Žaneta Havlenová: „Na cestování se ukáže, jestli vztah bude fungovat nejen v tom dobrém, ale také v nelehkých životních situacích.”

Jaké místo se ti nejvíce vrylo pod kůži?

Nejvíc nadšení jsme byli ze tří míst. Zaprvé Bolívie. Líbila se nám ještě víc než Peru, protože je taková… rozmanitější. Potom naprosto úžasná Nikaragua. Procestovali jsme celou Střední Ameriku, ale jedině Nikaragua je ještě divoká, lidé nezkažení – to už se nenajde ani v Jihovýchodní Asii. A taky sopky! Zatřetí Havaj, kterou jsme měli v cestě do Asie. Havaj byla super.

To jste kempovali i v Nikaragui?

Jo, taky. Že je to tam celkem nebezpečné jsme pochopili až po příjezdu. Všechny hostely mají ostnaté dráty, železné dveře a mříže na oknech. Byli jsme i na pár místech v lagunách a mysleli, že bychom tam mohli přespat, ale hned za námi kdosi přišel, že nemůžeme zůstat, prý by nás tam zabili. Tak jsme žebrali u lidí, ať nás nechají přespat na zahradě, a fakt byli podělaní, aby se nám jako turistům něco nestalo. Pak jsme ale lezli na Telicu, což je aktivní sopka. Tam nikdo nebyl. V takové chvíli jsme ocenili, že máme stan a že jsme při úplňku sami.

Bylo nějaké místo, kde jste kempovali a měli s tím velký problém? Jako třeba v Holandsku – tam když tě někdo chytí, dostaneš 100 eur pokutu a nikdo se tě na nic neptá.

No, spali jsme třeba dva dny v L.A. na parkovišti za obchody a občas na nás někdo přijel. Takhle divoce jsme ale spali jen třeba 7x v měsíci, zbytek byl v kempech, v tábořištích…

Nejlepší zážitek máme z Thajska – poslední navštívené země, kdy už jsme neměli moc peněz. Na cestu z Trangu a Hat Yai nahoru do Bangkoku jsme měli asi tři týdny a rozpočet 400 Kč pro oba na den, takže jsme museli stopovat a spát v národních parcích. Tam nás právě překvapilo, jak se v Thajsku ohromně dobře stanuje.

No to je fakt, v Thajsku jsou kempy a nikdo v nich není.

Přesně tak, lidi o nich neví, anebo se netahají se stany. Nám se stan přímo nabízel, vždyť jsme ho měli s sebou.

Takže Thajsko v pohodě. No, vyloženě špatný zážitek nemám žádný. Vlastně byly všechny dobré. Taky jsme asi 4 noci stanovali uprostřed Tokia. Jednou jsme si postavili stan na takovém místě, jako je pražská Náplavka. Na břehu řeky Sumida jsme koukali na nejvyšší televizní věž světa Skytree. V šest ráno nás probudili policajti… studovala jsem japonštinu, takže jsem se jim pěkně japonsky omluvila, oni pokejvali, trochu pohrozili a nechali nás jít.

Jak jste si hlídali rozpočet? Měli jste appku, nebo jste si to psali?

U peněz byl zásadně Lukáš. Já plánovala akce, cestu (kudy, kde a kam) a Luky to sledoval, v iPhone na to měl appku Expensify. Baví ho to, takže poctivě zapisoval. Já jsem totálně netechnická, za těch 10 měsíců jsem neměla mobil zapnutý ani jednou. Píšu blog, takže na konci každé kapitoly jsem sepsala konkrétní rozpočet za jídlo, cestu, doplňky a ubytko v dané zemi. Z toho vyšly zajímavé statistiky.

Na začátku v Americe jsme měli rozpočet 50 dolarů na den pro oba i s benzinem. Ukázalo se to však jako dost těžký, takže jsme občas museli zdrhnout z kempu před rozedněním, než rangers přišli inkasovat. Dál už to byla spíš sranda – hlavně sledovat, které země jsou levnější, které dražší. Třeba Bolívie nás vyšla hodně draho, protože má spoustu lákadel. Tam se ti šetřit zrovna nechce.

Jak jste cestu plánovali? Měli jste dopředu daný plán?

Hlavní letenky jsme si koupili předem. Z Evropy do New Yorku, z Los Angeles do Peru, ze San Diega na Havaj a z Havaje na Filipíny. Měli jsme tedy letenky přes oceány nebo mezi kontinenty. Zbytek jsme nechali, že se uvidí.

Doporučila bys něco lidem, kteří se chystají na podobnou cestu kolem světa?

Určitě doporučuji vždycky vozit stan. Zažili jsme díky tomu nádherný věci – málokdo třeba může říct, že kempoval na Havaji s bezdomovci v komunitě. Tohle vyprávíme moc rádi. Havaj má totiž problém: kempovat lze jen pět dní v týdnu a dva dny musí být kempy vyklizené. Chybělo nám útočiště, tak jsme se skamarádili s místními bezdomovci a oni nás vzali mezi sebe, dokonce nás i krmili, postavili nám stan a byli na nás úžasně hodní. Tím chci říct, že se stanem můžeš zažít spoustu věcí, které se ti v hotelu nestanou.

Ale zase pak máš těžký batoh! To je buď, anebo…

To teda jo! Hlavně když pak člověk nakoupí v Mexiku keramické lebky pro kamarády! (smích)

Vy jste vozili lebky přes půl světa?

Ne, naštěstí jen přes Havaj. Na Filipínách jsme je dali kamarádce, která je dovezla domů…

Mně stačí mých 12 kilo a už umírám.

My jsme měli chvilkami i 24… Hrozný – zvlášť když bylo vedro. Průběžně jsme vyhazovali věci. Neustále jsem přesvědčovala Lukáše, aby vyhodil džíny. Silně se bránil a kvůli tomu vznikaly i takový srandovní hádky. Jak ráda nakupuju, tak se vždycky těším, že vyhodím roztrhané věci a koupím si něco nového. Lukáš by zase naopak všechno skladoval. Přiletěli jsme na Puerto Rico a já říkám: „Házím džíny do koše, protože odteď budeme už jen v Karibiku a bude vedro.“ Pak jsme přiletěli do Tokia a já neměla nic slušnýho na sebe, čemuž jsme se taky dobře nasmáli.

Říkala jsi, že cestuješ už osm let. Kde to začalo? Kdy nastal ten první zlom?

To se musím vrátit do dětství, kdy jsme každoročně jezdili na tábor rodičů s dětmi. Naši fotříci strašně drtili. Třeba nám hodili na hlavu deku, odvezli nás deset kilometrů za tábor a sami jsme si v deseti letech museli najít cestu zpět. Takže mě takhle vycepovali rodiče. Jsem vlastně v kolektivu, kde je cestování běžná věc. Bylo mi 22, když jsem s partou jela poprvé s batůžkem na tři týdny do Černé Hory. Tam to asi začalo.

Proč jsi pak vyrazila do Japonska?

Studovala jsem japonštinu a film, protože jsem v roce 2003 viděla Ztraceno v překladu a úplně jsem se do toho zamilovala! Řekla jsem si, že se jednoho dne vyfotím na té židličce v hotelu, kde seděl Bill Murray.

Bylo to fakt jen kvůli filmu?

Ano! Já vždycky říkám, že Sofii Coppola vděčím za to, co teď dělám. Ten film mě naprosto fascinoval. Díky japonštině jsem se pak dozvěděla hodně o historii, literatuře apod. Prvotní nadšení ale vzniklo z tohoto filmu. Chtěla jsem tam prostě jet a vyfotit se na té židličce.

A vyfotila ses?

Vyfotila. Ale už jen vstup stál asi čtyři stovky a od toho se odvíjela i cena nápojů. S kamarádkou jsme si daly skleničku šampaňského a pak seděly dvě hodiny už jen o vodě. Číšníkovi nás bylo očividně líto, tak nám stále nosil nějaké oříšky a mrkal na nás. Byl to super zážitek. Splnila jsem si svůj celoživotní cíl šíleně brzo, bylo mi 23. Od té doby hledám další.

U Japonska ještě na chvilku zastavím. Spousta lidí tam chce jet, líbí se jim japonská kultura, přitom ale příliš neví, co si o Japoncích myslet. Kulturu znají hlavně z filmů a Japonce potkali tak leda na Staromáku. Jak to ve skutečnosti je? Jak jsi se tam jako Evropanka cítila?

Během studia japonštiny jsem se pomalu připravovala i na to, co s tím asi budu dělat. Že budu překládat v nějaké korporaci, případně mě budou vysílat na pracovní cesty do Japonska. Jenže jsem postupem času zjistila, že Japonci jsou super na pokec v hospodě, ale že nesnesu tu jejich náturu, kdy je všecko strašný problém, všechno se řeší hrozně dlouho. Oni postrádají takovou tu jiskru, jakou máme my Češi, zlaté české ručičky. Na všechno mají složité procesy a pravidla, i když nedávají smysl… Takže jsem si mnohdy klepala na čelo. Zkoušela jsem jednou tlumočení v továrně a pak si řekla, že s Japonci v životě nemůžu pracovat. (smích) Jako národ jsou úžasní, ale jen na to pivo, fakt.

Co tě v Japonsku nejvíc fascinovalo, když jsi tam přijela poprvé?

To už je dávno, byl to můj první výjezd na takhle dlouho bez rodičů. Na cestování po Japonsku jsem neměla moc peněz, takže jsem – až na pár výletů – byla jen v Tokiu, ale podívala jsem se i do Kjóta, což je jedno z nejúžasnějších míst na světě. Nachází se tam Zlatéý pavilon, podle mě nejkrásnější stavba na světě. Samotné Tokio se mi líbí kvůli šílené módě, mládí, karaoke, arkádovým hrám a podobně. Mně tenkrát bylo 23, takže jsem z toho byla vyjevená, ale baví mě to i dnes.

Vnímáš tu zemi jinak, když tam jezdíš teď?

Určitě ano. Už mě tolik nelákají velká města. V Japonsku připravuji expedice a snažím se nechodit do hlavních turistických míst, ale spíš třeba přes Japonské Alpy, anebo do kempů, kam jezdí japonské rodiny.

Jak jsi právě taková místa našla?

Třeba městečko Širakawa-gó je malá vesnička uprostřed japonských Alp, kde před sto lety nebyla žádná infrastruktura – když napadl sníh, vesničku to odřízlo od ostatní civilizace. Místní vybudovali nádhernou architekturu a svůj způsob, jak přežít na bázi sousedské spolupráce. Dodnes je to super komunita plná historických domečků. Takový živý skanzen. Návštěvníci Japonska se většinou podívají na turisticky exponovaná místa – Tokio, Kyóto, Ósaku, Hirošimu, ale vynechávají třeba Alpy a zajímavá místa, která nejsou tak propagovaná. Snažím se ukázat lidem jinou stránku Japonska doprovázením na místa, o kterých nenajdou nic na internetu.

Jak to je s angličtinou, když chceš v Japonsku cestovat mimo metropole?

Angličtina může být problém v takových těch tradičních hotelech, říká se jim Ryokan. Spí se v nich na rohožích tatami, jí se na zemi, dámy, které tam pracují, chodí oblečené v kimonu… Tak tam se anglicky zpravidla nemluví. V každém městečku už ale mají informační centrum, kde nabízí anglické mapy.

V Japonsku teď i průvodcuješ, jak jsi se k tomu dostala?

Povídali jsme si s Lukášem v Indonésii a zmínil, že bude s tátou dělat byznys. Zauvažovala jsem o sobě – co budu dělat, až se vrátíme z cesty kolem světa. Napsala jsem klukům ze Zirhamie, že bych s nimi chtěla průvodcovat, a oni souhlasili.

Co musí člověk umět, když chce dělat průvodce? Asi to není jen o výběru místa… Co je podle tebe nejdůležitější?

Nejtěžší práci už odvedli kluci v Zirhamii tím, jak to nastavili. Já jako průvodce mám dost pravomocí, jsem krytá. Nejdůležitější je dobrá parta a schopnost improvizace. Stává se, že ujede autobus, zaprší na místě, kde chcete spát pod širákem… Musím umět vycítit potřeby těch lidí a poznat, když je někdo unavený, když někdo něco potřebuje, vědět, jak jít, aby se večer všichni v pohodě sešli a neztratili se mi.

Na výpravy se Zirhamií máte ve členské sekci 10% slevu, tak ji nezapomeňte využít :-)

Jak konkrétně probíhá zájezd? Máte už dopředu jasný plán, nebo to funguje tak, že se plánuje až potom společně?

Hrubý plán sestavuji předem. Jsou v něm hlavní body, které určitě chci dodržet, a mám nadhozeno pár dalších míst, která můžeme navštívit, když to stihneme – s tím, že je na lidech, aby se shodli, co chtějí dělat. Nabízím i možnost tomu, kdo se chce individuálně na jeden dva dny oddělit, tak mu pomůžu zorganizovat jeho výlet mimo expedici. Pak to vypadá třeba tak, že všichni máme letenku, sejdeme se v Tokiu a dál už cestujeme společně. V lepším případě už jsem na daném místě byla, takže vím, kam jít a kde si postavit stan. V tom horším narazíme na pár slepých uliček, ale po chvilce hledání najdeme dobré místečko na stanování.

 

Je něco, co bys v cestování chtěla vyzkoušet? Buď co se týče cestovatelského podnikání, nebo cestování jako takového.

Chtěla bych objet všechny kontinenty a sjet si tam na horách nějaký prašan na snowboardu. Schází mi ještě dva, i když tedy v Africe nevím, jestli se mi to povede (smích), ale Jižní Amerika je rozhodně na pořadu.

Kde byl nejlepší sjezd?

V Himálajích, v Kašmíru, v indické části. Šest týdnů jsme bydleli v chatičce, každý víkend nasněžily 2 metry nového prašanu a bylo tam padesát lidí na to, aby to rozjezdili.

Krom blogu můžete Žanetu a její cesty sledovat i na Instagramu.