_2836xx

Chtěla bys něco na závěr vzkázat čtenářům a čtenářkám?

Pořád přemýšlím, jak povzbudit více žen k cestování. Stále si říkají: „Nemůžu sama, nemám na to peníze, bojím se, jsem v nebezpečí…” A přitom to tak není. Když mám strach z neznáma, funguje pro mě couchsurfing nebo dobrovolničení. Uleví se mi, když tam o mě někdo ví, že přijíždím. Můžu se spojit s někým, kdo mě provede. Po několika prvních dnech jsem si pak mnohem jistější…

Šárčinu cestu můžete sledovat na jejím Facebooku.

Mautic is open source marketing automation