Učitelkou angličtiny v Indonésii

Roky jsem snila o tom, že na pár měsíců vycestuji někam do exotických krajin. Jenže znáte to – škola, práce, přítel, nedostatek peněz a spousta dalších důvodů, proč „to nejde“. Až před dvěma lety: byla jsem sama, zaměstnání mě nebavilo a chtěla jsem dát výpověď, měla jsem našetřeno dost peněz a v září mě čekaly závěrečné státnice na univerzitě. Kdy jindy než teď? Jenže kam se vydat a co tam dělat?

Pokud jste četli naše miniprůvodce k Bali a celé Indonésii, Aničku Ahneovou už znáte. Tentokrát se ale podělila o své zkušenosti s dobrovolnickou prací, díky které se vlastně do Indonésie dostala. Dočtete se spoustu cenných informací od samého výběru projektu až po neopakovatelné zážitky přímo z místa. S autorkou se můžete spojit přes Facebook, dotazy ale klidně pište i přímo pod článek. Anička je i autorkou knihy Procestuj svět jako učitel angličtiny, kterou jsme vydali na Travel Bibli.

Nechtěla jsem několik měsíců „jen“ cestovat. Poznávat cizí kraje a kultury mě lákalo, ale chtěla jsem své cestě dát nějaký další smysl, náplň. Přišla myšlenka o dobrovolnictví. Každý asi ví, že se za tímhle slůvkem skrývá činnost ve prospěch druhých bez finanční odměny, nicméně pojem dobrovolnictví je hodně široký.

Dobrovolničení zahrnuje jak dárcovství peněz či věcí, tak věnování svého času či úsilí na pomoc druhým. Můžete se stát dobrovolníkem na poli zdravotnictví, sociálních služeb, práce s dětmi a mládeží, různých skupin znevýhodněných osob, také v rámci ochrany zvířat nebo přírody, kulturních památek atd. Většinou se do projektů zapojujete pod záštitou nějaké neziskové organizace – ať už domácí, nebo mezinárodní. Možností jsou stovky… Teď jen vybrat tu pravou.

Výběr projektu a destinace

V první řadě si uvědomte, co umíte a co můžete nabídnout. Mně chybí zdravotnické vzdělání, takže ambice typu vyjet na misi s Lékaři bez hranic nepřipadala v úvahu. Mám ráda přírodu a zvířata, ale nejvíce mě baví práce s dětmi. Na cestovatelském webu HedvabnaStezka.cz jsem narazila na projekt organizace Kintari. Jejich informace i fotky mě okamžitě zaujaly, hned jsem si začala shánět další podrobnosti. Učit angličtinu děti na indonéském ostrově Lombok by pro mě mohlo být to pravé!

Zjistit si co nejvíce informací o projektu a vyhlídnuté destinaci je klíčové. Věnujte tomu značnou pozornost, ať se vyhnete nepříjemným překvapením. Co si určitě zjistěte:

• informace o organizaci, přes kterou vyjíždíte (jak dlouho funguje, nakolik je důvěryhodná, jak s ní byli spokojeni předchozí dobrovolníci…)
• zda potřebujete mít nějakou profesionální kvalifikaci
• kam přesně jedete
• na jak dlouho (většinou po vás chtějí minimálně měsíc, někde je minimum půl roku)
• co přesně bude náplní vaší práce a kolik hodin denně / dní v týdnu budete pracovat
• jaké budete mít zázemí – jestli vám bude poskytnuto ubytování a strava zdarma, nebo ho budete hradit, případně si zajišťovat sami
• s kým budete spolupracovat, kdo bude vaše kontaktní osoba
• jak je v dané zemi draho – spočítejte si celkové náklady: cesta, ubytování, strava, osobní výdaje, cestovní pojištění…
• jaké máte další povinnosti, případně zodpovědnost (jestli budete disponovat penězi organizace a jakým způsobem)

V mém případě vše probíhalo hladce. Několik e-mailů, osobních schůzek a byla jsem rozhodnutá. Jelikož se jednalo o čistě dobrovolnickou práci, veškeré náklady jsem hradila sama, ovšem žádný poplatek za zprostředkování neziskovce. Ubytování mi zajistili. Nejvíc mě nadchlo, že hodiny výuky jsme si měly rozvrhnout samy po domluvě s ostatními dobrovolnicemi, pomůcky a způsob výuky byly na naší vlastní fantazii a dostaly jsme i široký prostor pro vlastní iniciativu, co se týká mimoškolních aktivit – mohly jsme vést zájmové kroužky tance, malování, plavání… čehokoli nás napadlo a na čem jsme se domluvily s dětmi a rodiči. „Naše“ dobrovolnice měly na starost výuku angličtiny na dvou základních školách, péči o mateřskou školku a za úkol nastartovat odpolední kurzy angličtiny pro starší děti a dospělé.

Na co si dát pozor

V žádném případě nezapomeňte položit otázku, zda budete platit nějaký poplatek vysílající či přijímající organizaci. Na internetu najdete mnoho dobrovolnických projektů, kde zaplatíte poplatky od několika tisíc až po desetitisíce! Chcete jet na měsíc zachraňovat slony do Afriky? Pojeďte… poplatek je 80 tisíc. Plus si samozřejmě hradíte veškeré náklady! Dle mého názoru platit nehorázné peníze za to, že budete zadarmo pracovat, je šílenost. Takový výnosný „obchod s dobrovolníky“. Zkušenější si mohou zajistit práci sami, tj. bez zprostředkování neziskovou organizací. Pomůže internet, doporučení od jiných dobrovolníků, kontaktujete si přímo například dětský domov v Kambodži. Na první výjezd ale určitě doporučuji organizaci, která vám poskytne informace a pomůže se zajištěním. Na konci článku uvádím pár odkazů, kde takové organizace nebo projekty hledat.

Nezapomeňte na praktické věci, které je potřeba zajistit před cestou. Začněte včas řešit případná očkování, cestovní pojištění, kdo vám bude vybírat poštu atd. Detailní návod k tomu, co vše před cestou zajistit, popsali perfektně kluci v boží knize Travel Bible. 

První dojmy z jiného světa

Na letišti mě naštěstí očekával Edy, místní koordinátor pro Kintari. U něho jsem také bydlela. Nad tím, co bych dělala, kdyby Edy nepřijel, jsem radši nepřemýšlela. Žádný záložní plán, prostě jsem věřila, že vše klapne tak, jak bylo domluveno. V nejhorším případě jsem měla kontakt na Janu z Kintari… Chaos, tropické vedro, vlhkost a časový posun dohromady způsobily, že první dny jsem byla docela dezorientovaná. Kolegyně dobrovolnice málem umřela smíchy, když jsem ji požádala, ať mi nakreslí mapku Kuty – městečka, kde jsme bydlely. Městečka o šesti ulicích a pláži. Ztratila jsem se dokonce i cestou do školy, mezi rýžovými poli. Další háček byl skútr. V Čechách neřídím ani auto, tady se ale jinak než na skútru do školy dostat nedalo. V zemi, kde na skútru jezdí i desetileté děti, kde neexistují pravidla silničního provozu a kde se vám cesta do práce v období dešťů změní v jednu velkou bahnitou skluzavku.

Ubytování nebylo luxusní, ale na místní poměry dobré – měla jsem pro sebe maličký pokojík s obrovskou postelí, skříň a stolek, vše úplně nové. A hlavně evropský záchod a sprchu! Jak jsem zjistila, v Indonésii tohle rozhodně není pravidlem, pokud nebydlíte na hotelu. Lokální jídlo mi zachutnalo okamžitě (více o typickém indonéském jídle se dočtete v miniprůvodci po Indonésii) a pětiminutová vzdálenost od zdravotní kliniky mi dodala na klidu. Naštěstí jsem ji za celou dobu svého pobytu nemusela navštívit ani jednou.

První týden probíhalo zasvěcení do fungování škol, seznámení se s dětmi a způsobem výuky, s pomůckami. Rozdělily jsme si rozvrh a já absolvovala pár zkušebních hodin jako pozorovatel na hodinách ostatních dobrovolnic. Moje představa každodenního válení se na některé z okolních překrásných pláží rychle vzala za své – příprava materiálů na hodiny výuky, koordinace s ostatními, cesty do školy, cesty ze školy… a k tomu přibyly dvakrát týdně odpolední kurzy. Večer jsem byla ráda, když jsem padla do postele.

Na druhou stranu také vzaly za své moje obavy ze života v muslimské zemi. Na modlitby ozývající se pětkrát denně z mešity jsem si zvykla poměrně rychle, po týdnu mě nevzbudily ani ve 4 hodiny ráno. Zjistila jsem, že ženy tu chodí maximálně se šátkem zahalenými vlasy, a to ještě pouze učitelky do školy a úřednice do práce. Ve volném čase většina z nich šátek sundá. Na pláži se to minimum turistů, převážně surfařů, koupe normálně v plavkách, nikdo nic nenamítá ani divně nekouká, pokud po Kutě chodíte v tílku a kraťasech. Pouze do školy jsem nosila tričko s krátkým rukávem a kalhoty pod kolena, samotné mi připadalo nevhodné chodit „nespolečensky“ oblečená.

Všední dny učitelky

První dny ve škole byly náročné. Nejsem učitelka a angličtinu jsem nikdy neučila. Natož v cizí zemi, kde mi děti nerozumí ani slovo a já nerozumím ani slovo jim. Musela jsem se naučit učit. A tak jsem si po letech zopakovala, jak se kreslí pejsek a kravička, jak se maluje vodovkama a výrazně jsem se zlepšila v pantomimě. Pochopila jsem jednu krásnou věc – děti na celém světě tak nějak mluví stejným jazykem. Dejte jim pastelky a rozzáří se jim oči. Hrajte s nimi hry, získáte jejich pozornost. Přineste děvčátkům lak na nehty a uvidíte, jak se jim hned bude lépe počítat na prstech…

 

Kromě výuky angličtiny jsme dělali spoustu dalších zábavných věcí. Vyráběli jsme společně odpadkové koše z bambusových tyčí a pytlů od krmení pro kuřata, děti se pak učily házet odpadky do nich místo na zem. Společnými silami jsme postavili na dvorku školky pískoviště, navozili písek z pláže a z Čech nechali dovézt bábovičky. Od té doby vím, že ze suchého písku bábovičku neuděláte. Děti byly i tak nadšené. Zapojili jsme se do místního dobrovolnického projektu a každou sobotu chodili s tlupou dětí sbírat odpadky na pláž. Děti mezi sebou soutěžily, kdo bude mít dřív naplněný pytel na odpadky a naskáče do moře.

Co dokáže Evropana zaskočit

Ne vždy je práce v cizí zemi s naprosto odlišnou kulturou jen samá radost. Občas jsem měla pocit, že se zblázním z jejich „jam karet“ – gumového času. Hodina nehraje žádnou roli. A tak mi ujela loď, když jsem čekala hodinu a půl na domluvený transfer autem. Nebo jsem dojela do školy na svou hodinu angličtiny a škola prázdná a zavřená – učitelům se už nejspíš chtělo jít domů. Sehnat člověka na opravu nefunkčního vodního čerpadla trvalo měsíc. Jindy jsem dojela v šíleném lijáku do školy na odpolední kurz angličtiny a tam dvě děti. Ostatní nepřišly, protože přece prší. Nikdy nezapomenu na svoji první hodinu s druháky, kdy se mi děti v půlce věty zvedly a odešly ze třídy. Zmatená jsem se je vydala hledat – lezly po stromech za školní budovou a trhaly manga. Asi měly hlad. Jsou to momenty, kdy má Evropan sto chutí křičet nebo třískat hlavou o zeď. Disciplína a řád prostě v těchto končinách spoustě lidí nic neříká.

Byly dny, kdy jsem si říkala, zda má tahle práce nějaký smysl. Představte si, že máte pro starší děti připravenu parádní hodinu na téma životního prostředí. Pouštíte jim z počítače obrázky nádherných hor a překrásných pláží, následované obrázky vykácených lesů a hald odpadků. Proberete slovíčka jako „znečištění“, „odpad“, „smog“ a ukážete jim plakát, na jehož jedné půlce je nedotčená příroda a na druhé krajina totálně zdevastovaná člověkem. Rozdáte papíry a pastelky a děti se s jásotem nadšeně pustí do malování obrázku na téma „Co si vybereš pro svoji budoucnost“. Všechna děcka si vybrala správně – zelená travička, stromky, řeka plná ryb… Pak po kurzu vyrazíte domů s pocitem dobře odvedené práce a všude kolem cesty se válejí zmuchlané a roztrhané papíry s obrázky nedotčené a neznečištěné přírody! Bylo mi skoro do breku a domů jsem dojela s pocitem, že to je celé marné, že nejsem schopná naučit je vůbec nic.

Odměna za práci

Přicházely i světlé chvíle. Seděla jsem s kamarádkou v nově otevřené restauraci v Kutě a pan vrchní se mne při objednávce pití ptá: „Nejste vy Anna?“ Jeden číšník mne prý zná. Přišel ke mně ostýchavě sedmnáctiletý klučina, který chodil na mé odpolední kurzy. Kostrbatou angličtinou mi říká, jak moc mi děkuje – že jen díky mně a ostatním dobrovolnicím se naučil anglicky natolik dobře, aby mohl získat práci v restauraci a uživit svou rodinu. Přiznávám, že mi zvlhly oči. Něco v těchto zemích změnit – to je běh na dlouhou trať. Ale i kdybych měla pomoct jen jednomu konkrétnímu člověku a zlepšit mu tak život, stojí to za to! Pocity uspokojení ze smysluplné práce a vděčnosti dětí pro mě byly největší odměnou. 

Moje dobrovolnická práce na Lomboku mě naučila ještě jednu důležitou věc – vážit si toho, co mám. Vážit si toho, v jakých podmínkách jsem se narodila a jaké možnosti se mi tím otevřely. Vidíte děti, co chodí každý den kilometry pěšky do školy, některé z nich bosky, a odpoledne po škole jdou pomáhat rodičům na pole. Vidíte tu radost a úžas, když jim za dobře napsané domácí úkoly rozdáte pastelky. Většina z nich je nemá nebo ani nezná, rodiče si to nemohou dovolit. Vidíte lidi, kteří žijí v chudobných chatrčích, celé dny dřou a nemají přitom peníze ani na základní lékařskou péči, která je v Indonésii placená. A vidíte, že i přes to všechno jsou lidé usměvaví, přátelští, otevření a vypadají šťastně. Na co si já tak mohu stěžovat?

Stojí to za to!

Zkušenost s dobrovolnickou prací v nějaké rozvojové zemi vřele doporučuji. Připravte se, že občas je to psychicky hodně náročné a ne vždy jde vše podle vašich představ. Lekce do života to pro mě ovšem byla k nezaplacení. Jako nemalý bonus poznáte danou zemi, lidi a kulturu úplně jinak než běžný turista. Budete dlouho na jednom místě, navážete tam bližší vztahy s místními, nahlédnete do jejich domovů i života, možná navážete přátelství na dlouhá léta. Pak budete moct říct, že tu zemi znáte, že jejím obyvatelům rozumíte. A možná vám přiroste k srdci tak, jako mně přirostla Indonésie.

Kde hledat dobrovolnické stáže, projekty a další informace o učení angličtiny?

Hedvábná stezka
Zde jsem našla „svůj“ help-camp.

Kniha: Procestuj svět jako učitel angličtiny
První česká knížka o tom, jak učit angličtinu ve světě. I jako nerodilý mluvčí. Získáte díky ní přehled, v kterých konkrétních zemích můžete učit, co k tomu potřebujete, jak práci najít i kolik vám za ni zaplatí.

Mladiinfo.cz
Asi nejlépe zpracovaný přehled organizací a databází, kde hledat uplatnění jako dobrovolník (INEX-SDA, Evropská dobrovolná služba, Brontosauři v Himálajích, ADRA a další).

AIESEC
Dobrovolnické neplacené stáže v zahraničí.

Dobrovolnik.cz
Příběhy, články, fotografie, akce, poradna a další.

Text a foto: Anna Ahneová

Co teď? Přečtěte si miniprůvodce po Bali!