Lucie Drbohlavová: „Je potřeba, aby lidé cestovali s otevřenýma očima, ušima a srdcem” – podcast

14.04.2016|Kategorie: Podcast, Rozhovory|

Lucie Drbohlavová: „Je potřeba, aby lidé cestovali s otevřenýma očima, ušima a srdcem” – podcast

 
 
00:00 /
 
1X

Cestovatelka, humanitární pracovnice, matka dvou dětí a hlavně autorka čerstvě vydané knihy Hedvábnou stezkou. Bavili jsme se o cestování po regionu Střední Asie a Lucie s námi sdílela nejen své až neuvěřitelné zážitky, ale i tipy pro ostatní cestovatele, informace o cenách a samozřejmě bezpečnosti.  

Odkazy k podcastu:

_LucieDrbohlavova

Můžeš na začátek představit svou knihu?

_A_002_05_Prebal2Kniha Hedvábnou stezkou – Mozaika barev, vůní a osudů se zaměřuje na region Střední Asie, Afghánistánu a Pákistánu. Snaží se českým čtenářům přiblížit život tamních lidí a popsat úžasnou přírodu, zajímavou kulturu a neskutečně milé a pohostinné lidi. Je prošpikovaná příhodami z našeho cestování, které se mohou často zdát neuvěřitelné, vtipné, napínavé chvilkami až absurdní. Čtenář se dozví spoustu souvislostí jak politických, tak historických a kulturních.

 

Proč ses rozhodla napsat knihu o tomto regionu?

Protože mi přijde, že člověk v Čechách, který se o tento region vyloženě nezajímá, anebo nečte anglické publikace, se o této problematice moc nedozví. To mi přijde škoda. Pro mě je tento region spolu s Jižní Asií jeden z nejbáječnějších koutů světa. Proto jsem se ho rozhodla lidem přiblížit. Teď to tak smutně zapadlo i do aktuální situace mediální fóbie z uprchlíků…

Je to region vesměs islámský. Díky popisu a vysvětlení kultury a zvyků tamních lidí v knize třeba pomůžu některým čtenářům překonat strach z neznámé kultury uprchlíků. Chci ukázat, že to jsou normální lidé jako my, kteří prostě chtějí, aby jejich děti měly co jíst a nikdo po nich nestřílel.

Proč zrovna forma knihy?

Výzva přišla od Boženky Štofkové, současné ředitelky nakladatelství Jota, v době, kdy nám vyšla první kniha o Africe „V rytmu Afriky”. Věděla, že cestujeme do této oblasti, a publikací zaměřených na toto téma zatím moc nevyšlo. S nadšením jsem souhlasila, jen jsem netušila, že to bude trvat deset let, než posbírám všechny potřebné materiály, informace a zkušenosti.

Pamír, Tádžikistán

Pamír, Tádžikistán

Jak dlouho ti trvalo, než jsi knihu napsala?

Dvě mateřské dovolené (smích). Neumím to vyjádřit přesně v hodinách. Jsem zvyklá psát hlavně články na web, a když jsem psala knihu, byla jsem hodně neefektivní. Napsala jsem mnohostránek textu a s odstupem jsem z toho pak vybírala zajímavé části. Knihu jsem v podstatě začala psát na konci roku 2012, ale mezi tím jsem chodila do práce a podnikla několik cest po Středomoří s celou rodinou včetně ročního syna Jonáše.. Stálo mě to mnohem více času, než jsem si myslela. Člověk si říká „Budu se pod to podepisovat, tak to nemůže být ostuda.”

Afghánistán

Afghánistán

Jak ses vůbec dostala do Střední Asie? Co tě tam poprvé přivedlo?

S mým manželem jezdíme do rozvojových zemí už od druháku na VŠ. Přijde nám, že jsou tam paradoxně nejmilejší a nejpohostinnější lidé, a také je to svět, který se rapidně mění. Pro představu – v Indii jsem byla poprvé v roce 2001 a v roce 2007 to už byla úplně jiná země. Řekli jsme si, že pojedeme tyhle země prozkoumat, protože jaké jsou dnes, už zítra nebudou.

Procestovali jsme spolu skoro celou Asii, a to jako backpackeři, za minimum peněz. Střední Asie byla právě jedením z regionů, kde jsme se ocitli. Protože se mi tam líbilo, tak jsme se vraceli. Cestování na východ je podstatně levnější než cestování na západ – pro studenta s hodně omezenými prostředky logická volba. Umíme rusky, takže je pro nás jednoduché se domluvit alespoň v postsovětské Asii.

2007_08_Tajikistan_167_PamirHWY_159

Jak jste se ale domlouvali třeba v Afghánistánu?

Jejich hlavní jazyk je darí, což je forma perštiny. Stopovali jsme před tím v Íránu a trochu jsme se ji naučili. Perština je indoíránský jazyk, pro nás relativně snadný, v porovnání třeba s arabštinou. Lidi byli velmi vstřícní a šlo to samo.

Teď máme základ darí, což je opravdu velká výhoda. Ve vesnicích nikdo moc anglicky nemluví a ženy už vůbec ne. Když jsem si chtěla popovídat s ženou, tak jsem neměla jinou šanci než v darí. Ohromnou motivací a hnací sílou je nadšení lidí, když mluvíte jejich jazykem.

070615_DiS_062

Byla jsi tam i pracovně. Co jsi přesně dělala?

Pracovala jsem dva roky pro společnost Člověk v tísni jako finanční ředitel mise. Tehdy to byla obrovská mise, měli jsme asi 250 místních zaměstnanců, přes 25 milionů korun roční obrat na projektech financovaných vládami i nevládními organizacemi. To pro mě byla obrovská zkušenost.

071012_Eid_Treck_Bamjan_Jakovlang 101

Co jsi měla na starosti?

Starala jsem se o finanční pozadí všech projektů. Jednalo se o vybavování škol, stavění studen, dovádění pitné vody do vesnic, rozvoj občanské společnosti – např. jsme na vesnicích uspořádali volby, vysvětlili jsme lidem, že si zvolí představitele a ti pak budou rozhodovat o tom, jaký problém je nejzásadnější.

My jim pomůžeme napsat grant pro vládu, která jim projekt zafinancuje penězi od Světové banky. Vláda financovala třeba stavbu škol, silnic, vodních elektráren a naši inženýři jim pak pomohli danou stavbu vyprojektovat a postavit. Myslím si, že jsme dělali přínosné věci pro místní komunity a zlepšení kvalitu života místních obyvatel.

Zare Boya

Zare Boya

Jezdila jsi po jednotlivých projektech nebo jsi byla zakotvená na jednom místě?

Většinou jsem byla v Kábulu nebo v Mazár-e Šarífu, ale chtěla jsem vědět i o projektech, které se odehrávaly na vesnicích. Bohužel do některých vesnic nevedla ani silnice – a teď nemyslím asfaltku, v Afghánistánu jsou na venkově často silnice prašné cesty, které třeba občas vedou i řekou. Takže na některá místa jsme jeli na koních, alternativou byl osel, případně pěšky, ale to byla zase dlouhá cesta… I takové zážitky popisuji v knize.

Zare

Zare

Můžeš zmínit nějaký konkrétní zážitek?

Tenhle nebyl v rámci práce, bylo to z výletu na Band-e Amir, což je místo ve středním Afghánistánu – kousek od Bamjánu, kde Talibán v roce 2001 sestřelil dvě velké sochy Buddhů. Je tam krásné jezero, surrealisticky modré proti hnědým horám. Když jsme tam přišli, tak na jezeře bylo asi deset barevných šlapadel ve tvaru labutí. Po tak dlouhé cestě byl pro mě  pohled na barevné labutě na jezeře v Afghánistánu vážně nečekaný.

J_37_070420_DiS_Bamian_0267

Jiná neuvěřitelná příhoda se mi stala, když mě Petr jednou vysadil v turkmenské vesnici u uzbeckých hranic a jel se podívat s ostatními inženýry na stavbu mostku a nemocnic. Posadili mě do ženské místnosti v jednom z domů. Kolem mě se shlukly místní ženy , které neuměli ani darí. Prostě mluvily jen turkmensky. Bylo to paradoxní. Den před tím jsem byla ráda, když mi někdo překládal z darí do angličtiny a teď jsem si říkala: Kdyby tu byl aspoň někdo kdo mluví darí!” (smích).

J_39_070420_DiS_Bamian_0343

Za půl hodiny mi přivedli dívku, která dokonce chodila do školy a byla schopná překládat z turkmenštiny do darí. Tak jsme si povídaly, nakonec jsem tam přespala, byla to velká sranda.

Když jsme šly spát, tak mi nejstarší žena – babička a náčelnice rodiny – povídá něco, co jsem si přeložila následně: Poslouchej, cizinko, ty znáš svět, tys chodila do škol. Řekni mi, můj táta říká, že svět je kulatej a točí se, ale já tomu nevěřím! Vždyť to by se nám točila hlava a všichni bychom ze zeměkoule spadli. To přece nejde, tak pověz, jak to je?”

Tak jsem ukázala na kamna uprostřed místnosti a říkám: Ta kamna jsou jako Slunce a já jsem jako Země. Mimochodem, Země je doopravdy kulatá a obíhá kolem Slunce asi takhle.” Začala jsem se točit kolem své osy kolem kamen, měsíc jsem pro jistotu vynechala, to by bylo moc komplikované. Říkala jsem si, že jsem misi splnila, Afghánky poučené. Ale dětem se to líbilo tolik, že si pak celý večer hrály na Zemi, co obíhá kolem Slunce. Měla jsem hrůzu z toho, že některé z nich spadne do rozpálených kamen.

Samarkand, Uzbekistán

Samarkand, Uzbekistán

Většina lidí jede do takových zemí s nějakým očekáváním. Také jsem měl svá očekávání, když jsem odlétal do Íránu. Ale skutečnost je pak výrazně předčila. Jaké to bylo u tebe?

Asi podobné. Spoustu věcí jsem čekala. Znala jsem Afghánistán z obrázků a vyprávění kolegů. Teď bych ale nikomu nedoporučovala, aby se tam vydal na vlastní pěst ani organizovaně, protože bezpečnost je hodně nejistá. Únosy, miny nebo střílení jsou bohužel reálným nebezpečím na většině území.

Nicméně, když jsme tam byli my v roce 2007 a 2008, dalo se v určitých částech Afghánistánu ještě relativně bezpečně pohybovat, měl-li člověk aktuální informace a místní přátele. Celkově to ale hodně předčilo moje očekávání, jak ruskojazyčná Střední Asie, tak Afghánistán. Pakistán jsem docela už dlouho znala.

Wakhan

Wakhan

Co se týče lidí – kde ti přijdou nejpřátelštější, nejpohostinnější, když srovnáš celý region?

Platí, že nejchudší jsou většinou nejotevřenější, a pro nás je tam hodně co objevovat. V Střední postsovětské Asii jsou bohatší a vzdělanější, což je pro nás méně zajímavé, ale také jsou velmi pohostinní. Afghánci a Pákistánci jsou pro nás asi top.

Jak se v postsovětských zemích koukají na Rusko? Je to podobné jako u nás?

Nejvíc jsem se o tomto tématu bavila s Uzbeky a Tádžiky. Ti velice nostalgicky vzpomínají na dobu Sovětského svazu. V Afghánistánu jsme měli tádžického kolegu, který mluvil dobře anglicky, takže jsme si to mohli všechno dobře vysvětlit. Nemohli jsme mu vysvětlit, že za komunismu to bylo opravdu špatné, že lidé trpěli a nebyla žádná svoboda. On totiž pořád tvrdil, že to bylo lepší. Pochopila jsem to až později.

Jednou jsme v Tádžikistánu na horách potkali dědečka, pasáka koz, a on nám velmi dobrou ruštinou začal vyprávět zajímavé věci. Zjistili jsme, že dědeček je vystudovaný doktor, který v minulosti cestoval po Sovětském svazu jako specialista. Teď jako doktor dostane od státu 12 dolarů měsíčně a zdravotní sestra osm. Ceny jsou v Tádžikistánu samozřejmě mnohem nižší než u nás, ale pořád je to strašně málo peněz. Říkal, že když v létě půjde pást kozy, vydělá si mnohem víc. Tádžikistán je na tom teď ekonomicky opravdu špatně. Není to země se zdroji, které by napomáhaly stabilizovat a rozvíjet ekonomiku země po jejím osamostatnění od SSSR. Zato za dob SSSR lilo do Střední Asie Rusko hodně peněz a lidem se tu žilo mnohem lépe než teď.

Pamír, Tádžikistán

Pamír, Tádžikistán

Ještě více jsem pochopila, když jsem se dívala přes pohraniční řeku Pjandž v horském Badachšánu a viděla ten rozdíl mezi Tádžikistánem a Afghánistánem. Tady jsem si uvědomila, proč lidé v postsovětské Střední Asii vnímají Sovětský svaz pozitivně. V Afghánistánu stojí neomítnuté domy, nejsou tam žádné silnice, kanalizace, školy, děti umírají na banální průjmy… Tádžikistán před tím, než byl připojen k Sovětskému svazu, vypadal asi úplně stejně jako Afghánistán. Pak tam Sovětský svaz napumpoval neskutečné množství prostředků, nahnal lidi do škol, postavil infrastrukturu a tím zásadně změnil kvalitu jejich života.

U nás byla samozřejmě úplně jiná situace. My jsme byli poměrně slušně fungující země s rozvinutým průmyslem. Za komunismu jsme se museli uchýlit například k některým nevýhodným obchodům se SSSR, což naší ekonomice spíše uškodilo. Takže my to vnímáme negativně a oni naopak pozitivně.

Bamian

Bamian

Kdy jsi měla při cestování největší strach?

Paradoxně až po situacích, které mohly být nebezpečné. Moc se mi nelíbilo, když jsme se v Kyrgyzstánu nouzově ubytovali v nevěstinci. Přesedali jsme z autobusu na autobus a ten den už žádný další nejel. Jediný hotel, který jsme byli schopni do setmění najít, byl nevěstinec o čtyřech pokojích.

V noci se do něj snažil dobýt opilý horník, protože měl pocit, že mu slečny ukradly mobil v pokoji, kde jsme byli my. Rozkopl dveře do předsíňky. Snažil se rozkopnout i dveře přímo do našeho pokoje, ale protože nešly zavřít, tak jsme před ně už před tím přišoupli postel.

Celé osazenstvo nevěstince před agresorem uteklo a my tam jako jediní zůstali zabarikádovaní v pokoji. To jsem se dost bála. Okno nešlo otevřít, abychom utekli, a hlavně moc nebylo kam. Myšlenka, že v hornickém městečku bude takových opilých mužů víc, mě nijak neuklidňovala. Nakonec to dobře dopadlo, rozednilo se a my odešli.

Mazar-e-Sharif

Mazar-e-Sharif

Pak jsem se ještě párkrát bála, když jsme se ztratili v horách. Ztratit se na Šumavě a v Pamíru je dost velký rozdíl… Pokud si nejste jisti cestou ve velehorách, nemůžete prostě jít nazdařbůh někam s tím, že dříve či později narazíte na vesnici nebo silnici. Respektive můžete, ale maximálně pár hodin. Pokud během nich nenajdete cestu, musíte jít na jistotu. Hlavně, pokud máte omezené množství jídla. To třeba znamená, že se musíte vrátit do poslední vesnice, i za cenu, že půjdete čtyři dny, z toho dva dny o hladu.

Zažili jste nějakou nebezpečnou situaci v Afghánistánu?

Měli jsme se vracet z projektu v Kundúzu a přišlo varování, že v oblasti se pohybuje nějaký gang, který by mohl chtít unést cizince. Člověk v tísni v Afghánistánu zvolil low profile visibility – to znamená, že nemáme označená auta, kanceláře, oblékáme se jako místní. Právě z důvodu, že jsme nechtěli pronajímat ozbrojenou ochranku, což je proti zásadám nevládních organizací a hlavně by nám to bránilo pracovat tak, jak jsme zvyklí. Naši práci stavíme na kooperaci a důvěře mezi námi a místními obyvateli.

Snažili jsme se jako cizinci nevypadat, abychom snížili riziko únosu. Sedli jsme do neoznačeného taxíku, o jehož řidiči jsme od našich známých věděli, že je to důvěryhodný člověk, a vydali se na cestu.

Tak to tam funguje – když jste hosté, je o vás postaráno i co se bezpečnosti týče. Všechno funguje přes osobní doporučení. Sedli jsme do taxíku a zanedlouho přišla další zpráva, že na silnici, po které jedeme, se gang zrovna pohybuje. Takže jsem navlékla burku, Petr měl tehdy docela slušné vousy a nasadil afghánský výraz.

Byli jsme připravení a říkali jsme si, že co se má stát, stane se. V mžiku nás předjelo první auto plné fousatých mužů. Hned na to druhé úplně stejné. A třetí. Vše dobře dopadlo a nakonec se nám nic nestalo, ale tehdy jsem měla opravdu strach.

Buchara

Buchara

Hodně žen má strach na východ cestovat. Jak to je? Je strach oprávněný?

Dobrá otázka, to jsem si říkala, že bude určitě příhodné zmínit. Četla jsem některé předchozí rozhovory, kde ženy podporovaly ženy, aby se nebály vycestovat samy. Myslím, že je to skvělé, ale že to platí jen pro některé země. Západní země jsou v pohodě, třeba buddhistické země jihovýchodní Asie taky, ale pak jsou země, kde lidé nejsou třeba zvyklí, že se ženy pohybují samy po ulici. Nota bene po cizím městě. Je důležité si tohle zjistit, aby pak sólo cestovatelky nebyly považovány za ženy lehkých mravů a muži je neobtěžovali. Do takových zemí je potom lepší cestovat s mužským doprovodem.

Stejně tak je to s oblečením. Když se člověk oblékne podle našich zvyků, nemůže čekat dobré reakce. Já se vždy snažím přizpůsobit můj šatník místnímu a nikdy jsem neměla žádný problém. Možná je to také kvůli tomu, že cestuji s velkým fousatým chlapem, který budí respekt. Ale úměrné oblékání je rozhodně důležité… Místní mi už mnohokrát naznačili, že si toho váží. Pokud chcete cestovat po cizích zemích bezpečně, je třeba vycházet po dobrém s místními lidmi. A základem toho je, dát najevo, že respektujete jejich kulturu. Třeba oblékáním a chováním. K tomu je užitečné si dopředu něco málo o té kultuře nastudovat. Neznám jednodušší způsob, jak zajistit, že si cestování opravdu užijete.

Pákistán

Pákistán

Jak je to s bydlením v takových zemích?

To určitě znáš z Íránu – lidé nás hodně zvali domů. Pozvání jsme velmi rádi přijímali, protože nás zajímaly místní domovy, i když někteří lidé jsou až vražedně pohostinní. Pojíš, přespíš a říkáš si, že budeš pokračovat dál na cestě. Ale oni ti to zakážou, protože přece pozvali na večer všechny tetičky a bratrance (smích)! Jejich zvyk je dvakrát nabídnout ze zdvořilosti a potřetí doopravdy. V Afghánistánu jsme kvůli bezpečnosti spali hlavně u známých a v ostatních zemích jsme zůstávali v levných hotelech.

Pamír, Tádžikistán

Pamír, Tádžikistán

Můžeš přiblížit rozpočet v rámci jednotlivých zemí?

Nejlevnější je samozřejmě Pákistán společně s Indií, tam se dá vydržet za deset dolarů na den na osobu. S tím, že se jí na ulici, spí v levných hotelích, k tomu vlaky, pár vstupů do památek.

V Afghánistánu, jsme hodně bydleli u přátel. To znamenalo, že jsme tam spali a jedli zdarma a žádnou veřejnou dopravou jsme nejezdili, to by bylo příliš riskantní. Takže v Afghánistánu jsme si toho moc nekupovali. U Tádžikistánu to také moc nedokážu říct – většinu času trekovali. V Uzbekistánu se dá přespat za deset dolarů, jíst za pět, přepravit se také za pět – to by mohlo být takových třicet dolarů na den za oba dva.

Kazachstán byl nejdražší, je to nejbohatší země. Navíc jsme se ve městech setkali s tím, že na nás lidé nekoukali příliš vstřícně. Bylo to hlavně asi kvůli tomu, že jsme byli po treku dost neupravení a špinaví. Ve většině asijských zemí to nikomu nevadí, ale tady na nás koukali jako na vandráky. Když jsme se rozhoupali, že zaplatíme hotel za třicet dolarů, tak nám recepční řekl, že nemají pokoj. Ačkoliv bylo dle klíčů zjevné, že je tam několik volných.

Mám pocit, že v Kazachstánu lidé hodně koukají a jednají s vámi podle toho, zda máte drahé auto, nebo jste ověšeni šperky, či jinak viditelně ukazujete své bohatství a moc. A to my neděláme. Takže mě to v lidském ohledu trochu zklamalo. Můžu ale říct, že se všechny země vejdou za patnáct dolarů na den na osobu, pokud si nepotrpíte na lepší úroveň.

Kazachstán

Kazachstán

Ještě mě zajímá cestování s dětmi. Říkala jsi, že jsi psala knihu na mateřské. Cestujete s dětmi nebo si dáváte pauzu?

Do těchto krajin jsme přestali cestovat, protože to s dětmi není úplně ideální. Dokud jsme měli jen jedno dítě, které nechodilo, tak jsme projeli Izrael, který jsme už před tím znali. Jinak se držíme Středomoří. Byli jsme v Tunisku, na Krétě, na Kypru. Ale je to samozřejmě o mnoho dražší cestování, protože s dětmi člověk potřebuje víc věcí, než které může unést v krosně. Platíme si také lepší hotely, protože když dítě leze po hotelové zemi, kde je víc švábů než dlaždiček, není to úplně ideální. S dětmi si většinou pronajímáme auto , protože nás nebaví být stále na jednom místě. Backpackerské cestování mi ale dost chybí.

Myslíš, že v určitém věku dětí bys s nimi vyrazila i na backpackerský výlet?

Určitě ano, do některých zemí vyrazíme. Hodně mě inspiroval Tony Wheeler, když ve své knize popisoval cestu do Nepálu. Najali si šerpu, který na treku nosil dvouleté dítě. Zatím objevuji, co všechno se dá s dětmi v určitém věku dělat. Manžel by chtěl příští rok vyrazit pracovat pro Člověka v tísni do Barmy. Určitě bychom jeli i s dětmi, ale to není klasické cestování.

Buchara

Buchara

Máš nějaký cestovatelský plán, na který se těšíš?

Chybí mi pravidelné výlety do Indiie, Himalájí a na našem seznamu zůstal ještě Vietnam, kam jsme se nestihli podívat. A takové ty drobnější plány jsou Island příští rok a Nový Zéland na Vánoce. Trochu se bojím dlouhého letu s dětmi, ale těším se!

Chceš něco vzkázat čtenářům?

Ať si určitě přečtou knihu, dala jsem do ní spoustu mých myšlenek. Chci také říct, že cestování je úžasné. Posouvá hranice našeho světonázoru. Ale je třeba, aby lidé cestovali s otevřenýma očima, ušima a srdcem. Znám lidi, kteří procestovali padesát zemí, ale nic je to nenaučilo, protože ignorovali místní a jeli si pořád svou písničku. Koukejte se kolem sebe a objevujte.

Před tím, než vůbec vyrazíte, si zkuste přečíst nějakou beletrii, kterou napsal autor žijící v dané lokaci. Během čtení příběhu člověk trochu vstřebá trochu místní reálie, zjistí, co si lidé myslí, v jakých podmínkách žijí. Někdy se to dá zjistit i na živo, někdy je tam jazyková bariéra. Já z knížek čerpám hodně a pomáhá mi to chápat situace kolem mě, což cestování velmi obohatí.

Vybavte se na cestu – nejprodávanější produkty na Travel Bibli

Travel Bible a Travel Jobs + roční VIP členství + 2 další položky
Před 2 hodinami zakoupil(a) Beata z města: Novy Jicin
 
Obnovené roční VIP členství
Před 6 hodinami zakoupil(a) Jiří z města: Svárov
 
Travel Bible a Travel Jobs + roční VIP členství + 2 další položky
Před 7 hodinami zakoupil(a) Taťána z města: Třinec
 
Obnovené roční VIP členství
Před 11 hodinami zakoupil(a) Ladislav z města: Rakovník
 
Pánské cestovatelské tričko
Před 13 hodinami zakoupil(a) Kateřina z města: Praha 5
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 16 hodinami zakoupil(a) Matej z města: Praha
 
Dámské cestovatelské tričko
Před 17 hodinami zakoupil(a) Petr z města: Praha 9
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 18 hodinami zakoupil(a) Štěpánka z města: Braškov
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 19 hodinami zakoupil(a) Alena z města: Lanškroun
 
Travel Bible a Travel Jobs + roční VIP členství + 5 další položky
Před 19 hodinami zakoupil(a) Pavlína z města: Praha 9
 
Jak vyzrát na cizí jazyky
Před 20 hodinami zakoupil(a) Zdeňka z města: Český Krumlov
 
Travel Bible a Travel Jobs + roční VIP členství + 2 další položky
Před 20 hodinami zakoupil(a) Petra z města: Nové Město pod Smrkem
 
Pánské cestovatelské tričko + 1 další položka
Před 22 hodinami zakoupil(a) Daniela z města: Ostrava
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 22 hodinami zakoupil(a) Jaroslav z města: Brno
 
Travel Bible a Travel Jobs + roční VIP členství + 2 další položky
Před 1 dnem zakoupil(a) Marie z města: Praha 6
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 1 dnem zakoupil(a) Jiří z města: Osečná
 
Roční VIP členství + ebook Travel Bible
Před 1 dnem zakoupil(a) Marie z města:
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 1 dnem zakoupil(a) Petr z města: Smržovka
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 1 dnem zakoupil(a) Přívora z města: Štěti
 
Tištěná kniha + roční VIP členství
Před 1 dnem zakoupil(a) Iveta z města: Zdiměřice
 
0

Nech si posílat novinky na email a žádný článek ti už  neuteče!