Dobrovolníkem v Keni aneb to pravé volání divočiny

Stát se dobrovolníkem v rozvojové zemi je snem mnoha dobrodruhů, kteří chtějí pomoci v nejchudších zemích světa a získat cennou životní zkušenost. Dobrovolnická práce v zahraničí se stává čím dál populárnější pro všechny, kteří touží v dané zemi víc, než „jen“ cestovat, chtějí hlouběji poznat život místních a nějakým způsobem pomoci, kde je potřeba.

Roste tedy oblíbenost tzv. volunturismu, kombinujícího dobrovolnickou práci s cestováním. Volunturista má příležitost proniknout „ze zákulisí“ více do kultury dané země, pozná spoustu stejně naladěných lidí z dalších koutů světa a kromě cestování se dané zemi může „odměnit“ svou prací.

Dobrovolničení je jeden ze způsobů, jak vycestovat do zahraničí, poznat zemi tak, jak ji znají lokální obyvatelé, a navíc ještě pomoct. Tentokrát se o zkušenosti podělila Romana, která byla dobrovolničit v Keni (předtím i v Indii). Pokud jste četli miniprůvoce Novým Zélandem, tak už Romanu znáte.

K volunturismu jsem přičichla během cestování po Indii, kde jsem několik týdnů vypomáhala v místní základní škole v New Delhi. A protože se mi dobrovolnické práce a zážitky s nimi spojené zalíbily, rozhodla jsem se vyjet jako dobrovolnice do východoafrické Keni, kde jsem strávila nezapomenutelné dva měsíce.

5

Proč se stát dobrovolníkem?

Jedná se o skvělé dobrodružství, avšak dobrovolničení v rozvojových zemích určitě není pro každého. Jaké vlastnosti by měl člověk mít, pokud se nechce po pár dnech vrátit zklamaný? Především musí chtít pracovat a musí věřit, že dobrovolnická práce má smysl. Určitě je podstatné nemít strach z neznáma a být otevřený novým věcem.

Z mého pohledu je pak nejdůležitější schopnost adaptovat se v nejrůznějších situacích a být dostatečně iniciativní. Zdaleka ne všechny neziskové organizace jsou vedeny efektivně a čekají na dobrovolníky s předem strukturovanou prací. V mnohých případech je důležité nějakou práci si prostě najít a dělat cokoli, co je v ten okamžik potřeba.

Jak se stát dobrovolníkem

Existuje spousta druhů dobrovolnické práce – učení na školách, stavění přístřešků, péče o zvířata, environmentální práce, projekty na podporu rovnoprávnosti žen, výpomoc s osvětou v kmenech… Práce je jednoduše spousta a věřím, že každý si něco najde. Čím specializovanější obor, tím cennější a žádanější práce. Základním předpokladem vždy je alespoň komunikativní znalost angličtiny.

Když se řekne „dobrovolnická práce“, většině lidí se vybaví pomoc v afrických slumech, ale dobrovolničit se dá téměř všude. Kromě zmíněných zemí v Africe jsou nejčastějším cílem mladých dobrovolníků země v jižní a jihovýchodní Asii (např. Indie, Indonésie, Thajsko, Vietnam). Překvapivě se dá dobrovolná práce najít i ve vyspělých částech světa např. na farmách, ale to už je o jiné zkušenosti.

Přestože se práce bude s nejvyšší pravděpodobností lišit od vašich představ, je vhodné vědět, co přibližně chcete dělat, a podle toho také vybírat. Daná práce bude na několik týdnů vaší hlavní náplní pobytu, takže by vás určitě měla bavit a nějakým způsobem naplňovat. Je dobré zamyslet se, co vám jde, co vás baví a jaké máte nápady. Nemusíte být v dané oblasti expert, stačí nadšení a odhodlání věnovat dobrovolničení to nejcennější – váš čas.

2

Kde hledat projekty

Organizací, se kterými lze vyjet, je mnoho. Můžete buď využít služeb těch zprostředkovatelských, anebo kontaktovat přímo neziskové organizace ve vámi vybraných lokalitách. Paradoxně si některé dobrovolnické organizace od pracovníků vybírají poměrně vysoké poplatky, které se liší dle země a délky pobytu.

Mezi největší organizace patří: 

Z českých pak: 

Možností je spousta, je tedy dobré najít někoho s osobními zkušenostmi s některou z organizací.

Co by vás mělo zajímat při výběru projektu a destinace? To sepsala Anička v článku Učitelkou angličtiny v Indonésii.

Já pro dobrovolnické dobrodružství vybrala mezinárodní organizaci AIESEC, která organizuje kulturní stáže v rozvojových zemích a funguje ve spolupráci s univerzitami. Vyjet s nimi mi přišlo dobré hlavně proto, že mají silné zázemí po celém světě, nabízí projekty za poměrně malé náklady a někdy zajišťují také ubytování. Poplatek za „stáž“ se pohyboval okolo 3000 Kč, k tomu jsem hradila náklady spojené s cestou do Keni.

Odměnou mi bylo ubytování za příznivých 2000 Kč na měsíc (zahrnuta dvě hlavní jídla denně). Peníze za ubytování od dobrovolníků byly hlavním příjmem rodiny a ve většině případů pokrývaly přinejmenším výdaje na jídlo. V každé zemi funguje AIESEC jinak a ne vše je bezchybně zorganizované, ale to patří k věci a celkově tuto organizaci můžu doporučit.

Stáhni si zdarma ukázku Travel Bible

Jediné knihy, kterou na cestách nedáš z ruky.

Kolik to stojí

Asi nejpodstatnější jsou při zařizování náklady. Většina dobrovolnických prací je neplacená, avšak často dostanete výměnou za vaši práci stravu nebo ubytování. Před odletem si ujasněte, jaké budou vaše náklady a co přesně budete dostávat. Jakmile vyberete zemi, organizaci i práci, domluvte s kontaktní osobou podmínky dopravy a ubytování, časovou náročnost a vízovou povinnost (krátkodobě většinou vyjíždíte za stejných podmínek jako turista). Ptejte se na vše, co vás napadne, případně kontaktujte lidi, kteří ve vaší organizaci zrovna dobrovolničí, anebo mají tuto zkušenost za sebou.

Jelikož se během práce pohybujete v chudinských čtvrtích a jste v bližším kontaktu s malými dětmi nebo se zvířaty, ověřte si podmínky vašeho cestovního pojištění a případně za některé položky připlaťte.

K tomu se váže i očkování, na němž se nevyplatí šetřit. Standardem při cestování do rozvojových oblastí je očkování proti žloutenkám A a B, břišnímu tyfu, tetanu, někdy i vzteklině, choleře a žluté zimnici. Někteří lidé volí i nákup antimalarik. Záleží na lokalitě a na tom, kolik času před odjezdem na podstoupení očkování máte.

Na druhou stranu ne všichni, kteří by rádi v chudších oblastech světa pomáhali, mají čas, odvahu a energii někde se potit ve slumu. V současné době kromě tradičního dobrovolničení (kdy alespoň pár týdnů zadarmo pracujete pro místní neziskovou organizaci) funguje i tzv. on-line volunteering. Dobrovolnická práce na dálku spočívá např. v tvorbě webových stránek, fundraisingu a výpomoci s marketingem na sociálních sítích. Dobrovolničit tedy může opravdu každý.

12

Hakuna Matata: mé první dny v Keni

Už během letu mi došlo, jak populární je dobrovolničit v Keni – víc jak půlka letadla byla plná lidí nadšeně probírajících své budoucí projekty. Přiletěla jsem nad ránem, venku bylo „krutých“ 18 stupňů (takže na sobě všichni měli kabáty, čepice a rukavice) a žádná hromadná doprava nejela, protože letiště stihlo pár dnů předtím vyhořet. Odjela jsem taxíkem, jehož řidič mi poté, co jsme zjistili, že číslo domu na adrese neexistuje, dokonce ochotně pomáhal. Když pochopil, že Hilton není moje cenová kategorie, tak prý „Hakuna Matata“ (v překladu „Žádné starosti!“) a šli jsme hledat, který dům by mohl být ten správný.

Po nějaké době konečně kdosi otevřel a za dveřmi stála velká paní s ještě větším úsměvem. Představila jsem se jako nová dobrovolnice, paní na mě spustila svahilsky. Jediné, čemu rozuměla, bylo „AIESEC“, takže jsem poznala, že jsem správně. Paní mě objala, pošeptala „Hakuna Matata“ a hned mi šla ukázat mou postel s moskytiérou, ve které zrovna nocovaly slepice.

Big Mama, jak se paní domácí říkalo, sice neuměla anglicky, zato se o nás skvěle starala a vařila výborné jídlo. Její dům vypadal útulně a nacházel se v poměrně klidné residenční čtvrti Kileleshwa. Bydlelo nás zde dohromady sedm – já, tři Němci, Polka, Bulhar a Američan. Na bytě byla parádní atmosféra, dokonce jsme si často užívali luxusu v podobě tekoucí vody a jakž takž fungujícího internetu.

Prvních pár dnů jsem trávila objevováním Nairobi, ochutnáváním všemožného jídla a pronikáním do tajů místní dopravy. Nejčastěji používané jsou tzv. matatu – dodávky pro zhruba 15 lidí, i když při trošce umu a zatnutého dechu se do nich vejde lidí více. Vedle dobrovolnických projektů jsme čas s ostatními trávili výlety po městě a okolí i různými tematickými večery, které organizovala Big Mama nebo AIESEC.

8

Jambo Muzungu: učitelkou ve slumu

Přestože se slum nenacházel daleko od centra, cesta nám kvůli šílené ranní dopravě zabrala více jak hodinu. Bylo zajímavé vidět, jak se vyspělé centrum Nairobi postupně mění v chudinské okrajové čtvrtě.

Naše neziskovka byla zhruba tři kilometry uvnitř nechvalně známého slumu Kibera. Cesta do školy mi první den připadala nekonečná. Měla jsem pocit, že na nás všichni zírají, necítila jsem se vůbec vítaná. Okamžitě za námi běžela spousta dětí, které nadšeně křičely „Jambo Muzungu“ (ahoj bělochu), takže z chatrčí vycházeli další lidé, aby se na nás podívali.

Šli jsme zaprášenou cestou mezi domy z plechů, která byla plná bahna a odpadků. Vzduchem se linula spousta pachů, nejsilnějším z nich byla spálená guma. Před chatrčemi seděly ženy a praly prádlo, kolem nich pobíhaly vysmáté děti. Všude byla spousta prasat, kachen a vychrtlých psů. Aby toho cirkusu nebylo málo, vzduchem řvalo z rádia reggae.

14

Základní škola Casa Upendo

V základní škole zvané Casa Upendo nás děti přivítaly s neuvěřitelným nadšením. Šla jsem se hned představit řediteli a domluvit, co vlastně budu dělat. Moje jediná informace před odjezdem byla stručná – učitelka. Ředitel mi dal ve výuce naprosto volnou ruku, jediným omezením byly nedostatečné materiály, nekvalitní prostory a chybějící osnovy. Zde tedy nadešla část, kdy si člověk musí pomoct sám.

Přiřadil mi třídu šesťáků, což věkově příliš neodpovídalo. Ve třídě sedělo okolo dvaceti dětí (jejich počet se každý den výrazně měnil), některé z nich ještě úplní prckové, ale i pár slečen odhadem 16letých, dokonce jedna těhulka.

Všechny děti měly oblečené zelené uniformy a většina z nich uměla poměrně dobře anglicky, což mě překvapilo. Na první den jsem neměla nic extra vymyšleného, tak jsme jen povídali např. o rodině, oblíbeným tématem byla také nejrůznější povolání. Když jsem se dětí ptala, co by chtěly jednou dělat, odpověděly, že buď právník, anebo maminka.

4

Jak probíhala výuka?

Škola začínala každý den v osm. Pro celou třídu byly k dispozici zhruba čtyři knihy, které u sebe měl učitel. Byly zastaralé a zničené, takže nám sloužily spíš jako inspirace. Postupem času jsem si ve výuce vytvořila systém a řád. Učila jsem od pondělí do čtvrtka – angličtinu, cosi jako rodinnou výchovu (hlavně hygiena a mezilidské vztahy) a něco mezi prvoukou a zeměpisem, což se setkalo s největším ohlasem. V pátek za mě učil místní lektor matematiku, svahilštinu a předměty, u kterých nejsou dobrovolníci příliš užiteční.

Dost mě potěšilo, jaký respekt měly děti vůči dobrovolníkům. V hodinách byly většinou pozorné a hodné. Největším problémem byla náplň hodin, protože mezi dětmi panovaly obrovské rozdíly v gramotnosti. V každé třídě se samozřejmě našlo pár dětí, které absolutně nezajímalo, co jim vykládáme, a my si s nimi nevěděli rady. Přestože jsme se tvářili jako velcí učitelé, neměli jsme na ně žádnou páku. Nemohli jsme je nechat propadnout, protože by nejspíš přestaly chodit do školy úplně.

Nejdéle jsem navykala na velkou tmu a šero, které ve třídách bylo. Celá budova byla postavena z plechu a jediné světlo, které zvenku proniklo, bylo skrz mezery mezi jednotlivými plechy. Elektrika fungovala velmi sporadicky a pouze v ředitelově místnosti, kam byl nedávno zakoupen počítač. Zhruba jednou za měsíc přinesli do školy lidé z místních neziskových organizací školní potřeby a křídy, takže každé dítě mělo k dispozici alespoň jeden sešit a tužku.

7

Asante sana: má africká zkušenost

Prvních pár dní jsem ze slumu odcházela se smíšenými pocity. Děti byly vždy neuvěřitelně nabité energií a plné života. Na druhou stranu nás pokaždé čekala zdánlivě dlouhá cesta skrz slum, kdy jsem měla pocit, že nás místní lidé absolutně neberou. Jako by o naši pomoc nestáli – a možná se není čemu divit: cestovní agentury sem pořádají zájezdy pro lidi ze západu ve stylu „podívejte se, jak tu chudáci žijí“, což musí být pro místní hodně nepříjemné.

Kromě učení jsme s ostatními dobrovolníky pořádali alespoň jednou týdně sportovní odpoledne, během kterého jsme s dětmi hráli různé hry na nejbližším poli. Do toho mě ředitel školy požádal, jestli bych jim nemohla občas spravovat facebookové stránky, které by přilákaly více dobrovolníků a organizací, což jsem dělala moc ráda. Ostatní dobrovolníci se zase snažili vytvořit nějaký ucelený systém a osnovy pro ty, co přijedou po nás, aby byla výuka efektivnější.

Nejhezčí dny

Nejšťastnějším dnem byl hudební, kdy každá třída připravila nějaké vystoupení. Maminky dětí nám přinesly vařenou kukuřici a spoustu brambor, takže jsme spolu jedli a povídali si. Byl to příjemný emotivní zážitek.

Dalším dnem, který si budu navždy pamatovat, byla jedna z posledních výuk, kdy jsme do školy přinesli glóbus – děti hned chtěly slyšet, odkud všichni jsme. S velkým nadšením poslouchaly o tom, jak ne všichni běloši jsou Němci nebo Američani, a vůbec nedokázaly pochopit, že u nás v Evropě existuje něco jako ZOO, kde chováme divoká africká zvířata v ohradách.

18

17

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy

Po pár týdnech učení ve slumech se stalo to, před čím nás každý varoval, ale my nechtěly slyšet. Každý den jsme já, Polka a dvě Němky chodily do školy stejnou cestou ve stejnou dobu, takže jednoho odpoledne na nás počíhali čtyři Keňané, z nichž jeden držel zbraň. Bez zbytečných řečí jsme jim daly tašky a batohy a oni řekli jen „Asante sana“ (děkuji).

Byly jsme ve slumu jako pěst na oko, proto jsme s sebou ani nenosily žádné cennosti. Všichni kolem na nás jen zírali, ale nikdo neměl odvahu pomoci. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy a my, Muzungus, jsme mnohdy pro místní lidi jako chodící bankomaty.

1

Poté, co jsme vyslechly příběhy dalších dobrovolníků ze slumu, začaly jsme do školy chodit jen za podmínky, že budeme doprovázeny nějakým zaměstnancem, jenže k tomu docházelo čím dál méně. Pobyt nám komplikovaly teroristické útoky, během kterých členové somálské organizace Al Shabaab postříleli návštěvníky obchodního centra v Nairobi. V městě zhoustla atmosféra a spousta dobrovolníků se přesunula do Tanzanie, nebo alespoň na pobřeží Keni do Mombasy. Ti, kteří nakonec zůstali, se kvůli bezpečnosti rozhodli do slumu v tak malém počtu vůbec nechodit.

Začali jsme tedy cestovat o něco dříve. Abychom alespoň nějakým způsobem pomohli, pořádali jsme sbírky na nákup školních pomůcek. Našlo se pár dalších dobrovolníků, kteří naše rozhodnutí kritizovali. Mě také mrzelo, že jsem nemohla dokončit, co jsem začala, ale na druhou stranu každý musí zvážit svou vlastní bezpečnost. Tím nechci nikoho od práce ve slumu odradit. Doufám, že se jednou na nějakou dobu zase vrátím, ale v jiném období a třeba i za jiných podmínek (např. zaručený doprovod místních).

19

Jak se žije ve slumech

Velká část dobrovolnických projektů se odehrává v chudinských čtvrtích na okrajích měst, která jsou typická špatnými životními podmínkami. Já se díky práci v Keni dostala do největšího slumu Afriky a jednoho z největších slumů na světě, Kibery. Na zhruba třech kilometrech čtverečních tu žije odhadem přes milion lidí. Keňská vláda do této čtvrti neinvestuje, chybí zde veřejné služby jako školy či zdravotnická zařízení a také kanalizace. Panuje zde chudoba ve své nejextrémnější formě.

Život ve slumech je naprosto odlišný od života v moderním centru Nairobi. Slum nemá svého „starostu“, nechodí sem policie a existují zde vlastní nepsaná pravidla. Problémy života v kiberském slumu udeří každého návštěvníka do očí i do nosu už na prvním kroku. Lidé žijí nejčastěji v malých chatrčích postavených z hlíny a plechu těsně vedle sebe. Úzké cestičky jsou plné lidí a zvířat a všechny uličky vypadají stejně. Kdo je ve slumu „nováčkem“, snadno se může ztratit, proto se orientačním bodem stává např. „ta největší hromada odpadků“ či „plechový most nad stokou“.

20

Vše, co u nás doma považujeme za samozřejmé, tu není, anebo nefunguje

Elektrika je zavedena ve zhruba čtvrtině Kibery a vodu nosí obyvatelé v kanystrech z vodní nádrže, která je špinavá. Velkým problémem jsou také záchody. Veřejné (jen díry v zemi) slouží pro zhruba 50 domů. Když se naplní, lidé jejich obsah odnesou do nedaleké řeky. Jelikož jich ale je skutečně nedostatek, praktikuje se tzv. létající záchod. Obyvatelé slumu vykonají potřebu do igelitových sáčků, které pak zahodí daleko od sebe do ulic Kibery. Samozřejmě tím ohrožují své zdraví.

Polovina obyvatel Kibery je nezaměstnaných, ale každý něco dělá. Někteří prodávají nejrůznější zboží, jiní se živí chovem dobytka či poskytují dopravu rikšou, další třeba žebrají. Když jsem se od místních obyvatel snažila vyzvědět něco o tom, jak všechen tento chudinský chaos funguje, vysvětlovali, že „každý druhý“ si zde vydělává prodejem drog nebo prostitucí.

9

Velká část obyvatel trpí nákazou HIV a více jak polovina dívek mezi 16. a 18. rokem je těhotných. Průměrná doba života je okolo 35 let, spousty dětí jsou tedy zhruba od patnácti sirotky. Lidé zde nemají co dělat, velkým trendem se proto stalo čichání lepidla a pití tzv. Changhaa, silného a zdraví nebezpečného alkoholického nápoje.

Jedinými místy, kde místní doufají v lepší zítřky, jsou školy a kostely. Fungují zde charity a neziskové organizace, které se snaží nahradit alespoň pár zařízení a chtějí zlepšit život obyvatel.

15

Přestože podmínky k životu jsou zde opravdu katastrofální a člověk v ulicích Kibery vidí hrozné věci, trávit tu dny nebylo tak depresivní, jak by se mohlo zdát. Přes den v ulicích hraje reggae, zápach občas přebije vůně místního jídla nebo exotického ovoce, všude běhají vysmáté děti a hrají si s balonem. Spousta lidí vypadá spokojeně a za celou dobu jsem neslyšela nikoho, kdo by si na život stěžoval.

Stáhni si zdarma ukázku Travel Bible

Jediné knihy, kterou na cestách nedáš z ruky.

Jak (ne)pomoci Africe

Od základní školy se o Africe učíme jako o černém kontinentu plném chudoby, nemocí a hubených dětí s vyfouklými bříšky. Máme ji zafixovanou jako zaostalý kontinent, jenže subsaharská Afrika už dávno není taková, jaká se nám vryla do paměti. Ano, stále se jedná o nejchudší kontinent světa, který má před sebou ještě dlouhou cestu rozvoje, ale uvedenou generalizací černý kontinent spíše trpí.

Subsaharská Afrika již není jen plná slumů a kmenových vesnic. Některé části Afriky se rozvíjejí rychleji, než si zbytek světa myslí, vznikají zde moderní urbanizované oblasti a roste generace vzdělaných profesionálů. Mezi regiony a zeměmi tedy existují markantní rozdíly, s čímž souvisí druhý problém afrického stereotypu – není Afrika jako Afrika. Každá země subsaharské Afriky urazila rozdílnou cestu rozvoje, bojuje s jinými problémy a je jinak vyspělá. Je tedy otázkou, zda africký kontinent pomoc z vyspělých zemí opravdu potřebuje a jestli se mnohdy spíš než o pomoc v neštěstí nejedná o neštěstí v pomoci.

Rozvojová pomoc a její užitečnost je velmi často probírané téma, zvláště v souvislosti se subsaharskou Afrikou. Jedná se o aktivitu, jejímž cílem je dlouhodobé zvyšování životní úrovně afrických zemí, avšak má mnoho podob. Na jedné straně stojí finanční pomoc, kdy ostatní země a mezinárodní organizace posílají do Afriky peněžní částky, mnohdy v politickém či vojenském zájmu. Jenže finanční pomoc vytváří závislost. A tak podle hesla „nedávej hladovému rybu, nauč ho rybařit“ fungují neziskové organizace a charity, které pomáhají, kde je potřeba, např. s výstavbou školy, podporou zdravotnictví a efektivnějšího zemědělství.

Samozřejmě, že rozvojová pomoc celý kontinent nespasí. Aby byla subsaharská Afrika schopná využít svého potenciálu, je nutné její země zapojovat do ekonomiky, otevírat jim přístup na vyspělé trhy a pomáhat zavádět právní a politické standardy. Názory na dobrovolnickou práci se často velmi liší, ale z mého pohledu může mít každá pomoc nějaký význam, i když třeba v malém měřítku. Pokud se alespoň jeden člověk díky našemu dobrovolničení bude mít lépe, pak to určitě má smysl.

13

Co vám to dá

Možná to zní jako klišé, ale obě dobrovolnické zkušenosti mi otevřely oči a daly spoustu zážitků na celý život. Kontakt s místními lidmi je podle mě při cestování jedna z nejcennějších zkušeností, která člověku rozšíří obzory a pomůže pochopit kulturu dané země z jiné perspektivy. Díky dobrovolničení se člověk ocitne v té pravé nefalšované realitě. Oficiálně se dobrovolnická práce charakterizuje jako pracování/pomáhání bez odměny. Možná ale, že odměna tam je – a ještě větší než peníze. Během pomáhání v chudších a odlišných oblastech světa a díky nejrůznějším situacím se člověk dozví spoustu věcí o sobě, přestane chudobu brát jako jistou kulisu v exotických destinacích, začne více přemýšlet a vážit si toho, co bere doma za samozřejmé.

Dobrovolničení není pro každého a není vždy snadné, ale pokud k tomu máte příležitost, láká vás vystoupit z komfortní zóny a chcete pomáhat, nebudete litovat. Dva měsíce v Keni pro mě byly plné kontrastů, zážitků a exotiky. Už se těším, až na podobné dobrodružství vyjedu znova.

Zajímá vás víc? Přečtěte si další článek o dobrovolničení Učitelkou angličtiny v Indonésii.

Úvodní fotka: Michał Huniewicz

Vybavte se na cestu – nejprodávanější produkty na Travel Bibli

Roční VIP členství + ebook Travel Bible
Před 2 hodinami zakoupil(a) Eva z města: Kolín 5
 
Obnovené roční VIP členství
Před 17 hodinami zakoupil(a) Lukáš z města: Písek
 
Obnovené roční VIP členství
Před 18 hodinami zakoupil(a) Olga z města: Návsí
 
Vietnamská rebélie
Před 22 hodinami zakoupil(a) Adam z města: Praha
 
Travel Bible a Travel Jobs + roční VIP členství + 2 další položky
Před 1 dnem zakoupil(a) Daniel z města: Kadaň
 
Travel Bible a Travel Jobs + roční VIP členství + 2 další položky
Před 2 dny zakoupil(a) Jan z města: Frydek-Mistek
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 2 dny zakoupil(a) Petr z města: Studénka
 
Obnovené roční VIP členství
Před 2 dny zakoupil(a) Matúš z města: Brno
 
e-kniha: Najdi svůj ONLINE GRÁL (ePub, Mobi, PDF) + 1 další položka
Před 2 dny zakoupil(a) Sandra z města: Aš
 
Travel Bible a Travel Jobs + roční VIP členství + 2 další položky
Před 2 dny zakoupil(a) Adam z města: Praha 4
 
E-kniha: Travel Jobs
Před 2 dny zakoupil(a) Petr z města: Praha
 
Obnovené roční VIP členství
Před 2 dny zakoupil(a) Petr z města: Praha
 
Tištěná kniha Travel Jobs + e-book
Před 2 dny zakoupil(a) Marie z města: Uhersky Brod
 
E-kniha: Travel Jobs
Před 3 dny zakoupil(a) Jirkáč z města: Praha 5
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 3 dny zakoupil(a) Michaela z města: Klatovy
 
Tištěná kniha Travel Jobs + e-book
Před 4 dny zakoupil(a) Sandra z města: Aš
 
Tištěná kniha Travel Jobs + e-book
Před 4 dny zakoupil(a) Tomáš z města: Moravský Beroun
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 4 dny zakoupil(a) Irena z města: Třinec
 
Boží notes a 4 náhradní bloky
Před 4 dny zakoupil(a) Petra z města: Meziboří
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 4 dny zakoupil(a) Nikola z města: Znojmo