Markéta Kutilová: Islámskému státu na dostřel – podcast

Markéta je novinářka a humanitární pracovnice. A také neuvěřitelně odvážná žena s vůlí pomáhat a mluvit o tématech, o kterých „se nemluví”. V Demokratické republice Kongo zakládala misi společnosti Člověk v tísni a projekty na pomoc znásilněným ženám a dětem. Už dvakrát vyrazila do Sýrie dokumentovat tamní velmi složitou situaci. V rozhovoru jsme mluvili nejen o jejích silných zážitcích, cílech a motivaci, ale snažili jsme se alespoň trochu přiblížit i to, co se nyní v Sýrii vlastně děje.

Odkazy k podcastu:

• Kniha Islámskému státu na dostřel
• Příběhy z Kobanî
• Markétin Facebook
• Facebook stránka SOS Kobanî
• Organizace Femisphera
• Reportáž ze Sýrie v časopise Reportér
• Články o misi v Kongu
• Novinářka Petra Procházková

V únoru ses vrátila ze své zatím poslední návštěvy Sýrie. Jaká je tam situace?

Jezdívám do Sýrie s kolegyní Lenkou Klicperovou, konkrétně do oblasti Rojava na severu. Jde o autonomní oblast, kterou si vyhlásili Kurdové. Teď jsme tam byly již podruhé, první cestu jsme uskutečnily v srpnu loňského roku. Tahle oblast se nachází přímo na dělicí čáře s Islámským státem a pořád zde válčí. Společná hranice je asi 800 km dlouhá a z druhé strany leží Turecko, které na tuto oblast vyhlásilo embargo. Vzájemné vztahy jsou už i tak dost nepřátelské, protože režim syrských Kurdů je napojen na levicovou stranu PKK (Kurdská strana pracujících), ta je však ve válce s Tureckem.

To nezní jako situace, ve které by se obyčejný člověk mohl vyznat.

Ano, je to velice komplikované. My se na místě zaměřujeme na tři věci. Zajímá nás, jak vypadá boj s Islámským státem přímo na frontách. Krom toho dokumentujeme život obyčejných lidí – jak se jim tam žije a co je vede k tomu, že opouští své domovy a odchází pryč. Také se soustředíme na město Kobanî, do kterého jsme se teď dostaly podruhé. Toto město se stalo symbolem syrské války, protože se jej jako první podařilo ubránit před Islámským státem, respektive dobít zpět.

Co tamní situace znamená pro současnou migrační vlnu do Evropy? Mám pocit, že v Sýrii je to jeden velký chaos, o který se ale nikdo nezajímá. Všichni vnímají jen tu situaci v Evropě.

Válka v Sýrii samozřejmě s migrační vlnou souvisí, ale migrační vlna není jen ze Sýrie. Syřané odchází tzv. balkánskou cestou, která vede přes Turecko a směřuje hlavně do Řecka. Teď je to po dohodě mezi EU a Tureckem o dost komplikovanější a pašeráci si hledají nové cesty. Nicméně touto balkánskou cestou jde téměř 60 % Syřanů, ale také Afghánci, Íránci, Pákistánci, Bangladéšané a spousta dalších.

Balkánská cesta je aktuální zhruba poslední dva roky. Je tu ale ještě druhá silná vlna mířící do Evropy, a to zejména přes severoafrickou Libyi. Po odstranění plukovníka Kaddáfího se země rozpadla a uvolnily se stezky pro pašeráky a mafiány, kteří tudy vozí do Evropy statisíce dalších lidí přes Středozemní moře. Touto cestou jdou z 80 % lidé ze zemí západní a severní Afriky, převážně z Nigérie, Senegalu, Gambie, Kamerunu, Alžíru, Maroka….Pak zde jsou i Somálci, Eritrejci, Súdánci, kteří před válkou utíkají. Mnoho lidí začíná domovy v Africe opouštět i kvůli dopadu klimatických změn. 

Tihle lidi ale většinou neprchají před válkou. Jdou, protože je to zrovna teď možné. Evropa nyní přijímá de facto všechny a na migrační krizi není schopna adekvátně reagovat. Neporadila si ani s libyjskou cestou, teď se k tomu přidala ještě balkánská. Je z toho obrovská migrační krize, s níž už si nikdo neví rady. Je to o Evropě, jak se zachová. Dokud se k tomu právě Evropa nepostaví dostatečně relevantně a tvrdě, budou této možnosti úniku využívat další tisíce lidí.

Jak by se podle tebe dala současná situace řešit?

V první řadě si musí Evropa vybírat, koho přijme. Je jasné, že lidé prchající z války, například Syřané, mají v Evropě podle mezinárodního práva nárok na azyl. Syřany nemůžeme vracet zpátky, protože z jejich země je jedno velké bojiště a dnes už tam není jediné místo, které by bylo 100% bezpečné. Můžeme však vracet lidi, kteří přichází z tzv. bezpečných zemí – a vráceni musí být během krátké doby. Je to jen o přístupu Evropy – jak se jí podaří vyjednat dohody se zeměmi, odkud lidé přichází, a jak se jí podaří urychlit rozhodovací proces. Evropa není nafukovací. Musí si nastavit taková pravidla, aby se pomoci dostalo skutečně jen těm, kteří ji potřebují.

Vnímám u tebe uprchlické téma celkem silně. Je to hlavní důvod, proč ses do Sýrie vydala, nebo za tím bylo něco dalšího?

Poprvé jsme do Sýrie přijely, když to ještě nebylo tolik diskutované téma a nebyla zde taková veřejná „nenávist” vůči uprchlíkům, muslimům nebo Syřanům obecně. Moc mi vadí, že se nenávist vůči uprchlíkům a muslimům vztahuje i na Syřany, kteří si však pomoc rozhodně zaslouží a mají na ni právo. Tady vidíme, jak v tom EU tápe a dělá nesmyslné ústupky Turecku místo toho, aby se potlačovaly příčiny. Dokud se totiž nevyřeší válka v Sýrii, příliv lidí se nezastaví.

Co tedy bylo hlavním důvodem vaší první cesty do Sýrie?

Silně jsme vnímaly, že zde zoufale chybí autentické informace z místa a že tam čeští novináři nejezdí. S Lenkou už za sebou máme spoustu cest do rozvojových zemí i do konfliktních oblastí, toto téma nás zajímá. Říkaly jsme si, že nemůžeme čekat, až nás tam někdo vyšle, že prostě musíme jet samy. Takže jsme začaly plánovat, samy jsme si sehnaly peníze na cestu a od á do zet to byla naše vlastní iniciativa. Popudem bylo i to, že právě v té době bylo dobyto město Kobanî. Byla tam v podstatě apokalypsa a nebyl jediný český novinář, který by popsal aktuální situaci.

Pamatuješ na první moment, kdy ses rozhodla pracovat jako válečná novinářka?

Hm, to bylo už v sedmnácti – tehdy jsem velmi obdivovala Petru Procházkovou, českou novinářku, v té době působící v Čečensku. Stala se mým životním idolem a vzorem. Říkala jsem si, že chci být jako ona, a pořád to platí. K ní i k její práci mám hluboký respekt.

U novinářů, kteří reportují krizové situace, jsem si všiml dvou skupin. Jedni to dělají, aby překonali sami sebe, druzí to potřebují medializovat. Jak je to u tebe? Vnímáš to spíš jako osobní poslání, anebo to děláš proto, aby se o situaci mluvilo?

Tak tady je to úplně jasné (smích). Nemám vůbec žádnou potřebu překonávat samu sebe. Myslím, že v minulosti jsem se překonala tolikrát, že teď už opravdu nemám důvod něco si dokazovat. Věřím, že tato práce má smysl, proto ji dělám.

S Lenkou jsme z českých novinářů jediné, kdo do této oblasti jezdí. Věříme, že má smysl přinášet autentické informace z místa a že má smysl bořit mýty o uprchlících, muslimech a migraci plus přinášet jiný pohled na věc. Našly jsme si i další smysl naší práce – založily jsme veřejnou sbírku SOS Kobanî na pomoc tamním obyvatelům. Věříme, že i novinářská práce může mít další přesah, a sice pomoc konkrétním lidem na místě. Snažíme se využít naše kontakty a znalosti místa k něčemu, co má ještě další smysl.

Sýrie zdaleka není tvůj první takový projekt. Můžeš čtenářům přiblížit i ty předchozí?

Podobným projektem, ve kterém se propojila novinářská práce s konkrétní pomocí, byla práce v Demokratické republice Kongo. Jako jedna z prvních novinářek jsem začala psát o sexuálním násilí na východě země. Probíhá tam válka o nerostné suroviny a s ní je spojená obrovská vlna sexuálního násilí, která se týká 300 tisíc žen a dětí. Odjela jsem tam na vlastní pěst a byla přímo na místě. Tím, že se to dostalo do českých médií, lidé se začali ptát, jak mohou pomoci.

Následně jsem se spojila s Člověkem v tísni. Vyhlásili sbírku, uvolnili peníze a já pak do Konga odjela zakládat misi na pomoc znásilněným ženám. Tohle je další skvělý příklad propojení novinářské práce s pomocí. Kolikrát jsem napadána, že novinář nemůže být aktivista – že nemůže sedět na dvou židlích. Já jsem naopak přesvědčená, že je to další přesah novinářské práce, kdy novinář může využít profesní znalosti k pomoci. Nevidím v tom nic proti novinařině.

Kdy ses na cestách nejvíc bála?

V Kongu bylo pár momentů, kdy jsem se trochu bála, to ale bylo v době, kdy jsem měla pud sebezáchovy snížený. Teď byly situace, kdy jsem měla zadek stažený, přiznávám. Třeba když kolem nás na frontě dopadaly rakety, to nebyl dobrý pocit. Nebo když nám na poslední cestě u Eufratu přímo ostřelovali auto, to taky nebylo moc příjemné. My ale s tím rizikem dopředu počítáme. Nejsme naivní – jsme si vědomé rizik, která nám tam hrozí, a ta rizika přijímáme. Snažíme se být na ně pokud možno alespoň mentálně připravené, abychom v tu chvíli nezpanikařily a zareagovaly s klidnou hlavou. Samozřejmě se podle možností snažíme rizika eliminovat.

Když srovnáš samu sebe předtím, než jsi poprvé odjela do válečné zóny, se sebou teď, jak tě tvoje práce změnila?

To je těžká otázka. Všichni se nějak vyvíjíme a samozřejmě to, že se pohybuji v takových oblastech, na mě má určitý dopad. Řekla bych, že si víc vážím jednoduchých věcí a méně řeším věci, které jsou z mého pohledu malicherné…

Jak tě změnil pobyt konkrétně v Sýrii?

V Sýrii jsme mimo jiné pochopily, že tamní válka už se dávno netýká pouze Syřanů. Každá válčící strana má externí podporu. Je potřeba uvědomit si zodpovědnost celého světa. Hraje se tam velká politická a mocenská hra, jejíž obětí jsou obyčejní lidé. Je nutné vidět zodpovědnost nás všech. Nejhorší je dělat, že se nás to netýká – vždyť je to daleko. Všímám si, že právě to je teď takový trend: lidi se nezajímají o dění kolem nich. Nezájem o cokoli je přesně to, co mě vytáčí nejvíc. Lidi nezajímá dění v Česku, v Evropě, ve světě. Zajímá je jen to, až si z práce přijdou na zahrádku a budou mít svůj klid.

Na místě jsme také pochopily, že jedna z taktik, kterou Islámský stát používá, je šíření strachu. Když totiž šíříte strach, dokážete společnost ovládat a manipulovat s ní. Začínám si všímat, že určitě skupiny lidí – včetně politiků – bohužel tuto taktiku používají i v Česku.

Čeho se nejvíc bojíš? Předpokládám, že po tom, co sis zažila, to strach o život není. Je něco, čeho se bojíš víc?

Nejvíce se bojím toho, že svět (zejména Evropa) podcenil nebezpečí a sílu Islámského státu. Do Evropy se vrátily 4 tisíce Evropanů, kteří v Sýrii bojovali za Islámský stát. Znamená to, že prošli výcvikem Islámského státu a mají úplně vymytý mozek. Vrátili se zpátky a Evropa není schopná reagovat na nebezpečí, které tito lidé představují. Evropské národy nemají zákony umožňující soudit ty, kteří bojovali za teroristickou organizaci, takže většinou zůstávají na svobodě. Tohle mě děsí – Evropa je laxní a nedokáže adekvátně a rychle reagovat na problémy spojené s touto situací. Pořád si myslí, že problém je někde v Sýrii a Iráku, což samozřejmě není.

Dále mě děsí, co se děje s evropskou společností. Některé skupiny se výrazně radikalizují, tvoří se nacionalistické skupiny, lidi jsou ovládnutí strachem. Bojí se, aniž by měli dostatek objektivních informací, a konzumují média, která jsou v rukou soukromníků, anebo zájmových skupin. Děsí mě, že lidem chybí kritické myšlení – informace pouze vnímají, aniž by se je snažili rozklíčovat, číst mezi řádky… Jaké médium mi tu zprávu podává? Co tím sleduje? Komu to médium patří?

Děsí mě i to, o čem se v poslední době mluví – že cílem každého teroristického útoku je krom šíření strachu i vyvolání vlny nenávisti vůči muslimům. V Evropě žije tradičně 40 milionů muslimů a jsou naprosto běžnou součástí mnoha kultur. Každý teroristický útok vyvolává nenávist proti nim. Jedním z cílů IS může být vyvolat občanskou válku v Evropě – rozeštvat lidi mezi sebou, aby se Evropa oslabila sama zevnitř. Bojím se, že k tomu má Evropa našlápnuto.

Pojďme se přesunout k něčemu pozitivnímu. Jaký máš nejlepší zážitek z cest?

Rády se s Lenkou vracíme do Kurdistánu, protože z tamních lidí je cítit upřímná lidskost, která se u nás už trochu vytratila. Lidé jsou tam neuvěřitelně milí, pohostinní a solidární mezi sebou. Všichni si tam pomáhají i v těch nejtěžších chvílích.

V Kobanî každý den vstaneme velice brzy a samy – bez překladatele – jdeme do města a každou chvíli skončíme u někoho doma na čaji. Lidi vás hned zatáhnou k sobě, bavíme se s nimi rukama nohama a jsou to neskutečně vzácné chvíle. Úžasně se s místními nasmějeme a vyprávíme si, aniž bychom si rozuměli. Ti lidé vám snesou všechno, co doma najdou. Utrhnou vám jablka ze stromu, na cestu vám ještě dají láhev vlastního olivového oleje… cokoliv, co doma mají. Dostaly jsme i koberec, který vyhrabali ze sutin svého domu. Byť byl potrhaný, dali nám ho jako dárek a pro nás má obrovskou hodnotu. Je tam cítit ta lidskost, která nás fascinuje a nabíjí.

 

Jak vás místní vnímají – vedle toho, že vás pohostí? Mají o vás třeba strach?

Především nás vnímají přirozeně. Problém s tím mají hlavně lidi v Česku – spousta z nich nemůže strávit, že dvě ženské jedou do války. Spousta lidí nám tady bohužel přeje to nejhorší a je v nich neopodstatněný vztek, že si něco takového vůbec dovolíme. Tam nás ale lidi vnímají normálně. Ostatně jezdíme do oblastí, kde jsou i ženské bojovnice – ženy tam tvoří 40 % bojové síly. Všechny tyhle ženy říkají, že bojují nejen proti IS, ale také za ženská práva. Mají tam velký respekt. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že dvě ženy přijely do války. To tam prostě nikdo neřeší.

Můžeš představit knihu, kterou jste vydaly?

Po návratu z první cesty, která proběhla v srpnu loňského roku, jsme s Lenkou vydaly reportážní „rychloknihu“ nazvanou Islámskému státu na dostřel. Nebyl to náš nápad, nejely jsme tam s úmyslem napsat knihu. S tou myšlenkou přišel kamarád Tomáš z Respektu. Když jsem mu vyprávěla zážitky, říkal, že to musíme vydat. Nejdřív mi to připadalo jako úplně ulítlý nápad, nicméně červíček začal hlodat a během tří týdnů jsme sepsaly reportážní knihu, která se překvapivě v Česku stala bestsellerem. Dokonce se musel dělat dotisk. Celý výtěžek jsme pak věnovaly na sbírku SOS Kobanî. Jen samotná kniha už vygenerovala přes sto tisíc korun, celkem se vybralo kolem půl milionu. Teď v červnu vyjde druhý díl knihy.

Kde se dá kniha koupit?

Nákup je možný přes naše webové stránky, kde je objednávací formulář. Z každé knihy jde 50 Kč na sbírku SOS Kobanî. Od května by měl být v knihkupectvích i druhý díl knihy. Celý výtěžek jde opět na veřejnou sbírku.

Při druhé cestě jsme tam přivezly 400 tisíc korun a nechaly u místního truhláře vyrobit 500 školních lavic pro školy, které byly zpustošeny během války. Podporujeme tam úplně zničenou školu ve vesnici. Na hřiště školy jsme nechaly navézt kontejnery a upravily je na třídy. Dnes tam chodí 250 dětí a mají provizorní výuku.

V současnosti zařizujeme nákup přístrojů pro nemocnici v Kobanî, kam kupujeme porodnické a operační lůžko a EKG. Budeme se snažit dostat vše na místo, což vůbec nebude jednoduché, protože Turecko uvalilo na syrský Kurdistán embargo. Hranice je neprodyšně uzavřená – na rozdíl od hranice, kterou má Turecko s Islámským státem, kde čile probíhá obchod. Takže hledáme ilegální způsob, jak tam vybavení nemocnice dostat.

Chystáš se do Sýrie znovu?

Ano, právě jsme v procesu příprav na další cestu.

 

Kam dál? Přečtěte si rozhovor s Lucií Drbohlavovou o cestování po Střední Asii

Nenechte článek zapadnout v hlubinách internetu. Jsou témata, o kterých by se mělo mluvit a toto je jedno z nich. Sdílejte ho na sociálních sítích nebo ho pošlete přátelům v mailu. Díky!