Stát se dobrovolníkem v rozvojové zemi je snem mnoha dobrodruhů, kteří chtějí pomoci v nejchudších zemích světa a získat cennou životní zkušenost. Dobrovolnická práce v zahraničí se stává čím dál populárnější pro všechny, kteří touží v dané zemi víc, než „jen“ cestovat, chtějí hlouběji poznat život místních a nějakým způsobem pomoci, kde je potřeba.

Roste tedy oblíbenost tzv. volunturismu, kombinujícího dobrovolnickou práci s cestováním. Volunturista má příležitost proniknout „ze zákulisí“ více do kultury dané země, pozná spoustu stejně naladěných lidí z dalších koutů světa a kromě cestování se dané zemi může „odměnit“ svou prací.

Dobrovolničení je jeden ze způsobů, jak vycestovat do zahraničí, poznat zemi tak, jak ji znají lokální obyvatelé, a navíc ještě pomoct. Tentokrát se o zkušenosti podělila Romana, která byla dobrovolničit v Keni (předtím i v Indii). Pokud jste četli miniprůvoce Novým Zélandem, tak už Romanu znáte.

K volunturismu jsem přičichla během cestování po Indii, kde jsem několik týdnů vypomáhala v místní základní škole v New Delhi. A protože se mi dobrovolnické práce a zážitky s nimi spojené zalíbily, rozhodla jsem se vyjet jako dobrovolnice do východoafrické Keni, kde jsem strávila nezapomenutelné dva měsíce.

5

Proč se stát dobrovolníkem?

Jedná se o skvělé dobrodružství, avšak dobrovolničení v rozvojových zemích určitě není pro každého. Jaké vlastnosti by měl člověk mít, pokud se nechce po pár dnech vrátit zklamaný? Především musí chtít pracovat a musí věřit, že dobrovolnická práce má smysl. Určitě je podstatné nemít strach z neznáma a být otevřený novým věcem.

Z mého pohledu je pak nejdůležitější schopnost adaptovat se v nejrůznějších situacích a být dostatečně iniciativní. Zdaleka ne všechny neziskové organizace jsou vedeny efektivně a čekají na dobrovolníky s předem strukturovanou prací. V mnohých případech je důležité nějakou práci si prostě najít a dělat cokoli, co je v ten okamžik potřeba.

Jak se stát dobrovolníkem

Existuje spousta druhů dobrovolnické práce – učení na školách, stavění přístřešků, péče o zvířata, environmentální práce, projekty na podporu rovnoprávnosti žen, výpomoc s osvětou v kmenech… Práce je jednoduše spousta a věřím, že každý si něco najde. Čím specializovanější obor, tím cennější a žádanější práce. Základním předpokladem vždy je alespoň komunikativní znalost angličtiny.

Jak se efektivně naučit cizí jazyk? Osvědčené tipy jsme shrnuli do článku Jak se naučit cizí jazyk za 3 měsíce?

Když se řekne „dobrovolnická práce“, většině lidí se vybaví pomoc v afrických slumech, ale dobrovolničit se dá téměř všude. Kromě zmíněných zemí v Africe jsou nejčastějším cílem mladých dobrovolníků země v jižní a jihovýchodní Asii (např. Indie, Indonésie, Thajsko, Vietnam). Překvapivě se dá dobrovolná práce najít i ve vyspělých částech světa např. na farmách, ale to už je o jiné zkušenosti.

Jaké další dobrovolnické možnosti existují? Základní přehled najdete v článku Cestujte a poznávejte svět při dobrovolničení v zahraničí.

Přestože se práce bude s nejvyšší pravděpodobností lišit od vašich představ, je vhodné vědět, co přibližně chcete dělat, a podle toho také vybírat. Daná práce bude na několik týdnů vaší hlavní náplní pobytu, takže by vás určitě měla bavit a nějakým způsobem naplňovat. Je dobré zamyslet se, co vám jde, co vás baví a jaké máte nápady. Nemusíte být v dané oblasti expert, stačí nadšení a odhodlání věnovat dobrovolničení to nejcennější – váš čas.

2

Kde hledat projekty

Organizací, se kterými lze vyjet, je mnoho. Můžete buď využít služeb těch zprostředkovatelských, anebo kontaktovat přímo neziskové organizace ve vámi vybraných lokalitách. Paradoxně si některé dobrovolnické organizace od pracovníků vybírají poměrně vysoké poplatky, které se liší dle země a délky pobytu.

Mezi největší organizace patří: 

Z českých pak: 

Možností je spousta, je tedy dobré najít někoho s osobními zkušenostmi s některou z organizací.

Co by vás mělo zajímat při výběru projektu a destinace? To sepsala Anička v článku Učitelkou angličtiny v Indonésii.

Já pro dobrovolnické dobrodružství vybrala mezinárodní organizaci AIESEC, která organizuje kulturní stáže v rozvojových zemích a funguje ve spolupráci s univerzitami. Vyjet s nimi mi přišlo dobré hlavně proto, že mají silné zázemí po celém světě, nabízí projekty za poměrně malé náklady a někdy zajišťují také ubytování. Poplatek za „stáž“ se pohybuje okolo 5000 Kč, k tomu jsem hradila náklady spojené s cestou do Keni.

Odměnou mi bylo ubytování za příznivých 2000 Kč na měsíc (zahrnuta dvě hlavní jídla denně). Peníze za ubytování od dobrovolníků byly hlavním příjmem rodiny a ve většině případů pokrývaly přinejmenším výdaje na jídlo. V každé zemi funguje AIESEC jinak a ne vše je bezchybně zorganizované, ale to patří k věci a celkově tuto organizaci můžu doporučit.

64 krátkých tipů a triků ZDARMA ke stažení

Nauč se cestovat chytře. Poradíme ti, jak na cestách ušetřit a naplno si je užít. Ověřené tipy ostřílených cestovatelů.

Tvé soukromí je pro nás svaté. Když tě boží cestování přestane zajímat, stačí kliknout a email zmizí v pekle.
 

Kolik to stojí

Asi nejpodstatnější jsou při zařizování náklady. Většina dobrovolnických prací je neplacená, avšak často dostanete výměnou za vaši práci stravu nebo ubytování. Před odletem si ujasněte, jaké budou vaše náklady a co přesně budete dostávat. Jakmile vyberete zemi, organizaci i práci, domluvte s kontaktní osobou podmínky dopravy a ubytování, časovou náročnost a vízovou povinnost (krátkodobě většinou vyjíždíte za stejných podmínek jako turista). Ptejte se na vše, co vás napadne, případně kontaktujte lidi, kteří ve vaší organizaci zrovna dobrovolničí, anebo mají tuto zkušenost za sebou.

Jelikož se během práce pohybujete v chudinských čtvrtích a jste v bližším kontaktu s malými dětmi nebo se zvířaty, ověřte si podmínky vašeho cestovního pojištění a případně za některé položky připlaťte.

Tip Travel Bible: Při výběru cestovního pojištění si pečlivě přečtěte podmínky týkající se práce v zahraničí včetně dobrovolničení. Mnohé pojišťovny mají právě dobrovolnickou práci ve výlukách plnění. Výjimkou je třeba pojištění od True Traveller.

K tomu se váže i očkování, na němž se nevyplatí šetřit. Standardem při cestování do rozvojových oblastí je očkování proti žloutenkám A a B, břišnímu tyfu, tetanu, někdy i vzteklině, choleře a žluté zimnici. Někteří lidé volí i nákup antimalarik. Záleží na lokalitě a na tom, kolik času před odjezdem na podstoupení očkování máte.

Očkování jsme podrobně rozebrali v článku sepsaném zdravotníkem Cestování a zdraví: Jak se připravit a nic nepodcenit.

Na druhou stranu ne všichni, kteří by rádi v chudších oblastech světa pomáhali, mají čas, odvahu a energii někde se potit ve slumu. V současné době kromě tradičního dobrovolničení (kdy alespoň pár týdnů zadarmo pracujete pro místní neziskovou organizaci) funguje i tzv. on-line volunteering. Dobrovolnická práce na dálku spočívá např. v tvorbě webových stránek, fundraisingu a výpomoci s marketingem na sociálních sítích. Dobrovolničit tedy může opravdu každý.

Poohlížíte se taky po placené práce v zahraničí? Přečtěte si Vydejte se do zahraničí za prací, spojte ji s cestováním. Jaké jsou možnosti? a vyberte možnost, která vám sedí nejvíce.

12

Hakuna Matata: mé první dny v Keni

Už během letu mi došlo, jak populární je dobrovolničit v Keni – víc jak půlka letadla byla plná lidí nadšeně probírajících své budoucí projekty. Přiletěla jsem nad ránem, venku bylo „krutých“ 18 stupňů (takže na sobě všichni měli kabáty, čepice a rukavice) a žádná hromadná doprava nejela, protože letiště stihlo pár dnů předtím vyhořet. Odjela jsem taxíkem, jehož řidič mi poté, co jsme zjistili, že číslo domu na adrese neexistuje, dokonce ochotně pomáhal. Když pochopil, že Hilton není moje cenová kategorie, tak prý „Hakuna Matata“ (v překladu „Žádné starosti!“) a šli jsme hledat, který dům by mohl být ten správný.

Láká vás vydat se do Keni? Přečtěte si našeho průvodce Keňa – úchvatné safari, pláže a moderní Nairobi.

Po nějaké době konečně kdosi otevřel a za dveřmi stála velká paní s ještě větším úsměvem. Představila jsem se jako nová dobrovolnice, paní na mě spustila svahilsky. Jediné, čemu rozuměla, bylo „AIESEC“, takže jsem poznala, že jsem správně. Paní mě objala, pošeptala „Hakuna Matata“ a hned mi šla ukázat mou postel s moskytiérou, ve které zrovna nocovaly slepice.

Big Mama, jak se paní domácí říkalo, sice neuměla anglicky, zato se o nás skvěle starala a vařila výborné jídlo. Její dům vypadal útulně a nacházel se v poměrně klidné residenční čtvrti Kileleshwa. Bydlelo nás zde dohromady sedm – já, tři Němci, Polka, Bulhar a Američan. Na bytě byla parádní atmosféra, dokonce jsme si často užívali luxusu v podobě tekoucí vody a jakž takž fungujícího internetu.

Prvních pár dnů jsem trávila objevováním Nairobi, ochutnáváním všemožného jídla a pronikáním do tajů místní dopravy. Nejčastěji používané jsou tzv. matatu – dodávky pro zhruba 15 lidí, i když při trošce umu a zatnutého dechu se do nich vejde lidí více. Vedle dobrovolnických projektů jsme čas s ostatními trávili výlety po městě a okolí i různými tematickými večery, které organizovala Big Mama nebo AIESEC.

8

Jambo Muzungu: učitelkou ve slumu

Přestože se slum nenacházel daleko od centra, cesta nám kvůli šílené ranní dopravě zabrala více jak hodinu. Bylo zajímavé vidět, jak se vyspělé centrum Nairobi postupně mění v chudinské okrajové čtvrtě.

Naše neziskovka byla zhruba tři kilometry uvnitř nechvalně známého slumu Kibera. Cesta do školy mi první den připadala nekonečná. Měla jsem pocit, že na nás všichni zírají, necítila jsem se vůbec vítaná. Okamžitě za námi běžela spousta dětí, které nadšeně křičely „Jambo Muzungu“ (ahoj bělochu), takže z chatrčí vycházeli další lidé, aby se na nás podívali.

Šli jsme zaprášenou cestou mezi domy z plechů, která byla plná bahna a odpadků. Vzduchem se linula spousta pachů, nejsilnějším z nich byla spálená guma. Před chatrčemi seděly ženy a praly prádlo, kolem nich pobíhaly vysmáté děti. Všude byla spousta prasat, kachen a vychrtlých psů. Aby toho cirkusu nebylo málo, vzduchem řvalo z rádia reggae.

14

Základní škola Casa Upendo

V základní škole zvané Casa Upendo nás děti přivítaly s neuvěřitelným nadšením. Šla jsem se hned představit řediteli a domluvit, co vlastně budu dělat. Moje jediná informace před odjezdem byla stručná – učitelka. Ředitel mi dal ve výuce naprosto volnou ruku, jediným omezením byly nedostatečné materiály, nekvalitní prostory a chybějící osnovy. Zde tedy nadešla část, kdy si člověk musí pomoct sám.

Přiřadil mi třídu šesťáků, což věkově příliš neodpovídalo. Ve třídě sedělo okolo dvaceti dětí (jejich počet se každý den výrazně měnil), některé z nich ještě úplní prckové, ale i pár slečen odhadem 16letých, dokonce jedna těhulka.

Všechny děti měly oblečené zelené uniformy a většina z nich uměla poměrně dobře anglicky, což mě překvapilo. Na první den jsem neměla nic extra vymyšleného, tak jsme jen povídali např. o rodině, oblíbeným tématem byla také nejrůznější povolání. Když jsem se dětí ptala, co by chtěly jednou dělat, odpověděly, že buď právník, anebo maminka.

4

Jak probíhala výuka?

Škola začínala každý den v osm. Pro celou třídu byly k dispozici zhruba čtyři knihy, které u sebe měl učitel. Byly zastaralé a zničené, takže nám sloužily spíš jako inspirace. Postupem času jsem si ve výuce vytvořila systém a řád. Učila jsem od pondělí do čtvrtka – angličtinu, cosi jako rodinnou výchovu (hlavně hygiena a mezilidské vztahy) a něco mezi prvoukou a zeměpisem, což se setkalo s největším ohlasem. V pátek za mě učil místní lektor matematiku, svahilštinu a předměty, u kterých nejsou dobrovolníci příliš užiteční.

Dost mě potěšilo, jaký respekt měly děti vůči dobrovolníkům. V hodinách byly většinou pozorné a hodné. Největším problémem byla náplň hodin, protože mezi dětmi panovaly obrovské rozdíly v gramotnosti. V každé třídě se samozřejmě našlo pár dětí, které absolutně nezajímalo, co jim vykládáme, a my si s nimi nevěděli rady. Přestože jsme se tvářili jako velcí učitelé, neměli jsme na ně žádnou páku. Nemohli jsme je nechat propadnout, protože by nejspíš přestaly chodit do školy úplně.

Nejdéle jsem navykala na velkou tmu a šero, které ve třídách bylo. Celá budova byla postavena z plechu a jediné světlo, které zvenku proniklo, bylo skrz mezery mezi jednotlivými plechy. Elektrika fungovala velmi sporadicky a pouze v ředitelově místnosti, kam byl nedávno zakoupen počítač. Zhruba jednou za měsíc přinesli do školy lidé z místních neziskových organizací školní potřeby a křídy, takže každé dítě mělo k dispozici alespoň jeden sešit a tužku.

7

Asante sana: má africká zkušenost

Prvních pár dní jsem ze slumu odcházela se smíšenými pocity. Děti byly vždy neuvěřitelně nabité energií a plné života. Na druhou stranu nás pokaždé čekala zdánlivě dlouhá cesta skrz slum, kdy jsem měla pocit, že nás místní lidé absolutně neberou. Jako by o naši pomoc nestáli – a možná se není čemu divit: cestovní agentury sem pořádají zájezdy pro lidi ze západu ve stylu „podívejte se, jak tu chudáci žijí“, což musí být pro místní hodně nepříjemné.

Kromě učení jsme s ostatními dobrovolníky pořádali alespoň jednou týdně sportovní odpoledne, během kterého jsme s dětmi hráli různé hry na nejbližším poli. Do toho mě ředitel školy požádal, jestli bych jim nemohla občas spravovat facebookové stránky, které by přilákaly více dobrovolníků a organizací, což jsem dělala moc ráda. Ostatní dobrovolníci se zase snažili vytvořit nějaký ucelený systém a osnovy pro ty, co přijedou po nás, aby byla výuka efektivnější.

Nejhezčí dny

Nejšťastnějším dnem byl hudební, kdy každá třída připravila nějaké vystoupení. Maminky dětí nám přinesly vařenou kukuřici a spoustu brambor, takže jsme spolu jedli a povídali si. Byl to příjemný emotivní zážitek.

Dalším dnem, který si budu navždy pamatovat, byla jedna z posledních výuk, kdy jsme do školy přinesli glóbus – děti hned chtěly slyšet, odkud všichni jsme. S velkým nadšením poslouchaly o tom, jak ne všichni běloši jsou Němci nebo Američani, a vůbec nedokázaly pochopit, že u nás v Evropě existuje něco jako ZOO, kde chováme divoká africká zvířata v ohradách.

18

17

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy

Po pár týdnech učení ve slumech se stalo to, před čím nás každý varoval, ale my nechtěly slyšet. Každý den jsme já, Polka a dvě Němky chodily do školy stejnou cestou ve stejnou dobu, takže jednoho odpoledne na nás počíhali čtyři Keňané, z nichž jeden držel zbraň. Bez zbytečných řečí jsme jim daly tašky a batohy a oni řekli jen „Asante sana“ (děkuji).

Byly jsme ve slumu jako pěst na oko, proto jsme s sebou ani nenosily žádné cennosti. Všichni kolem na nás jen zírali, ale nikdo neměl odvahu pomoci. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy a my, Muzungus, jsme mnohdy pro místní lidi jako chodící bankomaty.

1

Poté, co jsme vyslechly příběhy dalších dobrovolníků ze slumu, začaly jsme do školy chodit jen za podmínky, že budeme doprovázeny nějakým zaměstnancem, jenže k tomu docházelo čím dál méně. Pobyt nám komplikovaly teroristické útoky, během kterých členové somálské organizace Al Shabaab postříleli návštěvníky obchodního centra v Nairobi. V městě zhoustla atmosféra a spousta dobrovolníků se přesunula do Tanzanie, nebo alespoň na pobřeží Keni do Mombasy. Ti, kteří nakonec zůstali, se kvůli bezpečnosti rozhodli do slumu v tak malém počtu vůbec nechodit.

Začali jsme tedy cestovat o něco dříve. Abychom alespoň nějakým způsobem pomohli, pořádali jsme sbírky na nákup školních pomůcek. Našlo se pár dalších dobrovolníků, kteří naše rozhodnutí kritizovali. Mě také mrzelo, že jsem nemohla dokončit, co jsem začala, ale na druhou stranu každý musí zvážit svou vlastní bezpečnost. Tím nechci nikoho od práce ve slumu odradit. Doufám, že se jednou na nějakou dobu zase vrátím, ale v jiném období a třeba i za jiných podmínek (např. zaručený doprovod místních).

19

Jak se žije ve slumech

Velká část dobrovolnických projektů se odehrává v chudinských čtvrtích na okrajích měst, která jsou typická špatnými životními podmínkami. Já se díky práci v Keni dostala do největšího slumu Afriky a jednoho z největších slumů na světě, Kibery. Na zhruba třech kilometrech čtverečních tu žije odhadem přes milion lidí. Keňská vláda do této čtvrti neinvestuje (probíhá sice program na přemístění jeho obyvatelů a minimalizaci slumu, ale jeho výsledky jsou zatím nechvalné), chybí zde veřejné služby jako školy či zdravotnická zařízení a také kanalizace. Panuje zde chudoba ve své nejextrémnější formě.

Život ve slumech je naprosto odlišný od života v moderním centru Nairobi. Slum nemá svého „starostu“, nechodí sem policie a existují zde vlastní nepsaná pravidla. Problémy života v kiberském slumu udeří každého návštěvníka do očí i do nosu už na prvním kroku. Lidé žijí nejčastěji v malých chatrčích postavených z hlíny a plechu těsně vedle sebe. Úzké cestičky jsou plné lidí a zvířat a všechny uličky vypadají stejně. Kdo je ve slumu „nováčkem“, snadno se může ztratit, proto se orientačním bodem stává např. „ta největší hromada odpadků“ či „plechový most nad stokou“.

20

Vše, co u nás doma považujeme za samozřejmé, tu není, anebo nefunguje

Elektrika je zavedena ve zhruba čtvrtině Kibery a vodu nosí obyvatelé v kanystrech z vodní nádrže, která je špinavá. Velkým problémem jsou také záchody. Veřejné (jen díry v zemi) slouží pro zhruba 50 domů. Když se naplní, lidé jejich obsah odnesou do nedaleké řeky. Jelikož jich ale je skutečně nedostatek, praktikuje se tzv. létající záchod. Obyvatelé slumu vykonají potřebu do igelitových sáčků, které pak zahodí daleko od sebe do ulic Kibery. Samozřejmě tím ohrožují své zdraví.

Polovina obyvatel Kibery je nezaměstnaných, ale každý něco dělá. Někteří prodávají nejrůznější zboží, jiní se živí chovem dobytka či poskytují dopravu rikšou, další třeba žebrají. Když jsem se od místních obyvatel snažila vyzvědět něco o tom, jak všechen tento chudinský chaos funguje, vysvětlovali, že „každý druhý“ si zde vydělává prodejem drog nebo prostitucí.

9

Velká část obyvatel trpí nákazou HIV a více jak polovina dívek mezi 16. a 18. rokem je těhotných. Průměrná doba života je okolo 35 let, spousty dětí jsou tedy zhruba od patnácti sirotky. Lidé zde nemají co dělat, velkým trendem se proto stalo čichání lepidla a pití tzv. Changhaa, silného a zdraví nebezpečného alkoholického nápoje.

Jedinými místy, kde místní doufají v lepší zítřky, jsou školy a kostely. Fungují zde charity a neziskové organizace, které se snaží nahradit alespoň pár zařízení a chtějí zlepšit život obyvatel.

15

Přestože podmínky k životu jsou zde opravdu katastrofální a člověk v ulicích Kibery vidí hrozné věci, trávit tu dny nebylo tak depresivní, jak by se mohlo zdát. Přes den v ulicích hraje reggae, zápach občas přebije vůně místního jídla nebo exotického ovoce, všude běhají vysmáté děti a hrají si s balonem. Spousta lidí vypadá spokojeně a za celou dobu jsem neslyšela nikoho, kdo by si na život stěžoval.

Nenech si utéct žádné novinky

Přihlas se k odběru Travel Bible newsletteru

Tvé soukromí je pro nás svaté. Když tě boží cestování přestane zajímat, stačí kliknout a email zmizí v pekle.
 

Jak (ne)pomoci Africe

Od základní školy se o Africe učíme jako o černém kontinentu plném chudoby, nemocí a hubených dětí s vyfouklými bříšky. Máme ji zafixovanou jako zaostalý kontinent, jenže subsaharská Afrika už dávno není taková, jaká se nám vryla do paměti. Ano, stále se jedná o nejchudší kontinent světa, který má před sebou ještě dlouhou cestu rozvoje, ale uvedenou generalizací černý kontinent spíše trpí.

Subsaharská Afrika již není jen plná slumů a kmenových vesnic. Některé části Afriky se rozvíjejí rychleji, než si zbytek světa myslí, vznikají zde moderní urbanizované oblasti a roste generace vzdělaných profesionálů. Mezi regiony a zeměmi tedy existují markantní rozdíly, s čímž souvisí druhý problém afrického stereotypu – není Afrika jako Afrika. Každá země subsaharské Afriky urazila rozdílnou cestu rozvoje, bojuje s jinými problémy a je jinak vyspělá. Je tedy otázkou, zda africký kontinent pomoc z vyspělých zemí opravdu potřebuje a jestli se mnohdy spíš než o pomoc v neštěstí nejedná o neštěstí v pomoci.

Jaká je Afrika? Nahlédněte do průvodců od cestovatelů, kteří ji zažili na vlastní oči.

Rozvojová pomoc a její užitečnost je velmi často probírané téma, zvláště v souvislosti se subsaharskou Afrikou. Jedná se o aktivitu, jejímž cílem je dlouhodobé zvyšování životní úrovně afrických zemí, avšak má mnoho podob. Na jedné straně stojí finanční pomoc, kdy ostatní země a mezinárodní organizace posílají do Afriky peněžní částky, mnohdy v politickém či vojenském zájmu. Jenže finanční pomoc vytváří závislost. A tak podle hesla „nedávej hladovému rybu, nauč ho rybařit“ fungují neziskové organizace a charity, které pomáhají, kde je potřeba, např. s výstavbou školy, podporou zdravotnictví a efektivnějšího zemědělství.

Samozřejmě, že rozvojová pomoc celý kontinent nespasí. Aby byla subsaharská Afrika schopná využít svého potenciálu, je nutné její země zapojovat do ekonomiky, otevírat jim přístup na vyspělé trhy a pomáhat zavádět právní a politické standardy. Názory na dobrovolnickou práci se často velmi liší, ale z mého pohledu může mít každá pomoc nějaký význam, i když třeba v malém měřítku. Pokud se alespoň jeden člověk díky našemu dobrovolničení bude mít lépe, pak to určitě má smysl.

Může dobrovolnictví ublížit? Tuto stinnou stránku jsme popsali v článku Jak na dobrovolnictví, abyste nenapáchali víc škody než pomoci.

13

Co vám to dá

Možná to zní jako klišé, ale obě dobrovolnické zkušenosti mi otevřely oči a daly spoustu zážitků na celý život. Kontakt s místními lidmi je podle mě při cestování jedna z nejcennějších zkušeností, která člověku rozšíří obzory a pomůže pochopit kulturu dané země z jiné perspektivy. Díky dobrovolničení se člověk ocitne v té pravé nefalšované realitě. Oficiálně se dobrovolnická práce charakterizuje jako pracování/pomáhání bez odměny. Možná ale, že odměna tam je – a ještě větší než peníze. Během pomáhání v chudších a odlišných oblastech světa a díky nejrůznějším situacím se člověk dozví spoustu věcí o sobě, přestane chudobu brát jako jistou kulisu v exotických destinacích, začne více přemýšlet a vážit si toho, co bere doma za samozřejmé.

Dobrovolničení není pro každého a není vždy snadné, ale pokud k tomu máte příležitost, láká vás vystoupit z komfortní zóny a chcete pomáhat, nebudete litovat. Dva měsíce v Keni pro mě byly plné kontrastů, zážitků a exotiky. Už se těším, až na podobné dobrodružství vyjedu znova.

Úvodní fotka: Michał Huniewicz[/fusion_builder_column][/fusion_builder_row][/fusion_builder_container]

Připraveni vyrazit? Máme pro vás pár tipů a vychytávek, které se budou hodit.

Nejlepší pojištění na cesty?

Bez cestovního pojištění na cesty nevyrážíme. A za těch pár let cestování jsme měli dost možností prozkoumat to, co trh nabízí. Dnes používáme skvělé True Traveller. Srovnání a spoustu tipů, jak vybírat, najdete v našich článkách:

Výběry z bankomatů kdekoliv na světě zdarma a nejlepší platební karty

V Evropě si pravděpodobně vystačíte se svou běžnou kartou. Mimo Evropu se ale vždy vybavte vhodnou kartou, ušetří vám tisíce. Přečtěte si náš test platebních karet na cesty. Pro výběry hotovosti a vůbec celkovou správu financí na cestách používáme Revolut. Kartu, která by rozhodně neměla v peněžence chybět ani vám.

Nejste si jisti angličtinou?

Cizí jazyk se naučíte už za 3 měsíce. Stačí vědět, jak na to. Ze startu vám pomohou naše oblíbené ONLINE jazyky (mají i DEMO zdarma) a aplikace Duolingo. A pak stačí nezahálet a mluvit, mluvit a mluvit.

Jak na levné letenky?

To nejdůležitější se dočtete v Travel Bibli. Ve zkratce: nejčastěji hledáme na Skyscanner, Kayak a Google Flights. Pro další tipy a podrobnější informace, kdy se co hodí, tu máme článek:

Jak najít bydlení?

Kvůli věrnostnímu programu a častým akčním nabídkám nejčastěji rezervujeme na Booking.com, občas na Airbnb. V Ultimátním návodu jak cestovat bez peněz ale najdete i další tipy, jak bydlet (skoro) zadarmo.

Vybíráte vybavení?

Jestli chcete ušetřit čas výběrem toho nejlepšího, mrkněte do naší sekce Doporučené vybavení na cesty.Outdoor vybavení nakupujeme v obchodě Hanibal.cz. Skvělé vychytávky, které nezaberou skoro žádné místo pak v Pod 7 kilo. A boty jedině na naBOSo.cz. Hodit se vám může také několik článků s vychytávkami na Travel Bibli:

Jedete na hodně dlouho?

V naší knize Travel Jobs se dočtete, jak si na cestách průběžně vydělávat.

Nejprodávanější na Travel Bibli

  • Přidat do košíku Detaily Rychlý náhled
  • Přidat do košíku Detaily Rychlý náhled
  • Přidat do košíku Detaily Rychlý náhled
  • Přidat do košíku Detaily Rychlý náhled

  1. Jindra Dvořák 29.6.2017 v 10:43 - Odpovědět

    Děkuji za krásnou, zajímavou reportáž.
    A náhodně jsem právě včera “objevil” film “Milionář z chatrče” a právě díky tomuto článku vidím uvedený film v úplně jiném světle než běžný milovník filmů.

  2. Vladimir 29.12.2023 v 18:01 - Odpovědět

    Pekne. Pravdive.
    Asante Sana – ano, presne tak to funguje.
    Clovek, ktory stravil par dni v Kibre pise uplne ine veci ako National Geographic.
    Vozit turistov, aby sa pozreli na slum je cisty hyenizmus. A nie, domaci z toho naozaj nic nemaju.
    Co uz. Hned by som tam siel znovu.