Bali

Připravovala jsi se na cestu nějak?

Moje první kroky vedly do Thajska, takže jsem se doma pokoušela učit základní slovíčka – marně. Nicméně když jsme v Thajsku získali práci, měli jsme jen 3 týdny na vyřízení všech potřebných věcí, takže na jakoukoli přípravu nebyl čas. A i kdyby byl, nic a nikdo tě nepřipraví na život v natolik odlišný kultuře.

Jak na to reagovala rodina? Byli s tím v pohodě, nebo tě od cesty odrazovali?

Mamka tomu nemohla uvěřit – říkala jsem jí už půl roku, že se do Asie odstěhujeme, ale nebrala to moc vážně. Pak to dost obrečela a samozřejmě mi to vymlouvala. Taťka mi to záviděl, no a babičce jsme museli říct, že se stěhuju do Itálie, protože Thajsko je pro ni moc velká exotika plná nebezpečí. Týden na to byl bombový útok právě v Itálii a mamka musela s pravdou ven.

Co jste v Thajsku nakonec dělali? 

V Thajsku jsme spolu s přítelem řídili celý resort. Uklízeli jsme, vařili jsme, dělali jsme recepční, údržbáře, průvodce, manažery… v podstatě vše, co je v resortu potřeba. 

Jaký to je pocit, žít najednou ve světě, kde život funguje naprosto odlišně než u nás? 

Musím říct, že mi tu věci dávají mnohem větší smysl než u nás. U nás se všichni pořád mračej, i když nemusej. Tady se směju, když něčemu nerozumím, a když rozumím, tak se směju víc. Když vidím motorku, jak převáží motorku, tak si klepu na čelo a směju se. A když čekám tři hodiny na poště, protože úředník se zakecal se všemi zákazníky, jsem možná naštvaná, ale směju se taky, protože s tím stejně nic nezmůžu.

Já si spíš říkám, jaký to bude, až se přijedeme po víc jak roce a půl podívat „domů“. To asi bude ten divnej svět, kterej nebudeme chápat. Autobusy, co možná mají zpoždění, ale fakt jedou, rychlej internet, skvělý zdravotnictví, zastavení na červenou, obchody, kde najdete úplně všechno…

Měla jsi dopředu alespoň tušení, co život v Asii obnáší, nebo to bylo něco úplně nečekaného?

Četla jsem spoustu blogů o životě v Asii, ale člověk má vždycky nějaký očekávání, domněnky, představy… a ono je to pak všechno úplně jinak. Každej z nás ten svět vidí jinýma očima, takže pro někoho jsou nahý děti hrající si s klacíkama v bahně naprostá chudoba – a druhej to vidí jako krásný, opravdový dětství.

Jak se ti daří vydělávat dostatek peněz, abys mohla v Asii zůstat? 

Pár korun mi vydělává blog, dělám autorský šperky a kreslený plakáty… S přítelem jsme založili značku Harmonisi, kde je sice zatím jen pár triček, ale momentálně toho vzniká mnohem víc.

Plánuješ, co bude dál, nebo to prostě necháváš plynout?

Plánuju, přeju si, ale nelpím. Je fajn mít svůj cíl, směr… ale nezbláznit se z toho, když to nevyjde. Do konce roku bych ráda vydala knížku, natočila spoustu videí, postavila bamboo house, vytvořila kolekci šperků a oblečení… ale hlavně bych chtěla víc cestovat, podívat se domů, efektivně odpočívat a tolik se nestresovat. Sama jsem zvědavá, jak to všechno zase dopadne.

Nejlepší zážitek z cest?

To jsou většinou ty, kdy máme pocit, že nám jde o život a pak se tý situaci společně zasmějeme. Jako když jsme byli ztracení v džungli, nebo jsme chytli bouři na moři. Jsou tu ale i nádherný zážitky z úplně obyčejnejch věcí, kdy jdete šnorchlovat a pár metrů od vás začnou skákat delfíni, nebo se v noci vrhnete do moře plnýho svítícího planktonu!

Nějaká trable?

Asi nejhorší bylo, když jsme v Thajsku zapomněli o 20 dní prodloužit víza a měli platit pokutu 20 000 Kč s tisícovkou na účtě. Nebo když jsem se Lukášovi ztratila na trzích a jeho popadla totální panika, že mě unesli. Zburcoval policii, volal od každýho, koho potkal – a já na něj celou dobu čekala naštvaně u motorky, protože mi utekl. Většinou to ale jsou spíš zpětně úsměvný momenty a nic, o čem bych si teď řekla, že to bylo fakt zlý, si nevybavuju.

Pár krátkých otázek k tvému blogu. Proč jsi vůbec začala blogovat?

Začala jsem hned po maturitě a celý blog byl jen o módě. Vždycky mě bavilo něco tvořit, fotit, psát – a blog byl skvělej způsob, jak skloubit všechny tyhle věci v něco, co může lidi oslovit.

Jsou to už 3 roky, co jsem blog založila, a za tu dobu si vybudovala úžasnou základnu fanoušků, kteří mou cestu sledují a neuvěřitelně mě ve všem podporují. Týdně mi chodí desítky e-mailů s osobními příběhy lidí, kteří díky mýmu blogu našli odvahu změnit svůj život, vylízt ze svý komfortní zóny a plnit si sny, ať jsou jakkoli šílený. To je potom tak krásnej pocit, že tě to chytne a nepustí.

Proč píšeš česky, když potenciální anglické publikum je mnohem větší?

Čeština je krásná! Nějakou dobu jsem psala i v angličtině, ale nebylo to ono. S češtinou dokážu mnohem líp popsat svý pocity, hrát si s ní, být ironická… V podstatě všechno, na čem je postavený mý vyjadřování na blogu, v angličtině dobře vyjádřit neumím.

Kdybys blog znovu začínala, co bys udělala jinak?

Asi nic. Občas bych si za nějaký názory, co jsem měla dřív, dala facku, ale tím to končí. Když jsem začínala blogovat, bylo mi 19 a neměla jsem absolutně žádný tušení, jak o sobě dát vědět světu, takže jsem si opravdu každýho sledujícího vydřela a vážila si ho. Teď jde všechno hrozně rychle, každý má svou reklamu, jede velkej marketing – a tohle se mi nelíbí. Ráda jsem tohle nezažila a psala prostě jen tak pro radost.

Bali

Chceš něco vzkázat těm, kteří by rádi udělali podobnou velkou životní změnu, ale pořád se jim to nedaří?

Hlavně, ať to nevzdávají a pořád věří, že se jim to podaří, protože podaří. Vesmír funguje správně, jen my lidi povolujeme v nadšení a snadno se vzdáváme svých snů. Je to jednodušší, než vytrvat a pořádně na tom makat!  

Anie píše blog na aniesonge.com