Karel Wolf patří k jedněm z nejznámějších cestovatelů u nás, mimo jiné organizuje parádní cestovatelský festival Kolem světa. Podařilo se nám ho v organizačním shonu odchytit a řádně vyzpovídat. V první části rozhovoru jsme se ptali hlavně na nejzajímavější zážitky, to, jak skloubil cestování s rodinou, a cestovatelské vychytávky, které používá.
Co tě přivedlo k cestování?
Bylo mi tehdy už 24 let. Chodil jsem do skautského oddílu, kde mi kamarád řekl, že se koná světové setkání skautů a skautek v Mexiku. Rozhodli jsme se připravit projekt prezentace českého skautingu, sehnat nějaké sponzory a na dvoutýdenní tábor vyrazit… Sponzory jsme nenašli, ale už to bylo rozjeté, tak jsme jeli. A když už člověk jede na 14 dní do Mexika, stoprocentně tam zůstane měsíc nebo dva.
Cestovali jsme pak měsíc po Mexiku a dva týdny po Guatemale, která mě naprosto fascinovala svojí divokostí, tradičními kostýmy, naprosto tragickým způsobem dopravy… Pro mladého kluka to bylo dobrodružství, o kterém jsem pak zpátky v Česku povídal, psal články, ukazoval fotky, a způsobilo to fakt velký WOW efekt. V roce 2000 bylo v Guatemale jenom pár lidí, nikdo to neznal. Začal jsem o naší cestě dělat přednášky a najednou se spustila ohromná lavina.
Můj život pak stál na tom, že jsem 10 měsíců chodil do školy a pracoval, a dva měsíce prázdnin jsem pak cestoval. Na to Mexiko s Guatemalou jsem se připravoval dva roky a když jsme se vrátili, bylo ve mě najednou prázdno. Ale hned přišly další sny – Indonésie, Bolívie… Další rok jsem si splnil další sen, dělal jsem o tom přednášky a ten životní cyklus, který jsem si takhle rozjel, mě obrovsky bavil a baví dodnes.
Cestoval jsi sám, nebo s někým?
Jednou jedinkrát jsem cestoval sám. To bylo ještě před Mexikem. A zjistil jsem, že cestování je pro mě hodně postavené na sdílení. Všechny ty úžasné věci nejraději prožívám s někým, protože si s ním můžu sdělovat dojmy. Ale když jsem v džungli nebo někde v krásném národním parku sám, nemůžu nikomu říct, že je to tu hrozně krásné.
Co tě na cestování nejvíc baví?
Úplně všechno. Poznávání kultury, lidí, fotografování na cestách… Tady v Evropě víme úplně přesně, jak zaplatit za věci, kde co sehnat, máme telefon, notebook, všechno funguje… Ale v zemích třetího světa se informace shánějí těžko. Člověk musí žít Život s velkým Ž. Tady v Čechách nám internet usnadní hrozně věcí – když jsem hledal tuhle kavárnu, zapnul jsem navigaci, ťuk, a byl jsem tady. Tam se člověk musí ptát. Dostaneš se do míst bez internetu – třeba do malinké vesničky, kde nejsou ani pojmenované ulice, a tam hledáš nějaký podnik a přátele, za kterými jdeš. Je to mnohem dobrodružnější než v Evropě.
V Jižní Americe mě fascinovala Bolívie, ve Střední Guatemala, v Africe Etiopie, kde moje žena málem zemřela, dostala tam nějaký africký vir, který se podobal malárii, ale nakonec se zjistilo, že to malárie není…
Co tě tam tak fascinovalo?
Například tamní sopečné útvary. Sopka Dallol, vysoká asi 50 metrů, kde můžeš vylézt nahoru a prozkoumávat sirné výpary, bublající hrnce, sirná jezírka, fumaroly – svět jako z nějakého ďáblova chřtánu. Etiopie je chudá černá Afrika, řádí tam různé nemoci, na které neexistují testy, potkáš tam domorodé lidi, kteří žijí neuvěřitelným kočovným způsobem života… Na druhou stranu, nádherná je i Namibie se spoustou krásné přírody, což je rozhodně bezpečná země, kam bych mohl vyrazit i s dítětem. Příjemná a pohodová Afrika. To jsou dva protiklady.
Z Asie mám asi nejlepší vzpomínky na Indonésii a Nepál – ten kvůli fantastickým horám, které miluju, Indonésie je pak takový malý kontinent v kontinentu. Skládá se z asi 17 tisíc ostrovů a každý z nich má svou vlastní kulturu a jazyk. Znám cestovatele, kteří jedou na půl roku jenom tam a křižují ji ze severu na jih.
Do Indonésie jezdí hodně lidí. Dokážeš vybrat místo, kam se určitě podívat? Všichni létají na Bali, ale to je jen maličký kousek Indonésie…
Turistický průmysl na Bali je tak intenzivní, že člověka úplně semele. Když přiletí poprvé, může to být docela nepříjemné. Ale když tam jsi delší dobu, najednou zjistíš, že Bali je plné kultury a neuvěřitelných zvyků hinduistů, které se vymykají celému světu. A to i ve srovnání s Indií.
Další náš oblíbený ostrov je Lombok – tam jezdíme často, protože tam moje žena provozuje neziskovou organizaci Kintari Foundation. Pomáháme stavět školy, tisknout učebnice, kupovali jsme tam nábytek do učeben a platíme místní učitele. Každý rok tam vycestuje asi 20 nebo i víc dobrovolných učitelů angličtiny. Mám rád i Sulawesi, což je také hodně různorodý kopcovitý ostrov. Křesťanství a islám tam fungují těsně vedle sebe, najdeš tam nádherné ostrůvky. A chtěl bych se chtěl vrátit na Borneo.
Zaujalo mě, že si vymýšlíš dobrodružné cesty po Evropě tak, aby zároveň nebyly nebezpečné pro děti. Jak to probíhá?
Cestování mě obrovsky baví, ale dlouho jsem byl přesvědčený, že dobrodružné cestování musí být po černé Africe, Jižní Americe nebo v Asii. To samozřejmě stále zůstává mým favoritem, cestování v těch divokých končinách miluju. Ale stejnou měrou miluju svoji rodinu a chci s nimi prožívat podobné dobrodružství.
Stačí si vybrat zemi, která tě nějakým způsobem oslovila, vyrazit tam na vlastní pěst a každý den prozkoumávat místa, která jsou anebo nejsou v průvodcích. Občas se na cestách ztratit také není od věci – poznáš nový svět, který ti velmi často učaruje. Samozřejmě, tohle bychom mohli říkat i o České republice. Ale cestování za hranice je divácky atraktivnější, protože vyprávět kamarádům o tom, jak je bezva cestování třeba po Šumavě nebo Českém středohoří, není tak poutavé.
Letos jsme třeba vyrazili na Réunion – věděl jsem, že je to zajímavá destinace, ale nikdy jsem se o ni moc nezajímal, protože jsem myslel, že je to prostě Evropa. Jeli jsme tam s tříletou dcerou a vymysleli jsme čtyřdenní cestu na dně vyhaslé sopky. Jsou tam vesničky propojené stezkami, kde nechodí takové množství lidí, jenom pár bláznů cestovatelů. S dítětem na zádech, 700 m převýšení do kaňonu a pak zase zpátky, to byl silný zážitek.
Cestovali jsme i do Norska v malé dodávce, kterou jsem přestavěl na spací, takže jsme vždycky řídili a chvíli spali. Takový nomádský život s dítětem je skvělý zážitek, dítě na to reaguje svým vlastním způsobem. Třeba v 10 hodin chce jít spát a říká: „Mami, zastav někde na parkovišti, já už chci jít spinkat.“ Tohle kdyby slyšela sociálka, asi by nás nepochválila, že spíme na parkovišti…
Dítěti je úplně jedno, kde jste. Jestli jste doma, na chalupě nebo v severním Norsku. Je rádo, že je s mámou a s tátou a že si může házet kamínky do vody. Trochu jsem se bál, že devět tisíc kilometrů bude pro dítě extrémně náročné, ale ono je hrozně flexibilní. Já se potřebuju zastavit, udělat si pauzu, abych se protáhl, ale malé dítě ne, to je pořád v pohodě.
Dovolíš si vzít dítě i do země, která není úplně bezpečná?
Teď doma mluvíme o Indonésii a manželka říká, že ještě počkáme, až dceři bude 5 a její organismus bude připravený na očkování. Tyhle země by neměly být tak problematické, pokud s ní nepojedeme do velmi malarických oblastí. Ale určitě někdy pojedeme do míst, kde můžeš chytit žloutenku, tak jsem určitě pro, aby se dítě očkovalo.
Máš něco, co ti hodně usnadňuje cestování? Co dělat a co nedělat, aby sis ho co nejvíc užil?
Když mi bylo dvacet, bylo cestování s batohem úplně jednoduché, ale teď, když už jsme tři, to není tak easy. Dodávka je geniální řešení – dáš si tam matrace, můžeš se vyspat kdekoli, nemusíš tahat batohy, nemusíš po sobě uklízet, můžeš s sebou vozit děti. Je možné, že v budoucnu koupíme velký obytňák a objedeme v něm půl Evropy. Pamatuju si, jak jsem nad ním kdysi ohrnoval nos, ale ono to cestování opravdu hodně usnadní.
V posledních letech jsem nadšený chytrými telefony, online mapami a navigací, kterou máš téměř zdarma skoro na všech místech světa. Takže dostat se z bodu A do bodu B je záležitost chvilky a jde to bez problému. Orientace pomocí klasických map byla svým způsobem dobrodružná, měla svůj šmak, ale v poslední době je pro mě přitažlivější vidět víc míst. Všechno se díky internetu zrychluje a dostat se z bodu A do bodu B je alfou a omegou stylu života.
Před dvěma lety jsme jeli jeepem napříč Gruzií, v noci nějakým lesem, a náš řidič pořád říkal, že jedeme správně, tak jsem mu důvěřoval. Ale po půl hodině jsem se rozhodl radši cestu ověřit a zjistil jsem, že už pět kilometrů jedeme špatnou cestou.
Ale zase tak možná přijdeš o zajímavé zážitky.
Jasně, přijdeš o trochu dobrodružství – mohl by ses ztratit v lese a ve 4 ráno pak přespat vedle jeepu. Jde o to, jestli se chceš vyspat nebo ne. Takhle jsme se vrátili o tři hodiny dřív na místo, které jsme měli zarezervované, a dobře se vyspali, abychom mohli ráno zase prožívat další super věci. Je to něco za něco.
Jak jsi vůbec poznal svoji ženu? Vidím v tomhle u cestovatelů úplně největší problém – najít někoho, kdo je ochotný to všechno podstoupit s tebou. Potkal jsi ji na cestách, nebo doma?
Potkal jsem ji na cestovatelském festivalu Kolem světa, který organizuji. Zvu na něj nejzajímavější osobnosti, které se nějakým způsobem dotýkají cestování, a když jsem spolupracoval s Indonéskou ambasádou, doporučila mi indonéskou tanečnici. Nakonec to ale nebyla indonéská tanečnice, ale Češka tančící indonéský tanec. Přeskočila jiskra, udělal jsem s ní rozhovor na pódiu, a už to bylo.
To je dobré. Děkuju za návod, udělám si festival… :)
No, myslím, že by nebylo od věci, kdybys na festival přišel, udělal jednu dvě přednášky, a strhne se kolem tebe vlna fanynek. Můžeš si jen vybírat. To jsou ta prkna, co znamenají svět! (smích)
Foto: Archiv autora
