Martina Kročilová: „Když se k lidem chováš s respektem a mile, oni se pak stejně chovají k tobě”

09.02.2016|Kategorie: Rozhovory|

Martina zahájila svou cestovatelskou „kariéru” už v 18 letech dvouměsíčním pobytem v Kanadě. Od té doby má za sebou mimo jiné dobrovolnickou stáž v civilizací zapomenuté části Indonésie a na Srí Lance, půl roku ve Finsku a dalších 7 měsíců života a cestování po Jihovýchodní Asii. V průběhu rozhovoru se podělila o své zkušenosti s dobrovolničením i cestováním po Asii a přidala na vlastní kůži ověřené tipy pro holky-cestovatelky.

Modelové v Bangkoku

Modelové v Bangkoku – na Marti blogu k tomu najdete super historku

V osmnácti jsi se sebrala a odletěla do Kanady. Proč zrovna tam?

V té době všichni jezdili na jazykové kurzy jenom do Anglie a já musela dělat všechno jinak než ostatní. Mlátila se mnou puberta, takže Anglie nepřicházela v úvahu. Chtěla jsem někam, kde ještě „nikdo nikdy nebyl” a kde se mluví anglicky. Americká angličtina mi navíc přišla jednodušší než britská. Proto zvítězila Kanada.

Celé léto jsem tam chodila na zhruba 4 hodiny denně do školy. Škola byla úžasná, ale měla jsem i spoustu volného času, takže jsem začala hrát fotbal a užívat si nádherné léto v Torontu. Chodili jsme skoro každý den do parků, piknikovali jsme… A tyhle společné aktivity mi s angličtinou ve výsledku pomohly mnohem víc než samotná škola.

Spolužáci v Kanadě

Spolužáci v Kanadě

Jak jsi se pak dostala do Indonésie?

Hned první semestr na vysoké jsem se přidala k AIESEC a rozhodla jsem se, že se další léto na nějakou jejich stáž vypravím. Opět jsem hledala destinaci, kde ještě nikdy nikdo z mého okolí nebyl, a tak jsem si domluvila stáž v Indonésii. Byla jsem jeden z prvních stážistů, kteří tam od nás vycestovali, a navíc šlo o úplně nový projekt, který se tam v roce 2010 rozjížděl.

V Indonésii jsi žila v dost zapadlé končině. Kde to přesně bylo?

Bali a Jávu dokáže na mapě ukázat asi každý, ale kde je Madura? Když jsem přijela na stáž, myslela jsem, že budu pracovat právě na Jávě. O to větší překvapení přišlo, když jsem skončila až na Maduře. Jedná se o malinký ocásek severovýchodně od Jávy a na jeho úplném konci je městečko Sumenep, kam se běžný smrtelník určitě dobrovolně nevydá. A tam jsem žila skoro tři měsíce. Učila jsem na místní škole angličtinu a spolu s ještě jednou Holanďankou jsme tam byly jediné dvě bělošky.

Indonésie – na místní univerzitě

Indonésie – na místní univerzitě

Co ti to dalo, být úplně odstřihnutá od svojí kultury a vlastně i od světa?

Pro mě to bylo úplně poprvé, kdy jsem vypadla z civilizace. Začala jsem si vážit obyčejných věcí jako umyvadla v koupelně nebo pitné vody. Záchod se tam splachoval ručně po kelímkách, sprcha taky samozřejmě nic. Myla jsem se také kelímkem, pouze studenou vodou a těch společníků – ještěrek, pavouků a další havěti – nikdy jsem zkrátka nebyla sama! Stáž mi definitivně změnila hodnoty, vrátila jsem se jako úplně jiný člověk. Jsem teď hluboce vděčná za to, jak dobře se v Čechách máme, vážím si maličkostí, užívám si života a vím, že i s minimem můžeme být šťastní.

Barma - testování místních specialit

Barma – testování místních specialit

Jaké to je, učit angličtinu někde, kde ti skoro nikdo nerozumí?

Ze začátku to bylo hodně těžké. Učila jsem ve škole v malinké vesničce, kde mi vůbec nerozuměli – jediný, s kým jsem se mohla alespoň trochu bavit, byl pan ředitel Mr. Tomo. Po večerech jsem se s ním učila indonéštinu, abych s dětmi mohla aspoň trochu fungovat. Dorozumívali jsme se rukama nohama a nejvíc fungovaly obrázky na tabuli.

Po čtrnácti dnech mi ale došlo, že moje snažení nemá tak úplně smysl. Děti se nejprve potřebovaly naučit základní slovíčka. Navíc jsem jich měla ve třídě skoro padesát a tím, že mi vůbec nerozuměly, byl to záhul pro všechny.

Jak jsi takovou situaci na místě řešila?

Mr. Tomo mi dal za pravdu a povedlo se operativně připravit záložní plán. Přestoupila jsem do nové školy, kde byla angličtina na alespoň nějaké úrovni, a dost pomohlo i to, že jsem dostala starší děti, od šesté třídy výš.

Víkendy jsem občas učila i na místní univerzitě, kam mě Mr. Tomo brával s sebou. To byla teprve sranda. Ve 20 být uznávanou učitelkou na univerzitě v zahraničí… Takový příběh nevymyslíš, napíšte ti ho sám život.

V nové škole byly děti neskutečně motivované, chtěly se se mnou bavit a na každou hodinu se těšily. Pro mě to byla radost s nimi pracovat. Po pár hodinách se mi rozmluvily a po měsíci u nich šly vidět úžasné pokroky. Pořád to byl ale masakr, 40 dětí je 40 dětí.

stáž s aiesec

To věřím. Jak jsi je zvládala zapojit všechny?

Připravila jsem pro ně soutěž. Sbíraly nálepky, které jsem si dovezla ještě z Čech. A takovou originální samolepku jen tak v Sumenepu neseženeš. Takže dá rozum, že je chtěl naprosto každý! Za jakoukoli aktivitu – v jejich podání i za jedno vyslovené slovíčko a odvahu se vůbec přihlásit, jednu dostaly. Pro nás asi úplná blbost, ale na ně to fungovalo přímo božsky.

Jak je to v Indonésii s bezpečností? Cítila jsi se tam jako samotná holka v pohodě?

Teď budu mluvit jen o části, kde jsem sama dlouhou dobu bydlela – určitě se to nedá vztáhnout na celou Indonésii. V Sumenepu jsem sama ven vůbec nechodila, protože ani nebylo kam – vesnice, rýžová políčka s buvoly a malá bažina před barákem. Noční život tam téměř neexistoval. Hodně času jsem trávila s Jey, Indonésankou, která se chtěla učit anglicky. Večer jsme na terase filozofovali s Mr. Tomem o životě. Úderem deváté se šel umýt, pomodlit a spát, stejně jako všichni ostatní.

Pro jistotu jsem byla registrovaná u místní policie, kde mi za drobný úplatek vystavili nějaké speciální lejstro – místní „občanku”. Bylo v něm vysvětlené, co na tomhle konci světa dělá běloch z nějaké republiky tisíce kilometrů daleko.

Indo - baner a moje přednáška

První věc, ze které jsem si dělala na Maduře srandu, byly billboardy na bambusových nožkách, naprostý přírodní punk a kreativita. Většinou to byly reklamy na cigarety, ale o to větší jsem zažila šok, když jsem mezi nimi spatřila i jeden s mojí fotku a nápisem v Indonéštině. Aby všichni věděli, kdo jsem, jak vypadám, jak se jmenuju a co tam budu dělat. Další billboard visel na škole a jeden měl i Mr. Tomo v autě. Vždycky, když bylo potřeba, operativně ho rozbalil – třeba když nás zastavili novináři pro rozhovor do místní televize nebo do novin. Aby aspoň věděli, jak se píše moje jméno.

Ve městě nebylo člověka, ke kterému by se zpráva o mém příjezdu nedostala. Cítila jsem se mezi nimi opravdu vítaná, a nikdy jsem se ani necítila nepříjemně nebo že by mi hrozilo nějaké nebezpečí.

Stáhni si ukázku Travel Bible

Jediné knihy, kterou na cestách nedáš z ruky.

Jela bys znovu?

Stoprocentně. Mám z Indonésie zážitky do konce života, které mi už nikdo nevezme. A hlavně jsem si vyzkoušela jiný druh práce, která měla smysl. Renie, moje studentka, která si vlastně i díky mě zamilovala angličtinu, se odhodlala přihlásit na univerzitu tisíce kilometrů od jejich ostrova a chce se učit, poznávat svět. Pro muslimskou dívku z vesnice, kde všechny ženy z její rodiny zůstaly doma, vaří a starají se o vlastní rýžové políčko, je to hodně velký skok do neznáma. Pro mě jako její učitelku je to ta nejlepší zpětná vazba, jaká se ke mně po pár letech dostala.

Indo - já modelkou

Marti modelkou

Kdo podobné stáže financuje?

To záleží místo od místa. Já jsem měla v Indonésii zadarmo ubytování a jídlo, plus jsem ještě dostala nějaké kapesné, které jsem pak využila k cestování po Indonésii, když měly děti prázdniny. Sama jsem si platila jen letenku, očkování a nějaké dárečky, co jsem vezla s sebou z Čech.

Borneo s rodiči

Borneo s rodiči

Sama jsi nás, stejně jako nedávno Šárka, prosila, abychom do Travel Bible přidali pasáž o tom, že se holky nemají bát cestovat samy. Proč?

Cestování vůbec nemusí být jen doménou kluků. Holky, pokud máte chuť někam vyrazit, jeďte! Já jsem od svých osmnácti cestovala sama a vždy jsem se řídila podle těchto zásad:

  • být ohleduplný k druhým
  • umět naslouchat
  • používat zdravý rozum
  • a respekovat zvyky dané země nebo daného místa.

Tohle mě zatím ještě nikdy nezklamalo. Když se k lidem chováš s respektem a mile, oni se pak stejně chovají k tobě.

Když jedete někam na delší dobu, je nejlepší si na místě najít lokální kamarády, mít na ně čísla pro případ nouze, nebo v lepším případě co nejvíc času trávit právě s nimi.

Když je s vámi někdo, kdo dobře zná místní prostředí, nemusíte se vůbec ničeho bát. Stejně to platí i o cestovaní v dané zemi a nočních přejezdech.

Kam tvé kroky mířily dál?

Další léto jsem chodila v pauze mezi semestry jen do práce a šetřila jsem každou korunu na novou letenku. Pak přišla moje druhá stáž a prázdniny na Srí Lance. Jen co jsem se aklimatizovala z návratu z tropů, sbalila jsem zimní oblečení a začal mi Erasmus ve Finsku.

Mt. Batur, Bali

Mt. Batur, Bali

Velkou část minulého roku jsi trávila v Malajsii a cestováním po okolních zemích. Jak se ti to dařilo financovat?

Měla jsem hodně našetřeno z roku před tím, kdy jsem pracovala při škole ve velké korporaci, a hodně nám s přítelem pomohl grant, který dostával z university v Kuala Lumpur z programu, který tam studoval (Asijsko-evropské business vztahy). Ubytování v Kuala Lumpur bylo až pofidérně levné, takže jsme měli měsíční náklady oproti Praze úplně minimální.

Co jsi tam těch 7 měsíců dělala?

Původní plán byl odstudovat pár předmětů na dálku, napsat diplomku, co nejvíc toho samozřejmě procestovat a také rozjet podnikání. Můj projekt Love Your Home pomáhá vytvářet šťastný a spokojený domov. Zabývám se home managementem aneb organizováním domácností a baví mě hledat způsoby, jak v domácnosti fungovat bez chemie a bez odpadu.

S odstupem času můžu říct, že se mi to podařilo všechno docela hezky realizovat. Diplomka se sice z Bali psala hodně blbě, ale když musíš, tak musíš, a píšeš i pod palmou. Pro Love Your Home jsem si sama udělala celé webovky, napsala jsem e-book a nachystala workshop, který jsem hned po příjezdu spustila. 7 měsíců venku z ČR byl docela chytrý krok, protože jsem na všechno měla božský klid a hodně jsem se toho naučila.

Rozhodně to ale nebylo úplně jednoduché – celý projekt je spojený s domovem, a já jsem byla pryč – ne bez domova, ale v úplně jiných podmínkách. V Čechách byl podzim a zima a my jsme tam měli přes 30 stupňů a čvachtali se v bazénu. Byli jsme spíš venku než doma. Rozjíždět podobný typ podnikání, celkem pevně vázaný na ČR, ze zahraničí stojí hodně energie a je potřeba překonat dost překážek. Ale zvládla jsem z Asie udělat velmi dobrou přípravu a teď jsem za to vděčná.

Inle Lake, Barma

Inle Lake, Barma

Kam jste se všude stihli v regionu podívat?

Procestovali jsme celou Malajsii včetně části na Borneu, zavítali jsme do Thajska, Singapuru a na Bali. Z nějakého nevysvětlitelného důvodů mě naprosto okouzlila Barma. I když jsem toho měla procestovaného už docela dost, bavil mě ten další kulturní šok, kterým jsem si prošla. Podobný, jako tenkrát na stáži v Indonésii.

Cestovali jste v Barmě na vlastní pěst, podle intuice, nebo jste měli nějaké předem dané plány?

Plán cesty jsme si vymysleli celý sami. Pročetli jsme pár blogů v angličtině, ale jinak jsme jezdili v podstatě naslepo. Hodně nám pomohla i Ashley u které jsme na začátku spali pár nocí díky couchsurfingu. V češtině ale moc aktuálních informací dostupných nebylo, a tak jsem několik článků o Barmě sepsala na svůj blog.

Barmou na kole

Barmou na kole

Zmínila ses, že bys ráda vyrazila do Afriky. Co tě na ní láká?

Afrika byla můj úplně první cíl ještě před Asií, protože… Ani nevím. Láká mě, chci se tam podívat. Nechci pořád jenom poslouchat cizí vyprávění, chci si to zažít na vlastní kůži. A taky mě fascinuje tamní příroda.

Banánové listy

Banánové listy

Kdybys mohla vrátit čas, udělala bys něco úplně jinak?

Nikdy bych už nedala svůj pas z ruky. Ani oficiálním institucím. Nebo bych měla vyřízené pro jistotu dva pasy. V Indonésii jsem si na lokální stanici dala prodloužit vízum, ale pas už jsem nikdy zpátky neviděla. Tři týdny jsem tam pobývala nelegálně a česká ambasáda mi doporučila se co nejdřív vrátit do Čech.

Co se vlastně stalo se mi nikdy nepodařilo zjistit. Dost pravděpodobná verze je ta, že místní policajti ho asi někam přeprodali – jejich zpráva o tom, jak je možné, že pas už u nich není, byla velice zmatená a nikdo mi ji nebyl schopný přeložit 2x stejně. Na české ambasádě zjistili, že mi žádné vízum ani nikdy neprodloužili, i když jsem za to zaplatila a čekala jen na vyzvednutí.

 

Martina mimo jiné píše velmi kvalitní blog inspiruj.me 

Mautic is open source marketing automation