Martina Gebarovská: „Musíme si uvědomit, že cesta nám vždy dá mnohem víc, než vezme.”

Autorka blogu Dreaming and Wandering, fotografka a úžasná slečna, se kterou by se dalo povídat dlouhé hodiny. Při našem rozhovoru jako by čas přestal existovat, i proto jsme ho nakonec rozdělili na dva díly. V prvním jsme se bavili o blogu, Novém Zélandu, stopování lodí i potápění se žraloky.

V době rozhovoru Marťa zrovna na nějakou dobu kotvila na Bali, už brzy se ale vrací do Čech. Stýská se jí po sněhu, po Vysočině i po domově a chce si od cestování na chvilku odpočinout. Na cestách už je totiž zhruba 6 let. A mimochodem – už dlouho jsem nemluvil s někým tak skromným…

Odkazy k podcastu:

• Druhý díl rozhovoru
• Blog Dreaming and Wandering (anglicky)
• Blog Za svým snem (česky)
• Marti Instagram
• Facebook Za svým snem
• Eco Bamboo Home
• Článek 10 důvodů, proč navštívit Island v zimě
• Podcast s Lindou a Jahu – vítězkami LowCost Race
• Rozhovor s Pavlem Klegou
• Hudba v pozadí: David Szesztay a Sergey Cheremisinov

Co teď děláš na Bali?

Právě že skoro vůbec nic. Jsem tu už dva měsíce a plán byl takový, že sem pojedu pracovat a surfovat, zatím jsem toho ale moc nenasurfovala. Nic moc nedělám, spíš si užívám, že po létě nemusím nic dělat.

Kde bydlíš? Viděl jsem nějaké fotky a vypadalo to krásně.

Ty jsi asi viděl fotky z Eco Bamboo Home, což je domek, který postavili dva Češi v horách u sopky Gunung Agung. Tam jsem ale byla jen na jednu noc, protože jsem jim dělala nějaké fotky. Teď jsem kousek od Canggu dole na jihu a bydlím přes Airbnb.

Proč jsi začala blog Dreaming and Wandering psát v angličtině?

Blog jsem dělala i se záměrem mít ho jako svou prezentaci a české publikum je hodně malé. Tento postup vlastně vřele doporučuji – jeden z nejlepších důvodů, proč začít psát blog, je potřeba kvalitní osobní prezentace.

Věděla jsem, že když budu moct ukázat svůj web, budu pro spoustu lidí na jiné úrovni, než kdybych na ně mávala s klasickým životopisem. Budou vědět, že jsem schopná něco sama vytvořit a opravdu pracovat. Další z důvodů je ten, že jsem po čase chtěla blog zmonetizovat. Fanouškovská základna v angličtině může být mnohem širší.

Teď máš ale i český. Proč?

Začali mě přes anglický blog nacházet Češi a ptali se, zda píšu i v češtině, že všemu nerozumí. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, že informace, které dávám na anglický blog, by mohly mnoha lidem pomoct cestovat a plnit si sny. Takže blog v češtině vznikl hlavně proto, abych mohla cestování přiblížit těm, kteří nerozumí anglicky.

Jak si teď česká verze ve srovnání s anglickou vede?

Na dreamingandwandering.com mám měsíčně přes 40 tisíc návštěvníků a český Za svým snem hodně kolísá. Mám pocit, že čas od času někdo sdílí můj článek a vylítne to nahoru, pak se zas nějakou dobu nic neděje. Řekněme, že je to osm až deset tisíc návštěv měsíčně. Což je celkem dobrý na to, že má zatím jen čtyři články.

No právě! A na to, že české publikum je oproti světovému maličké. Mám pocit, že si lidé myslí, že v angličtině budou mít automaticky víc čtenářů než v češtině. Přitom to vůbec nemusí být pravda, české publikum je skvělé!

Ano, hodně mě překvapilo, jak je to vyrovnané. Myslím, že roli hraje naše patriotství a možná i fakt, že jsme malá země a fanoušci tě snáz najdou. A hlavně zde není tolik blogerů jako ve světě. Konkurence mezi anglickými blogery nezná konce.

Co tedy teď krom blogu děláš? Vím, že někdy pracuješ na místě a hodně fotíš… Ještě něco?

Teď jsem se rozhodla, že na Bali zmonetizuji svůj anglický web, takže jsem se začala věnovat SEO a affiliate a docela se mi daří. Pořádně jsem to rozjela teprve před dvěma týdny a mám na účtě už přes 700 kanadských dolarů.

Na Dreaming and Wandering mám 10 důvodů, proč navštívit Island v zimě a každý den přijde přes tisíc návštěvníků jen na tenhle jeden článek. Takže jsem si domluvila partnerství s jednou islandskou tour agency. Přidám do článku například tip „běžte do ledových jeskyní, výlet si můžete zarezervovat zde“ a odkaz je přepošle na stránku, kde si trip můžou koupit.

Díky unikátnímu affiliate kódu v odkazu se pozná, kdo si výlet zarezervuje, a já z každého tripu prodaného přes můj web dostanu slušných deset procent. Je to fakt super, protože člověk spí a vydělává. Včera v noci mi přišlo 300 dolarů, protože si nějací Amíci zabookovali hodně drahou několikadenní tour.

Projděte si také 14 nejzajímavějších cestovatelských účtů na českém Instagramu. Ten Marti je jedním z nich.

Jak dlouho blog píšeš? Aby si lidi nemysleli, že stačí 14 dní práce a už web vydělává stovky dolarů přes noc.

Vůbec to není sranda, i když si myslím, že to mám teď snazší v tom, že mi hodně vydělává ten jeden článek. Ze zmíněných 700 dolarů je 99 % příjmu z článku o Islandu.

Blog píšu rok a půl, možná skoro dva roky. Jsem takový hodně líný bloger – kdyby existovala cena o nejlínějšího blogera na světě, určitě bych měla nějaké zásluhy na prvních příčkách. Hodně mě baví fotit, ale dokopat se k tomu něco napsat je úplně šílené. V tuto chvíli mám třeba rozepsaných 10 článků, ale donutit se je dopsat je nadlidský úkol.

Člověk si najde vždycky lepší práci než tu, co by měl doopravdy dělat. Mně to trochu přijde jako učení se na maturitu. Člověk si uklidí všechno po pokoji, koukne na film a pak je vlastně už pozdě večer…

Děláš tedy i něco dalšího?

Nic dalšího teď nemám. Jsem na Bali a dochází mi peníze – myslím, že mám na účtě posledních dvacet tisíc českých korun. Lidi by si mohli říct, že je to dobrý, ale ono není. Tím, že nemám nic jiného domluveného, nechávám tomu teď volný průběh a teprve až přijedu v listopadu domů, budu fotit nějaké portréty a rodiny. Mám pocit, že když se člověk snaží, tak si peníze vždycky nějak vydělá, když tedy aspoň něco umí.

Ty toho umíš docela dost, ne?

Právě jsem chtěla říct, že toho umím docela málo. (smích) Ale je dobré, že mám focení, které funguje jako obživa, kamkoliv tě vítr zavane. Fotila jsem třeba teď v Kanadě, kde člověk samozřejmě dostane úplně jiné peníze než u nás. Za svatbu se fotografovi běžně platí mezi 800 a 1000 dolarů, což je skoro 20 tisíc korun. To vám v Česku nikdo nedá. Už když chcete osm tisíc, je to pro Čechy hodně. Ale rozumím tomu, podmínky u nás a v Kanadě jsou hodně odlišné.

Pojďme se vrátit na začátek. Máš docela zajímavou historii. Mohla bys to popsat?

Mám pocit, že to zas tak zajímavé není – myslím, že každý člověk, který začne dlouhodobě cestovat, má podobný příběh. Studovala jsem střih na filmové škole v Písku a moc jsem si přála být v tom oboru úspěšná. Jde o lukrativní zaměstnání – když někomu řeknete, že jste na filmové škole, všichni vás skoro nosí na rukou, přitom jste ještě nic nedokázali. Bylo to trochu masírování ega.

Hodně jsem chtěla u filmu pracovat, což se mi podařilo – dostala jsem se k velkým projektům jako asistent produkce nebo režie u filmů, jako je Protektor, Venkovský učitel nebo Okresní přebor. Užívala jsem si to, ale jen dva roky.

Pak mi došlo, že to vůbec není pro mě, prostředí že je hodně stresující a že mezi lidmi na place to nejsem já. Uvědomila jsem si, že nechci být součástí filmařské kultury. Později jsem dostala práci ve filmové produkci v Praze, ale byla jsem pět dní v týdnu od devíti do pěti v kanceláři, to mě zase užíralo. A pak jsem jela s kamarádkou do USA na měsíční road trip a konečně jsem byla spokojená. Uvědomila jsem si, že přesně takovou svobodu chci a že jí chci zaplnit alespoň kus svého života. Takže když jsem se vrátila z Ameriky, dala jsem výpověď a odjela na working holiday na Zéland.

Jaké to na Zélandu bylo?

Zéland je moje láska, je úplně skvělý. Každý týden přemýšlím, jak to udělat, abych se na Zéland mohla vrátit, anebo tam i zůstat. Nevím, jestli je to tím, že byl mou první destinací, kde jsem byla na vlastní pěst a nadlouho, ale myslím, že spousta lidí to má stejně. Zéland je úžasný, tam není žádné ale… Maximálně to, že jsou všude ploty, takže se nemůžete vydat „rovnou za nosem“ jako u nás, ale jinak je to dokonalá země – můžeš surfovat, snowboardovat, rejžovat zlato, chodit na houby, cokoliv.

Zéland je doopravdy země všeho a hlavně místní lidé jsou jiní. Co jsem cestovala po světě, nepotkala jsem tak milé lidi jako kiwíky. V Kanadě jsou třeba taky milí, ale je to spíš jejich slušným vychováním, kdežto na Zélandu vám fakt chtějí pomoct, chtějí s vámi být šťastní.

Změnila tě cesta nějak?

Na Zéland jsem jela s představou, že pokud chci dlouhodobě cestovat, musím mít hodně peněz. V prosinci jsem tam odjela a z plánovaného půl roku se stal rok a půl. Na cestách jsem potkávala spousty lidí, kteří cestovali, a já se jich ptala, kde na to berou peníze. Konečně mi otevřeli oči – najednou jsem zjistila, že to vůbec není, jak jsem si pětadvacet let myslela. Peníze zdaleka nejsou to nejdůležitější.

Rozhodla jsem se, že to cestou ze Zélandu vezmu přes Austrálii (je přece kousek), zkusím se podívat na Fidži a stopnout si tam loď, podívat se do Indonésie (což je taky kousek a vždycky jsem se tam chtěla podívat), potom třeba ještě dál do Asie…

A pak už to jede. Člověk si uvědomí, že nemusí být bohatý, aby začal dlouhodobě cestovat.

Skutečně jsi stopla loď?

Ano, stopla, v Sydney. Na internetu jsem si přečetla pár rad a mezi nimi bylo, že je dobré přijít do přístavu brzy ráno a chodit tam s cedulí, jestli někdo jede na Fidži. Hned první ráno mě vzali na malou rybářskou loď. Bylo to celkem vtipné, pluli jsme v takové malé zchátralé bárce – už ani nevím, jak dlouho to trvalo. Dohodli jsme, že jim budu pomáhat s vařením a uklízením, ale nakonec s vůbec ničím pomoct nechtěli. Já jim samozřejmě alespoň trochu pomáhala, ale rozhodně to nebyla žádná dřina.

Z Fidži jsem přeletěla na Tongu a pokračovala do Indonésie. Tady vidíte, že se dají doopravdy stopovat různé prostředky, Pavel Klega stopoval i letadlo, ani nevím, jestli se mu to tenkrát povedlo.

Jemu ne, ale holkám z LowCost Race, se kterými jsme nedávno vydávali rozhovor, ano.

Ty ale zase nikam nedostopovaly, ony se jen svezly a doletěly zpátky do výchozího bodu, ne?

Poslechněte si také podcast s vítězkami LowCost Race

Jo, to je fakt. A Pavel teď stopl osla.

To je super, to by měla být nějaká výzva – kdo stopne nejzajímavější dopravní prostředek!

Vzpomeneš si na někoho konkrétního, kdo tě na cestách hodně inspiroval?

Myslím, že to nebyl jediný člověk. Nebo si alespoň nikoho nevybavuju. Co si vzpomínám, byly to spíš desítky lidí, se kterými jsem se bavila.

Mě pár lidí asi dost ovlivnilo už v dětství. S tátou jsme koukali na dokumenty o moři, pro mě byl hrdina Jacques Cousteau. Nikdy mě nebrali Back Street Boys, v tom jsem byla za spolužáky pozadu. Měla jsem svoje VHS s dokumenty z ČT2.

Taky jsem milovala Steva Lichtaga – českého dokumentárního režiséra, který se potápí s bílými žraloky bez klece. To mě tehdy dostalo. Říkala jsem si, že chci taky jednou plavat s bílými žraloky bez klece. Zatím se mi nepoštěstilo, ale věřím, že to přijde.

S jinými už jsi plavala?

Plavala jsem s velrybím žralokem na Filipínách – ti jsou neškodní. A pak s tygřími žraloky a s kladivouny.

Ti už tak neškodní nejsou, ne?

Nejsou. Mám k nim přirozený respekt, ale když jsem s nimi pod vodou, cítím se hodně klidná, uvolněná. Když surfuju a nevím, co je pode mnou, mizím raději pryč. Na Havaji jsme surfovali na stejné pláži, kde se Bethany Hamilton stala nehoda, jak přišla o celou levou ruku kvůli tygřímu žralokovi. Vyloženě dobře jsem se necítila. Bylo tam tenkrát hodně delfínů a lidé říkají, že v takových případech současně s delfíny bývají i žraloci. To nemám ráda. Když jsem ale s nimi ve vodě, je to úplně jiné. Možná i proto, že jsem ryba.

 

Vybavíš si nějakou velkou chybu, kterou jsi na cestách udělala?

Vyloženě velkou určitě ne. Největší chyby se většinou dějí, když si člověk něco naplánuje moc dopředu. Málokdy se všechny plány splní. Platí to hlavně pro kupování zpáteční letenky (ideálně takové, která ani nejde přebookovat na jiný termín). Když vím, že nemusím někde v určitý čas být, zpáteční nekupuji, i když je samozřejmě o moc levnější. Raději si připlatím a upřednostním svobodu volby.

Je něco, co bys chtěla vzkázat světu?

Jedna paní na Bali povídala, jak je v našem životě důležitá nejistota. Popohání nás dál. V nedávném rozhovoru se mě ptali, jestli jsem na cestách nejistá. Jasně, jsem nejistá každý den! Je mi třicet, jsem na Bali, dochází mi peníze, nevím, co bude dál…

Ale vím, že to bude v pohodě. Všechno se vždycky nějak vyřešilo. Jistota je dost relativní věc – úplně jistí si nebudeme nikdy, ale měli bychom rozumně dělat to, co nás baví. Spousta lidí se bojí vykročit do světa.

Lidi se mě ptají, co se stane, když teď vyjedou na rok na Zéland a pak se vrátí domů. Že třeba ztratí práci. Odpovídám, že takhle myslet nejde. Musíme si uvědomit, že cesta nám vždy dá mnohem víc, než vezme. Přinese nám nové myšlenky, novou práci najdeme vždy. Hlavně se nebát a dělat, co nás baví, dokud jsme mladí.

Přečtěte si také rozhovor s vloggerkou Petrou Voráčkovou alias Restless Child

Myslím, že jsme mladí pořád. Znám několik cestovatelů, kterým je 60 let, v srdcích jsou to ale stále mlaďoši.

To je pravda. Správně řečeno, Matouši. Myslela jsem to i jinak… když si založíme rodinu a budeme mít děti, bude vše o trochu náročnější (i když samozřejmě známe spoustu skvělých příkladů, že to jde i s rodinou). Cestovatelé ale mají trvale mladého ducha, pak jde všechno snadno pořád.

Líbilo? Pusťte se do druhého dílu:

https://travelbible.cz/martina-gebarovska-2/