Cestování je prudce návykové. A cestování mimo Evropu ještě víc. Před pár dny jsem přiletěl z jihovýchodní Asie a už zas vymýšlím, jak co nejrychleji sehnat finance a čas, abych mohl sednout na další letadlo daleko odsud. Můj letošní cíl nasbírat u Emirates dostatek mil a proletět se business class tomu dost nahrává. Navíc je to moje práce…
Sedím teď v autobuse do Dolomit a už se nemůžu dočkat tamních nekonečných sjezdovek. Vždyť lyžování je jeden z mála sportů, které mě fakt baví. Jenže myslí jsem jinde. Zpátky v Asii, v Jižní Americe, na Zélandu… Hlava mi šrotuje na plné obrátky a kdybych tu měl internet, určitě už budu lovit nejlepší kombinace letenek.
Tohle je asi věčný úděl cestovatelů. Jakmile se nám otevřou nové obzory, chceme vidět víc. Víme, že to jde. Za každou cenu chceme pronikat dál do tajů naší nádherné Země. Čím dál, tím lépe. O to vzácnější a krásnější jsou pak chvíle, které se nám podaří urvat ke zkoumání našeho domova…
Přemýšlel jsem, co mě teď tak silně táhne pryč z Evropy. Vždyť jaro je moje nejoblíbenější období. Navíc se chci konečně znovu vrátit do Skotska, projet si další část úžasného Holandska, začít objevovat Skandinávii, navštívit spoustu kamarádů…
Ale to není výzva, je to příliš snadné. Do Nizozemí si přece mohu zaletět na pár dní, a ještě se k tomu zastavit v Berlíně. Hned si můžu odškrtnout dvě položky v “to travel” listu. Jenže měsíc na druhém konci světa? Na účtech mám teď jen pár stovek, a ještě musím zaplatit vydání CD. Nějakých dvacet tisíc. Jo, to už mě ze židle zvednout dokáže!
Kuala Lumpur
A pak mi došla druhá věc. V “exotických” zemích mnohem snadno potkávám nové lidi. Všichni jsme na jedné lodi. Všichni si rozumíme. Sdílíme své radosti i strasti, dělíme se o pokoje i jídlo, lezeme spolu na hory a koupeme se nazí v řece. A pak už se třeba nikdy neuvidíme. Tahle bezprostřední blízkost a otevřenost mě dostává. Ostatní dobrodruzi jsou moje droga.
Cestuji sám, a při tom vlastně nejsem sám. Jediné, co mi zůstává, je svoboda…
Matouš
