Jak si na cestách vydělat: z profesionální pianistky buskerkou v Ekvádoru

Busking je jeden z vůbec nejstarších typů cestování spojených s prací. Pokud umíte alespoň tři písničky zazpívat nebo zahrát na hudební nástroj, můžete si tak přivydělávat na cestách. Uvědomíte si, že hraní na ulici není žádná méněcenná hudební produkce. Špatný muzikant se na ulici neuživí, lidé si ho prostě nebudou všímat. Vložte do buskingu veškerou pozitivní energii a jděte do něj naplno.

Kde a jak hrát, abyste si vydělali? Jak klasicky vzdělaná hudebnice vnímá přechod od hraní v koncertních sálech k produkci v lidových i nóbl restauracích a na ulici? Dozvíte se v článku Ivy Rakové. I pro profesionální klavíristku je pouliční hraní obrovská zkušenost.

S přítelem v Andách ve 2500 m.n.m nad lázeňským městem Baños

„Arte urbano“ v Ekvádoru

Divadelníci, hudebníci, kejklíři a artisté všeho druhu byli v historii nositeli informací, vzdělání a zábavy prostého lidu i vyšších vrstev společnosti. A tak je tomu dodnes. Po celém světě je ve velkých městech, ale i na vesnicích vždy alespoň jedna hlavní třída nebo náměstíčko, kde proudí lidi a kde mají buskeři možnost zaujmout publikum a získat odměnu za své umění. Dalším takovým veřejným prostorem, kde buskeři můžou předvést, co umí, je například i stanice metra nebo pláž.

Mezinárodní setkání hudebníků v horském městě Baños. Bylo nás tam tolik, že jsme si navzájem občas brali práci.

Poté, co jsme s mým kolumbijským partnerem (také profesionálním hudebníkem – kytaristou) strávili téměř rok na ekvádorském pobřeží, rozhodli jsme se sbalit nástroje, spojit práci s cestováním a projet Ekvádor jako pouliční muzikanti.

O buskingu (anglický výraz pro pouliční umění všeho druhu, španělsky arte urbano nebo arte callejero) si můžete přečíst v knize Travel Jobs. Najdete v ní Matoušovy osobní zkušenosti a další užitečné odkazy a tipy. 

Ukázka TRAVEL JOBS - knihy od autorů Travel Bible

Proč jezdit do světa na pár týdnů, když tam můžeš strávit několik měsíců a přitom si ještě vydělávat. Jak? Objev 135 způsobů jak si vydělávat na cestách. Stáhni si ukázku 44 stran zdarma.

STÁHNOUT UKÁZKU

Tvé soukromí je pro nás svaté. Když tě boží cestování přestane zajímat, stačí kliknout a email zmizí v pekle.
 

Playlist – co hrát

Pokud chce člověk takto vystupovat, je třeba se trochu připravit a v případě hudebníků popřemýšlet, jaký zvolit repertoár, aby místní lidé vůbec poslouchali. Playlist je dobré přizpůsobit publiku a zjistit si, co v dané zemi frčí. Určitě byste hráli jinak pro evropské batůžkáře než pro americké důchodce nebo místní obyvatele.

Náš playlist sestavil můj přítel, který pochází z Bogoty. Věděl líp než já, jaké písničky se hodilo v ekvádorských městech hrát a co je tam populární (ano, pořád ještě je slyšet slavné Despacito všude možně, ale ne, nikdy jsme ho nehráli, já tu písničku nemůžu).

V amazonském městečku Misahuallí s akordeonem na zádech

Na začátek jsme zvolili nejoblíbenější tamní rytmus cumbia. Je to veselá záležitost, a když ho lidi slyší, někteří i zastaví a zatančí si. S další písničkou jsme šli víc do andského folkloru, jehož jedno téma se jmenuje San Juanito a má hodně lokálních verzí. Každý Ekvádorec alespoň jednoho „Svatého Jeníka“ zná, především tzv. indígenas, původní indiánští obyvatelé hor tmavší pleti.

Nechápou, jak je možné, že bílá holka umí zahrát na akordeon San Juanito a na kytaru ji k tomu navíc doprovází černoch (můj přítel). Nicméně exotika našeho společného vzhledu také napomáhá k tomu, aby se lidé zastavili a něco přihodili do kloboučku. Ano, je dobré popřemýšlet i nad tím, jak se prezentovat vizuálně.

Playlist jsme postupně doplňovali a rozšiřovali. Vhodné je přidat něco i pro zahraniční turisty. Do Ekvádoru jezdí jak Američané, tak Evropané. Starší anglicky zpívané hity typu Hit the Road Jack dobře fungují. Se zpěvem to máme tak, že zatím zpívá přítel, hraje na kytaru a já hraju na akordeon bez zpěvu. Jednak proto, že nemáme vyřešený další mikrofon, ale také kvůli tomu, že si mým zpěvem zatím nejsem moc jistá.

Gig na pobřeží v Olónu, kde jsme strávili téměř rok.

Jak být na ulici slyšet

Zmínila jsem mikrofon. Tím se dostáváme k dalšímu důležitému tématu, a to je zvuk. V našem případě to bez něj na ulici většinou vzhledem k okolnímu hluku nešlo. Akordeon je relativně hlasitý nástroj, ale zvuk kytary se v sebemenším ruchu utápí. Hlasivky si bez ozvučení „vyřvete“ za půl hodiny a řezat do kytary hlava nehlava a tahat měchem akordeonu tam a zpátky plnou silou vás brzo unaví.

Je dobré pořídit si malé kombo, které v Ekvádoru není drahé. Sehnali jsme ho za nějakých 120 dolarů (2700 Kč). K tomu dva mikrofony a stojany na ně, případně i kabely, pokud mikrofony nejsou bezdrátové. Jeden mikrofon na můj akordeon, druhý na mluvení a zpěv, no a kabel ke kytaře, která musí být elektroakustická, pokud ji chcete zvučit.

Výbava stále s sebou – akordeon, stojany na mikrofony. Přítel nosí kytaru a kombo. V hlavním městě Quitu.

Kombo se dá předem nabít a používat bez zapojení do sítě. To naše vydrželo venku dvě až tři hodinky hraní. Pokud ale stojíte před nějakým obchodem nebo jiným podnikem, kolikrát jsou majitelé ochotní natáhnout vám zevnitř prodlužovačku – a můžete si kombo zapojit. Při koupi komba je třeba myslet na to, že ho budete neustále přenášet, takže je potřeba udělat kompromis a upřednostnit menší rozměr a nižší hmotnost před skvělým zvukem. Dají se sehnat malé, ale výkonné zesilovače, u kterých nemáte pocit, že z nich vychází nějaký mimozemský zvuk.

Dále se nám osvědčilo mít plakát s větším nápisem o tom, kdo jsme, odkud jsme a co tam děláme. Spousta lidí se nás na to ptalo. Když tam máte něco napsané, zastaví se, přečtou a hned ví, komu ten dolar házejí.

Hraní v restauracích

Překvapilo nás, že pouliční umělci v Ekvádoru nemají z hlediska legislativy úplně jednoduchý život. Měla jsem pocit, že Jižní Amerika je z hlediska nařízení a vyhlášek méně regulovaná než Evropa, ale v případě buskingu to v Ekvádoru moc neplatí. Ve městech je velmi obtížné provozovat pouliční umění bez povolení. Do čtvrt hodiny vždycky dorazila policie, kterou místní přemlouvali, ať nás nechají hrát, protože jsme přece hráli tak hezky a jim se to moc líbilo.

Policisté nám vždy ve vší slušnosti vysvětlili, že to bez povolení opravdu nejde, případně nás odkázali na místo, kde by se hrát dalo, to ale mívalo jeden háček – nebyli tam lidi. Celé se to potom trochu mine účinkem, cvičit bez publika a peněz můžete i doma. Například v hlavním městě Quitu jsou v podstatě jen dvě místa, kde je možné bez povolení buskovat. Tam se koncentrují veškeří místní a projíždějící pouliční umělci, kterých je tam tolik, že je potřeba bojovat o dobré místo.

Legislativa a obálková metoda

Získat povolení je trochu problematické, protože jde v podstatě o to, že hraním člověk něco vydělá, jenže já jsem v Ekvádoru v současné době pořád ještě na turistické vízum (stejně jako můj přítel). Tím pádem je nelegální, abychom měli příjmy. Jak to tedy řešit? Nejvíc se nám osvědčilo hraní v restauracích. Sice nelegální, ale nebyli jsme tolik na očích.

Při obálkové metodě se kreativitě meze nekladou

Ve všední dny spíš přes oběd (v pondělí a úterý je ale ve většině restaurací mrtvo, pokud není státní svátek), víkendy jsme hrávali přes poledne i večer. Systém je jednoduchý – být připravený (včetně zvuku, pokud je v daném lokále nutný), naběhnout dovnitř během obědové špičky, kdy je v restauraci hodně lidí, zeptat se zodpovědné osoby, jestli můžeme zahrát tři písničky, a pustit se do toho.

Na vybírání spropitného se nám osvědčila obálková metoda: vyzdobili jsme papírové obálky, přelepili je lepicí páskou, aby se tak rychle nezašpinily a nezamáčely, a hosté mohli vložit svůj příspěvek během našeho hraní do obálky.

Finance

Takto jsme přes oběd zvládli dát dohromady 30 až 40 dolarů, někdy víc. Pokud jsme vyrazili i večer, dostali jsme se na dvojnásobek. Náš rekord byl zatím za jeden den celkem 95 dolarů. Jednoduše si spočítáte, že to nebylo mnoho, protože se takhle dalo vydělávat jen o víkendech (přes týden to bývalo mnohem slabší). Zjistili jsme, že je to fajn přivýdělek, ale financovat tím cestu se nám úplně nedařilo, jen část nákladů.

Navíc je to fyzicky náročné, protože jsme tahali nástroje (já osmikilový menší akordeon), zesilovač a příslušenství… Po několika dnech hraní v kuse je třeba si odpočinout, záda a nohy dostanou zabrat.

Hraní v restauracích policie akceptuje, dosud jsme s tím neměli problém. Je potřeba domluvit se s majiteli podniků. Někteří živou hudbu vítají, pro jiné je to přítěž. Pokud muzikanty nechtějí, je dobré zkusit to u nich druhý den znovu.

Třeba se líp vyspali a dnes jim to vadit nebude – i tohle nám zafungovalo. Pokud jsme trávili na jednom místě víc času, vytvořili jsme si už s majiteli kontakt a oni nám sami říkali, kdy můžeme přijít a kdy je nejvíc lidí. Občas nám nabídli sklenku ovocné šťávy, slevili z obědového menu, nebo – když jsme zůstali hrát déle – dali oběd zadarmo.

V amazonském městě Tena

Živá vystoupení v barech a klubech

Kromě obědových restaurací můžete hledat stálejší práci v lepších večerních restauracích a klubech. Takhle jsme s přítelem pracovali na ekvádorském pobřeží v městečku Olón vedle známé Montañity. Během hlavní sezony od prosince do dubna jsme tam v různých seskupeních i s dalšími hudebníky hrávali zhruba dvouhodinový program za stálý honorář od restaurace plus obálky na stolech a někdy večeře k tomu.

To je ovšem potřeba být na jednom místě, vytvořit si síť kontaktů s místními podniky a dobře hrát, aby vás opakovaně zvali dál. Pokud jste na cestách, je těžší takovou možnost hraní sehnat, protože kluby plánují dost dopředu a do jejich programu se těžko dostává.

Díky buskingu jsme procestovali velkou část Ekvádoru a v kombinaci s jinými pracemi v něm dál pokračujeme. Je dobré ptát se místních a řídit se podle lokálních hlavních sezon, které znamenají větší příliv lokálních i zahraničních turistů (a tím pádem víc práce pro muzikanty).

V antikvariátu v horském městě Cuenca jsem si vyzkoušela i bandoneon, na který se hraje argentinské tango.

Muzikantova hrdost

Pouliční hraní neustojí každý, zároveň to ale téměř každý, kdo umí zahrát nebo zazpívat pár písniček, může zkusit – a já tuto zkušenost vřele doporučuju. K tomuto typu hraní jsem se dostala z daleka, ze světa klasické hudby.

Jsem profesionální klavíristka s klasickým vzděláním ve vážné hudbě včetně diplomu z pražské Hudební fakulty AMU. Dovedete si tedy asi představit podmínky, v jakých jsem byla zvyklá podávat hudební výkony – a ulice to opravdu nebyla.

Je tedy potřeba improvizovat a přizpůsobit se lokální situaci (v Ekvádoru se rozhodně nedá klavír očekávat v každé restauraci nebo kulturním centru). Než jsme se vydali buskovat, hrávala jsem na klávesy Yamaha. S těmi se moc pohodlně cestovat nedá, tak jsem koupila malý akordeon, nechala si na něj ušít futrál na záda a oprášila hudebkové lekce z dětství. K tomu postupně přidávám kytaru a nějaké ty perkuse… a hned má člověk širší záběr a lepší možnost zahrát si a spojit se také s ostatními muzikanty.

Hrát se dá i na houpačce! Na vyhlídce u Casa de Árbol ve městě Baños

Ups and downs

Při hraní na ulici musí člověk počítat s „ups and downs“. Každý den není posvícení, nevyjde počasí, lidi mají občas bůhvíjaké poznámky nebo vás majitelé nechtějí pustit do restaurací (někdy bohužel hraje roli i barva přítelovy pleti). Přichází únava z hraní vstoje, z neustálého tahání nástrojů a příslušenství bolí záda a ruce.

Jak už psal Matouš Vinš v článku o buskingu v knize Travel Jobs, když člověk nejvíc potřebuje peníze, lidi to vycítí a nic vám nedají. Pokud se ale uvolníte, necháte situaci plynout, hraní si užíváte a hrajete hlavně pro sebe, lidi jsou šťastní, zpívají si s vámi, tančí, fotí si vás a zvyšuje se i vybraná částka.

Na začátku bylo pro nás s přítelem náročné najít společnou cestu při zkoušení nových písniček. On je typ univerzálního latino muzikanta, který sice noty docela umí, ale vše hraje podle ucha, učí se písničky jejich poslechem a neustále improvizuje, kdežto já jsem na všechno potřebovala noty a bez nich to nešlo. O improvizaci ani nemluvím. Proběhlo nějaké vztekání se, hádky a slzy, ale postupně se učím a hlavně se snažím nebrat to všechno tak vážně, jako jsem byla zvyklá z přípravy v klasické hudbě.

Naše aktuální působiště Gualaceo u horské metropole Cuenca (konečně jsme si vyměnili futrály a já nosím lehčí kytaru!)Zpočátku asi bude vaše muzikantské ego dost trpět, ale je potřeba pochopit, že hraní na ulici není žádná méněcenná hudební produkce. Špatný muzikant se na ulici neuživí, lidé si ho prostě nebudou všímat. Je nutné do toho jít naplno a s veškerou pozitivní energií. Lidi vám tuto energii vrátí, i ve formě peněz. Je to skvělá zkušenost a vřele ji doporučuji všem hudebníkům – profesionálním i amatérským.

Je to nejlepší způsob, jak vylepšit svoje hudební nedostatky a naučit se komunikovat s publikem. Když na vás z pouhého jednoho metru kouká několik desítek lidí, tak hned podle chyb poznáte, kde je potřeba písničku dopilovat a kde jste si nejistí. V mém případě navíc s nástrojem, ke kterému jsem se vrátila po dvaceti letech a cvičila na něj asi tři měsíce, než jsme vyrazili.

Je to o tom vystoupit ze své komfortní zóny, umět citlivě narušit komfortní zónu jiných lidí například hraním u stolů v restauracích, být flexibilní, nebát se chybovat a hlavně trochu riskovat a jít do toho po hlavě a naplno. Ty zážitky za to stojí!

V amazonské Teně s prodavačem příšerně sladké a barevné ledové tříště raspado

Iva Raková

Od náročného života profesionální pianistky v Praze vyrazila dát si na půl roku pauzu jako první Češka do Jižní Ameriky v rámci hamburského dobrovolnického programu Musiker ohne Grenzen (Hudebníci bez hranic) učit na klavír místní děti. Po pár dnech potkala kolumbijského kytaristu Carlose a společně mimo jiné vyrazili na cestu Ekvádorem jako pouliční hudebníci. Příští rok plánují přijet do Evropy a uspořádat šňůru koncertů a přednášek. Kde se právě nachází a co dělají, to najdete na facebookovém Iva y Carlos a instagramovém @iva_y_carlos_musicos.

Jaké jsou další možnosti práce na cestách? Přečtěte si o nich v knize Travel Jobs. Své zkušenosti sdílí cestovatelé také v článcích na blogu.

• Vydejte se do zahraničí za prací, spojte ji s cestováním. Jaké jsou možnosti?
• Sbližte se s místními, jejich kulturou a žijte chvíli jako oni: vydejte se učit angličtinu
• Koníčky na cestách: jak vydělat peníze a vrátit se zkušenější
• Norsko pod lupou aneb stěhuji se za prací do země fjordů
• Život a práce v zahraničí. Jak obstát a vytěžit maximum
• Práce na zaoceánské lodi – nekončící dřina, nebo zážitky na celý život?
• Dobrovolníkem v Keni aneb to pravé volání divočiny
• Učitelkou angličtiny v Indonésii
• Stáže v mezinárodních organizacích: cestování a práce v jednom