Martina Gebarovská: „Po 6 letech na cestách se teď hodně těším domů.”

Poslouchejte v podcastové aplikaci:

Fotografka, cestovatelka a autorka blogů Za svým snem a Dreaming and Wandering. V prvním dílu rozhovoru jsme mluvili hlavně o začátcích Marti cestování, Novém Zélandu a psaní blogu. Ve druhé části přišla řeč na rodinu, vztahy a přátele, ale i focení a zodpovědné cestování. Pusťte se do čtení!

Odkazy k podcastu:

Předchozí díl jsme ukončili myšlenkou, že bychom si měli cestování užít před tím, než si založíme rodinu. Jak to máš s rodinou ty?

Momentálně mi za okny pokřikujou tři ekvádorské děti – to si říkám, že nevím, jestli rodinu chci mít. Řekla bych „půl na půl“ – nedovedu si představit, že bych teď rodinu zakládala, ale myslím, že až to přijde, tak to přijde. Znám spoustu lidí, co říkali, že rodinu nechtějí, pak přišlo první dítě a už se vezli. Rodinu teď neplánuji a rozhodně to nevnímám tak, že by mi tikaly biologické hodiny a „měla bych“. Ale proti také určitě nejsem.

Jak to máš obecně se vztahy? Dlouhodobí cestovatelé je docela často řeší.

Láska je ohromně hezká věc. Všichni chceme prožívat takové vztahy jako Kate Winslet a Leo DiCaprio, ale ve skutečnosti je to trochu jinak. Nevím, jestli jsem byla někdy zamilovaná. Žádné vztahy, které jsem na cestách měla, jsem nebrala moc vážně. Přišlo mi, že byly hodně nejisté, protože jsme byli každý odjinud.

Je to už dlouho, tak šest let, co jsem naposledy chodila s Čechem. Spíš to byli kluci z Argentiny, Španělska, Kanady. Bavilo nás to spolu, nikdy však nechybělo to „ale“ – kdy se zase uvidíme, když se teď rozjedeme na opačné světové strany?

Bylo by krásný mít jeden vztah až do konce života, ve stáří spolu číst u krbu knížky, chodit na houby a starat se o vnoučata. Ale myslím, že „jediná správná láska na celý život“ je jen stereotyp. Podle mě těch lásek můžeme mít víc, protože se každý vyvíjíme úplně jiným směrem.

Sama za sebe můžu říct, že po pěti letech jsem myšlenkově naprosto jinde, než byli kluci, se kterými jsem dřív chodila. Neumím si představit, že bych se teď dala dohromady s někým, s kým jsem byla před pěti lety. Když je člověk v dlouhodobém vztahu, stojí to hodně práce a úsilí, pokud to není vyloženě soulmate, spřízněná duše.

13432313_1203668709667328_9149207811187936758_n

Island

Když se budeme bavit o vztazích obecně – nejen o partnerských, pořád vnímám, že pro dlouhodobé cestovatele je dost těžké takové vztahy udržovat. Většina mých nejlepších přátel jsou – tak jako já – digitální nomádi. Jak to máš ty?

Úplně stejně. Když nad tím přemýšlím, je mi trochu smutno. Hodně se teď po šesti letech těším domů, kde chci strávit alespoň půl roku, což je na mě hodně… třeba i rok. Nebo zůstanu napořád. Mám doma skvělý kamarády, známe se deset let, ale šest let jsem byla pryč. Chci se s nimi znovu vídat.

Jak ty máš přátele mezi digitálními nomády, já mám kamarády fotografy, které jsem poznala přes Instagram. Fotka je pro mě společně s cestováním srdcovka, tak si máme stále co povídat. Vzájemně si píšeme a sledujeme svou práci. S lidmi, které jsem potkala na cestě, ale nefotí, je to jinak – nemáme na sebe moc času, protože těch lidí jsou mraky. Bohužel nejde udržovat kontakt se všemi.

Ano, náš čas a pozornost jsou omezené.

Tak, a je to škoda, protože lidi, které potkávám, jsou skvělí. Jenže bych musela mít několik kopií sama sebe, abych to zvládala.

Máš někoho, s kým ses poznala už před lety a stále jste v kontaktu a rozumíte si? Potkáte se třeba po roce a zdá se, jako byste se neviděli jen pár dní…

Vím, co myslíš, mám kolem sebe takové lidi. Třeba Terezka z Pelhřimova je úplně zlatá. Když přijedu, mám pocit, že jsme se neviděly třeba týden, přitom uběhly dva roky. A to je velká věc. Když se s někým nevidíš dva roky a umíš navázat tam, kde jste předtím skončili, tak vztah doopravdy funguje.

Pak jsou lidi, s nimiž jsem dřív byla každý týden, ale když jsem přijela po nějaké době na cestách, nebylo o čem se bavit. Sice se to pak během několika týdnů rozmělní, ale mám pocit, že už jsme nedokázali navázat na kamarádskou vlnu, co byla předtím. Takže ano, mám pár takových přátel, ale spočítala bych je na prstech jedné ruky. Píšeme a voláme si a mám pocit, že jsme stále úplně stejní.

Přejděme k focení. Jak to děláš, že jsou tvé fotky tak boží?

Postavím foťák na stativ, běžím 80 metrů daleko, zmáčknu tlačítko a pak to upravím. (smích) Popravdě nevím. Mám pocit, že se to stále vyvíjí. Když vidím fotky, co jsem fotila před rokem, tak se mi nelíbí. Pro mě moje fotky nejsou boží.

Možná jsem hodně sebekritická, ale když mi někdo napíše, že moje fotky jsou super, sice mě potěší, ale nepřesvědčí, abych si myslela, že doopravdy jsou. Samozřejmě můžu říct, že moje fotky jsou na určité úrovni, ale vím, že mám spoustu rezerv. Také vím, že se hodně zlepšuju, ale nejsem tam, kde bych chtěla být.

Před rokem jsem si vytvořila účet na Instagramu. Moc to doporučuji lidem, kteří chtějí fotit. Instagram umí silně motivovat k vývoji, protože integruje spoustu výborných fotografů. Dost často z těch fotek nemůžu spustit oči a nechápu, jak je vytvořili. Tihle neuvěřitelní fotografové mě motivují na sobě makat. Snažím se být méně líná a vstávat na východy slunce. Moc mi to ještě nejde, ale to se časem poddá. (smích)

Takže rada ode mě: jestli chcete dělat fotky, pořiďte si Instagram a sledujte ty nejlepší.

Projděte si 14 nejzajímavějších cestovatelských účtů na českém Instagramu. Ten Marti je jedním z nich.

Kdo tě na Instagramu nejvíc inspiruje?

Například Konsta Punkka (@kpunkka), asi dvacetiletý kluk z Finska. Říká se mu „Zaříkávač veverek“, protože začínal jejich focením, teď fotí i krásné krajinky. Všechny jeho fotky jsou takové… snové. Pro mě je kouzelník a je neuvěřitelné, co dokáže. Ráda bych se s ním sešla a šla fotit.

Hromada nadaných fotografů je mezi Finy. Možná proto, že jsou celkově uzavřenější a finální dílo, které vydají, je niternější. Myslím, že severské národy tomu hodně dávají duši.

Pak můj kamarád Paul Žižka (@paulzizkaphoto) – je v kanadských Rockies a fotí neskutečný krajinky, většinou v noci.

Je mezi nimi i někdo z Česka?

Z Čechů mám ráda Martina Raka (@martinrakphoto), krásně fotí krajiny. Hodně mě baví Bára Vávrová (@bara.vavrova) a myslím, že by zasloužila mnohem víc pozornosti. Tvoří podobné fotky jako já, ale tak o tři úrovně výš.

Eco Bamboo House, Bali

Když se vrátím k focení, máš ještě nějaký tip pro ostatní?

Myslím, že je to hodně o úpravě. Teď třeba upravuji fotky, které jsem vyfotila před rokem, a rozdíl v editaci je znát. Nepodceňujte ji. Spousta lidí myslí, že editování obrázků je podvod, což není pravda – naopak.

Teprve úpravy dodají fotce atmosféru, jakou jsem sama cítila, když jsem dané místo navštívila. Foťák takhle scénu nezachytí, funguje jinak než lidské oko. Při úpravě můžu fotce dát barvy, které jsem sama viděla, a udělat ji víc osobní. Editování miluju. Spousta lidí koupí skvělý objektivy a foťáky a říkají, že už to dál nijak upravovat nebudou, což mi přijde škoda.

Snažíš se upozorňovat, že některé zážitky, které se na první pohled tváří krásně, zas tak krásné nejsou. Třeba mazlení s delfínem a projížďky na slonech. Nedávno ses celkem opřela do jedné české blogerky, která se chlubila fotkou s delfínem z Dubaje. Můžeš to lidem přiblížit?

Myslím, že musíme být zodpovědní. Jízdy na slonech, delfinária, zoologické zahrady – toho všeho se to týká. V některých těchto institucích se dějí neuvěřitelné věci, které ale samozřejmě my neuvidíme. Jsou schopní zdrogovat tygra, aby byl jako koťátko a mohli jste se s ním vyfotit.

Na vlastní oči jsem viděla, jak špatně zachází se slony v Thajsku. Tam se dějou tak zlý věci, že když jdu dneska kamkoliv, kde jsou zvířata, předem si o daném místě zjišťuju co nejvíc. Když vypátrám jen jedinou negativní věc, prostě tam nejdu.

Na Novém Zélandu jsem pracovala v národním akváriu jako potápěč. Přivezli třeba želvu, které rybářská síť uřízla kus ploutve a ve volné přírodě by nepřežila. Takže si alespoň v klidu dožije, což mi dává smysl.

Ale to, co jsem komentovala na internetu, bylo delfinárium v Dubaji. Prezentují se sice jako místo, kde se o delfíny dobře starají a že je pak i pouští na svobodu, ale stačí vygooglit pár věcí, abyste zjistili, že mají delfíny jen kvůli penězům. Protože jsem se proti tomu postavila veřejně, chtěla jsem o tom vědět co nejvíc věcí.

Psala jsem mail i přímo do delfinária, ale neodepsali – jak se dalo čekat. I když o sobě tvrdí, jak jsou super, a červenými písmeny píší, že delfíny netrápí, stejně byli delfíni odchyceni z volné přírody, ale to už vám neřeknou. Vůbec jsem svůj komentář nemyslela osobně, chtěla jsem upozornit na velký problém. Že se to pak trochu zvrhlo, to už je další věc.

Hodně apeluju na lidi, aby si takové věci zjišťovali, protože je to na nás. Když už nemůžeme udělat nic jiného, taková místa alespoň nepodporujme tím, že tam budeme chodit a platit za lístky. Od doby, co vyšel film The Cove (Zátoka) o delfínech na Taidži, spousta delfinárií zavřelo, protože si lidi přestali kupovat lístky. Ten dokument měl smysl a i my to můžeme ovlivnit.

https://www.youtube.com/watch?v=4KRD8e20fBo

Doufám, že podobná osvěta proběhne i u slonů. Také jsem na vlastní oči viděl, jak děsivě s nimi zachází.

Ano – v dnešní době už máme k takovým informacím přístup. Měli bychom je šířit dál našim kamarádům, kteří tyhle věci na dovolené dělají. Často vůbec netuší, co se děje v pozadí. Zrovna dnes, když jsem přišla domů, byly zde ekvádorské děti s maminkou a všichni koukali na video, jak sloni v Thajsku malují. Maminka byla nadšená a říkala dětem, že to někdy musí vidět. Vysvětlovala jsem jí, co všechno za tím stojí a proč jsou sloni připoutaní řetězy. Očividně neměla ponětí, že se takové věci dějí. Ne všichni o tom ví, takže pokud jste informovaní, šiřte to dál, prosím!

Vancouver Island, Kanada

Pojďme rozhovor ukončit něčím pozitivním. Kdybys teď měla přestat cestovat, co nejdůležitějšího ti z cestování zůstane? Co ti cestování nejvíc dalo?

Asi dvě věci. Jedna z nich je, že se moc těším domů a na to, že tam zůstanu. Zavolej mi za dva měsíce, jestli budu mít stejný pocit. (smích) Myslím, že jsme skvělá země a máme krásnou přírodu. Akorát se musíme naučit žít a myslet trochu pozitivněji, pak to u nás bude super. Jsme chytří a máme obrovský potenciál, musíme se začít víc ukazovat ve světě, protože na to máme.

A další věc je, že na smrtelné posteli nebudu ničeho litovat, protože vím, že jsem toho zažila fakt hodně. Myslím, že teď už nebudu mít potřebu říkat si „já jsem ještě nikde nebyla“. Až budu doma koukat na dokumenty, neřeknu si „já bych teď tak ráda někam jela“. Budu si říkat „tohle jsem viděla a je to jinak“. Kdybych teď nemohla vycestovat už ani na jeden den, nic z toho všeho mi nikdo nevezme. Za to jsem moc vděčná.

Jestli jste ještě nečetli první díl, pusťte se do něj!