Matouš Vinš: „Na cestách mě nejvíc baví setkání s lidmi. Pokaždé mám pocit, že větší blázni už snad nemůžou svět brázdit, a vždycky mě někdo překvapí.”

V lehce netradičním podcastu se Matouš stává zpovídaným. Krom pár otázek od kolegy Petra Nováka odpovídá hlavně na otázky posluchačů a čtenářů Travel Bible. Dozvíte se proto například, co je pro něj na cestách nejtěžší, kde se cítí nejvíc doma, jestli se plánuje usadit, jak se dokáže na cestách soustředit na práci, jak dlouho vzniká jeden díl podcastu či jestli používá Tinder.

Odkazy k podcastu:

• Travel Bible – kniha
• Matoušův online kurz Digitální nomádství a práce na dálku
• Instagram @matousvins
• Rozhovor s Matoušem na Travel Bibli z roku 2015
• Článek Několik dní z deníku digitálního nomáda
• Článek z kávové farmy v Thajsku
• Podcast na iTunes a Stitcher

Kde všude jsi poslední dobou cestoval a pracoval?

Na podzim jsem měsíc a půl strávil v Japonsku, což pro mě bylo hodně zvláštní. Na jednu stranu je to nádherná země na cestování, naprosto odlišná od zbytku naší planety, s úžasnou přírodou i historií. Zároveň to tam ale pro mě bylo naprosto nepoužitelné k práci a přemýšlel jsem, že bych odjel dřív. Měl jsem z Japonců a nedostatku sociálního kontaktu slušnou depku. Zachránili mě Mirka s Vojtou – dva Češi, co jedou kolem světa na motorkách, dost náhodou jsme se potkali v Kyotu. Mimochodem – nahráli jsme tam spolu skvělý podcast. V zimě jsem dva měsíce zůstal na severu Thajska v Chiang Mai.

Tam jezdíš rád, že?

Tam jezdím rád na zimu. Je to skvělé město na život, práci i jako základna k dalším cestám. Letos jsem projezdil velkou část severu Thajska s kámošema nebo sám na motorkách. Objevili jsme spoustu nádherných míst, kde jsme třeba dva dny v kuse nepotkali žádného turistu.

Například v parku Doi Pha Hom Pok úplně na severu jsme – krom thajské armády, která nás kontrolovala, jestli nepašujeme drogy nebo Barmánce – nepotkali vůbec nikoho. Mám v té oblasti najeto asi šest tisíc kilometrů a stále mám pocit, že jsem viděl tak jedno procento Thajska. Když mi pak někdo řekne, že Thajsko je zkažené turisty, jenom se tomu směju. Stačí se vyhnout těm pár „top“ místům.

Po Thajsku ses vrátil domů?

Odskočil jsem na chvíli do Barmy a strávil tři týdny ve Vietnamu. Odtud jsem letěl do Hong Kongu, protože jsem našel hodně dobré letenky s Hainan Airlines do Prahy se startem kdekoli v Číně – a Hong Kong už je dnes součást Číny. Naplánoval jsem si tam týden a ze začátku čekal, že to bude hodně. Brzo jsem ale zjistil, že Hong Kong je dost zajímavé a rozmanité město, navíc s krásnou přírodou, a týden zdaleka nestačí. Také jsem tam ochutnal asi nejlepší jídlo z celé Asie.

 

Co pak v Evropě?

Mimo jiné jsem s rodinou vyjel na dva týdny do Albánie, která nás všechny naprosto dostala. Je neuvěřitelně fotogenická – krajinu běžně nefotím, ale tam prostě nešlo nefotit. Mám pocit, že stačí kdekoliv vylézt z auta, zmáčknout spoušť – a automaticky máš krásnou fotku. (smích)

To se o Albánii ví, že má krásnou přírodu a hlavně hory…

Hory byly nádherné. Vyjeli jsme na jaře, v období s minimem turistů, přitom už bylo celkem hezky. Na pohledy, kdy se nad rozkvetlými údolími tyčí zasněžené vrcholky, jen tak nezapomenu. Docela hodně fotek jsem dával na Instagram, tak mrkněte.

Vím, že na léto jsi hlavně v Čechách. Kam se ale plánuješ přesunout na zimu?

Čechy jsou v létě boží, tak si je chci pořádně užít, loni jsem tu skoro nebyl. Na zimu ještě nevím, možná odletím na půl roku do Thajska – přemýšlím o tom, že bych se konečně naučil pořádně thajsky. Anebo do Jižní Ameriky. Nechci to plánovat moc dopředu.

Přátelé, vztahy a pocit domova

Pojďme na otázky od čtenářů. Co je pro tebe na cestách největší překážkou a jak se s tím vyrovnáváš?

Největší překážky jsou dvě. První je kontakt s přáteli a rodinou… a vlastně vztahy obecně. Dost často se na nějakém místě seznámím s novými lidmi, pak ale v momentě, kdy z toho začne vznikat hlubší přátelství, odjedou oni, nebo odjedu já. A být v kontaktu s nejlepšími přáteli je občas dřina. Skype je fajn, ale ne totéž, jako spolu sednout nad sklenkou vína.

Přemýšlel jsi o tom, že bys všechny pozval tam, kde zrovna jsi?

Tak trochu se o to snažím a letos v zimě se i celkem dařilo. V Thajsku jsem mluvil skoro jen česky a slovensky. Ve Vietnamu jsem se pak na delší dobu plánovaně potkal s dobrým kamarádem Adamem. I na cestách se takhle s kamarády potkávám celkem pravidelně, ale všechny sezvat naráz do jedné destinace, to by asi nefungovalo. (smích)

Ale děláš to často s rodinou…

Jo, to jo. Čím víc cestuju, tím víc si uvědomuju, jak je rodina důležitá. Takže teď často plánujeme společné cesty. Byli za mnou v Thajsku, pak jsme jeli do zmíněné Albánie, v létě spolu poletíme do New Yorku. Stále se ale vídáme mnohem méně, než kdybych byl v Čechách.

Můžou tedy fungovat kamarádské a partnerské vztahy na dálku?

Věřím, že ano. Takoví ti „známí“ se velmi rychle odfiltrují, ale opravdoví přátelé zůstanou, i kdybyste se neviděli několik let. A mám kolem sebe takové lidi – neviděli jsme se dva roky a teď jsme se potkali, strávili spolu celý den a bylo to, jako bychom se předtím neviděli jen týden. Mám spoustu kamarádů i mezi nomády. Potkáváme se opakovaně, protože jezdíme na podobná místa v podobnou dobu. Většinou proto, že cestujeme s létem.

Partnerský vztah na dálku jsem si jednou vyzkoušel a bylo to dost hrozné, nebo tedy alespoň u mě to nefungovalo. Jediná funkční možnost je podle mě ta, když jsou oba v páru nomádi. Když jeden pracuje na dálku a ten druhý s ním jede na dovolenou, většinou to nevyjde.

Zmiňoval jsi dvě překážky. Jaká je tedy ta druhá?

Pocit života bez domova. Mám u rodičů svůj pokoj – slouží jako sklad věcí, které mi bylo líto vyhodit, ale zastavím se v něm jen jednou za čas a necítím se tam úplně doma. Vyrůstal jsem naprosto jinde. Jinak nemám stálé místo, které bych mohl nazvat domovem. Tedy když nepočítám kavárnu Mitte v Brně.

I to je jeden z důvodů, proč se snažím cestovat čím dál pomaleji a proč se tak rád vracím do Chiang Mai. Když tam přijedu, už vím, kam půjdu na kafe, kde je dobré místo na práci, znám se s místníma. Po osmi měsících jsem přijel do Chiang Mai a přišel do jedné restaurace, kde nejen že si mě pamatovali, ale věděli dokonce, co si nejčastěji objednávám. To samé v jedné místní kavárně. Byli nadšení, že mě opět vidí, a přesně věděli, co si obvykle dávám.

Zjistil jsem, že domov nemusí nutně být o místě. Je o rituálech, lidech, rutině a pocitu, že někam patříš. Naštěstí se mi pomalu daří vytvořit si ten pocit skoro kdekoliv.

Z čeho máš při cestách největší radost?

Asi z lidí. Protože potkávám čím dál bláznivější, spontánnější lidi. Vždycky mám radost z toho, že se někdo sebere a jede do světa dělat věci, co ho baví. Teď jsem třeba nedávno potkal holky, které rozjely program na ochranu outloňů.

Jezdíš na cesty většinou sám?

Ano i ne – během cestování se totiž dost často setkávám s kamarády. Takže cestu sice plánuju sám, ale nechávám tam prostor, abych se mohl potkat s lidmi, kteří jsou zrovna blízko. A blízko je v Asii třeba dva tisíce kilometrů – už několikrát jsme takhle s kamarády měnili plány, abychom mohli být pár dní, nebo i týdnů spolu.

Mám pocit, že na cestách nejsi sám skoro nikdy…

To je fakt, ale když jen každý večer potkáš nějaké cestovatele a strávíte spolu jeden den, časem se můžeš cítit sám. Vyjedete spolu na výlet, ale mentálně jsi tam vlastně sám, protože nemáš spřízněnou duši, jen náhodnou společnost. Možná se to týká jen nás introvertů, ale z dlouhodobého hlediska to tak rozhodně cítím.

Přijde mi, že když jedeš sám, mnohem víc se seznámíš s lidmi, než kdybys jel s partnerem nebo parťákem. Lidi, kteří celou dobu cestují s někým, jsou dost často izolovaní od zbytku cestovatelské komunity, protože nemají potřebu se až tak seznamovat jako člověk, který je tam sám…

Přesně. Snažím se, abych sám sebe neodříznul od těch ostatních. Pro mě to bylo na začátku cestování peklo. Neuměl jsem přijít k někomu, koho jsem v životě neviděl, a začít se s ním bavit. Tohle je teď pro mě mnohem snazší. Okolnosti mě donutily se to naučit.

Plánuješ se někdy usadit? A jestli ano, tak kdy?

Na to se mě lidi ptají často a já odpovídám, že se usadit neplánuju, ale někdy se usadit určitě chci. Až to přijde, tak to přijde. Jeden z důvodů, proč jsem začal cestovat, byl, že jsem chtěl najít to pravé místo. Na prvních příčkách se stále drží Praha a Brno, život je tu skutečně skvělý. Uvažoval bych i o Holandsku či Berlíně. Jediné místo, které ale Českou republiku výrazně překonalo, je Melbourne. To je úplně jiný svět.

S tím souvisí další otázka – kde se cítíš nejvíc doma?

V Evropě. Čím víc cestuju, tím víc si uvědomuju, jak je Evropa jeden velký stát. Všichni máme stejné kulturní a historické kořeny, domluvíme se naprosto bez problémů anglicky. Vždyť i severní a jižní Vietnam je mnohem odlišnější než třeba my a Anglie.

Mám to dost podobně. Kamkoliv přijedu do západní Evropy, taky si připadám jako doma. Když jsme teď byli v Portugalsku, tak se mi to potvrdilo. Nic moc tě neohromí ani nepřekvapí ve srovnáním s tím, když jedeš třeba do Asie nebo Jižní Ameriky.

Souhlasím. Ono se to týká i takových drobností, jako jsou například vtipy. V Asii řekneš třeba nějakou hlášku či narážku, která je v Evropě naprosto univerzálně funkční, a oni to často vůbec nepoberou. A platí to i naopak.

Jak zůstat zdravý a v bezpečí

Jak se udržuješ při cestování ve formě?

Blbě. (smích) Snažím se pravidelně cvičit, ale k tomu se váže to, co stále říkám. Každý přesun mi naprosto rozhodí rutinu, takže čím víc cestuju, tím je forma horší. Stejně jako pracovní morálka. Na čem si ale dávám záležet hodně, je jíst kvalitní jídlo. To je pro mě nejzásadnější a vím, že to má na moje tělo obrovský vliv. Nejím žádné Snickersky, brambůrky ani pečivo, pokud je to zrovna možné. Naopak jím co nejvíc zeleniny, ryby a dobré maso. Vždycky si říkám – kdyby to ta osmdesátiletá babička nenazvala jídlem, tak to nejím. (smích)

Jídlo je rozhodně důležité. Pohyb tedy pravidelný nemáš?

Teď v Čechách jo. (smích) Když jsem někde déle než pár týdnů, tak obvykle také ano, ale jakmile víc cestuju, rytmus si vždycky naprosto rozbiju.

S tím souvisí jeden klasický český dotaz – chybí ti na cestách pivo? (smích)

Ani trochu. Jsem sice původem Plzeňák, ale pivo skoro nepiju. Co mi ale chybí moc, je víno! Nějakou dobu jsem žil v Brně a tam vznikla moje láska na celý život. (smích)

To je dané i tím, kde se pohybuješ. V Asii je víno drahé a ke všemu většinou hnusné. Pivo taky není nic moc, ale dá se pít.

I proto si tam pivo občas dám. Z JV Asie je asi nejlepší Beer Lao, což je pivo, které vaří v Laosu Němci.

Jak zajišťuješ na cestách své cenné věci? Peníze, počítač, mobil…

V podstatě už jsem to přestal řešit, protože bych se z toho jinak zbláznil. Vozím s sebou docela drahé věci – krom počítače i fototechniku – a uvědomil jsem si, že pokud mi je někdo bude chtít ukrást, tak se to prostě stane a nic moc s tím neudělám. Nechci se tímhle stresovat.

Samozřejmě pokud například vidím, že guest house, ve kterém bydlím, má proutěné dveře a pokoj není nijak zajištěný, beru všechny drahé věci s sebou. Nechci zbytečně provokovat. Na druhou stranu jsou země jako například Thajsko, kde už neřeším ani to. Stává se mi, že pracuju někde venku před kavárnou, mám na stole rozložený MacBook, iPad, foťák a peněženku, odskočím si na záchod a cestou se s někým zakecám. Vím, že i kdybych se vrátil za hodinu, stále tam moje věci budou.

To, co si fakt hlídám, je pas a přístup k penězům. Nikdy nemám jen jeden pas a ten, kde jsou víza, nedávám z ruky. Zároveň mám víc platebních karet, z toho alespoň jednu úplně jinde než zbytek peněz. A dostatek dolarových bankovek.

Práce a vznik podcastu

Vyloženě pracovní dotaz – jak se dokážeš soustředit na práci, když dojedeš někam, kde je to naprosto úchvatné?

Snažím se co nejméně přesouvat. Mám oddělený čas na práci a na cestování, takže když přijedu do úplně nové destinace, vyhradím si několik dní, nebo týden na cestování, nanejvýš řeším nějaké maily. Chci si to užít, aby mě nelákalo odcházet od práce. Pak zase třeba dva týdny v kuse makám a na výlety po okolí jezdím jen o víkendech.

Je to prostě dané tím, že jsi na těch místech dlouho. Kdybys jel na 14 dní, bude to jednoduše jenom výlet, je to tak?

Ano, většinou jo. Čím dál víc si to nastavuji tak, že si vezmu dovolenou, kdy se nevěnuji práci vůbec a na příjmu jsem jen pro pár VIP klientů. Třeba v Albánii to tak bylo. Z celých 14 dnů jsem si vyhradil 3 dny na nejnutnější práci a poslal jsem mezitím holky na výlet. Zbytek času jsem ale vůbec nepracoval.

Z trochu jiného soudku: kolik času ti zabere příprava jednoho podcastu?

Je to různé. Záleží, jak dobře se s člověkem, kterého zpovídám, znám. Pokud dobře, zabere příprava pár minut, kdy sepíšu několik okruhů, na které se budu ptát, abych neodbočil od tématu, které mě zajímá. Když je to ale člověk, kterého neznám, jenom příprava mi zabere dvě tři hodiny, kdy pročítám články nebo poslouchám rozhovory. Někdy i víc, pokud je to zajímavý člověk, který toho dělá hodně.

Samotné nahrávání zabere hodinu nebo víc, nemůžu hned nahrávat. Potřebuju se s hostem naladit na stejnou vlnu a trochu ho rozmluvit, aby se nestyděl. Pak se kolem půl hodiny nahrává, potom většinou ještě chvíli pokecáme, domluvíme podrobnosti k vydání podcastu a rozloučíme se. Asi dvě hodiny mi zabere střih a hodinu strávím nahráním mého úvodu, postavením celého podcastu tak, jak ho znáte, a nahráním na web. Takže celkem mi jeden podcast zabere čtyři až sedm hodin práce, a to ještě nepočítám šíření a propagaci hotového rozhovoru. O rozhovorech s textovou verzí nemluvě, tam je to ještě mnohem víc práce a zapojuje se do ní víc lidí z týmu.

No, tak to není málo. Ale není to ani moc – teď jsem poslouchal podcast, poslední díl Demarketingu Pavla Šímy, a tomu jen samotná příprava zabere i dvacet hodin.

To ano, s Pavlem jsem o tom mluvil a nad jeho prací smekám. Kdybych dělal tříhodinové (nebo ještě delší) podcasty, tak to budu mít úplně stejně. Je to hlavní důvod, proč jsem vybral formát, který teď máme, ačkoliv si rád povídám a mrzí mě, když musíme rozhovor ukončit často dřív, než bych chtěl. Časový limit je tam právě kvůli přípravě – mám pocit, že s délkou podcastu roste příprava exponenciálně, pokud tedy má za něco stát.

Používáš Tinder, anebo vůbec nějakou aplikaci na seznamování?

Nepoužívám. Spíš se snažím obecně s místníma seznamovat běžným stylem, ať už je cíl jakýkoliv a ať jsou to holky nebo kluci. Vzhledem k tomu, že jsem se naučil seznamovat i s naprostými cizinci, takovou aplikaci nepotřebuju. Asi by to bylo snazší, ale mně to vyhovuje off-line. Do displeje i tak koukám až až.

Nedávno jsem od někoho četl, že Tinder v Asii používá, aby se setkal s místníma, kteří ho pak vezmou na místa, která by sám neobjevil.

Je to jedna z cest, i když… co si budeme povídat, Tinder vznikl kvůli něčemu úplně jinému. Na setkávání s místními jsem dřív hodně používal Couchsurfing, ale už jsem přes něj dlouho nebydlel, pro můj styl cestování se vůbec nehodí. Couchsurfingové meetingy jsou ale třeba skvělé a například v Da Nangu ve Vietnamu jsem tak potkal spoustu skvělých lidí.

Další propojovací element je pro mě káva. Když jsem na nějakém místě, kde mají výběrovou kávu – a to je dnes většina dobrých kaváren –, dost často se seznámím s baristy, což mě také dostane do místní komunity. Tím, že máme společnou vášeň, si mnohem snáz vytvoříme kamarádský vztah, než kdybychom byli jen „náhodní kolemjdoucí“. Právě díky baristům často objevuju ty nejlepší části měst, restaurace, bary či místa, kam vyrazit na výlet.

Jasně, ono taky záleží na tom, kde se člověk zrovna nachází. Couchsurfing v Asii na tohle zrovna není moc dobrý. V Bangkoku možná ano, ale jinak jsou na Couchsurfingu jen cizinci.

To si právě nemyslím. Vietnam je dobrý příklad toho, jak to v JV Asii funguje. Oni se obávají cizince hostovat, protože mají pocit, že jejich bydlení není pro „zápaďáka“ dostatečně dobré. V amerických filmech vidí rodinné vily a drahá auta, takže mají pocit, že jejich domov není uspokojující. Ale obzvlášť Vietnamců je ve městech na Couchsurfingu spousta a chtějí se setkávat. Často chodí na meetingy, a když jim napíšeš, ať jdou na kafe, rádi půjdou. Kdybys u nich ale chtěl přespat, doporučí ti nějaký blízký hotel.

Co nejhoršího se ti na cestách stalo?

To se fakt těžko říká. Kdo tam tuhle otázku napsal? (smích) Je spousta momentů, kdy si v danou chvíli říkáš, že je to konec světa, ale pak vše velmi rychle pomine. Například když mi spadl řetěz na motorce, tak jsem z toho byl vyjukaný, ale v závěru to nic strašného nebylo.

Okradli tě někdy?

Ne, nikdy. Stalo se mi, že mě natáhli v restauraci nebo hotelu, ale to byla jen má blbost, že jsem si předem nezjistil, kolik to tam má stát.

Tak skvělé, vyčerpali jsme všechny dotazy. Chtěl bys ještě něco dodat?

Chtěl bych poděkovat všem, kteří poslouchají podcast. Je pro mě ohromně důležitá nějaká osobní odezva, které se mi teď hlavně v Čechách od lidí dostává. Je to něco úplně jiného, než jen sledovat virtuální čísla poslouchanosti. Konkrétní (klidně i negativní) zpětná vazba je pro mě obrovská motivace pokračovat. Už několikrát jsem chtěl s podcastem seknout, ale takhle vím, že to má cenu. A vlastně se to netýká jen podcastu.

Jaká je tvá nejbližší cesta do zahraničí?

Dost se těším na Slovensko. Trochu se stydím, protože jsem zatím byl pořádně jen v Bratislavě, Košicích, Čierne nad Tisou a ve Vysokých Tatrách, tak to teď jedu dohnat a zároveň tam přednášet na Festival digitálních nomádů. V srpnu letím na skok do New Yorku a na zimu zas někam z ČR zmizím, zatím se ale úplně nechci rozhodovat, kam to bude.