Rodina Tatranských: „Děti by neměly být překážka, ale naopak obrovská motivace pro objevování.”

Že se s dětmi nedá dlouhodobě cestovat po světě? Nesmysl. Máme pro vás rozhovor s rodinou Tatranských, kteří na cestách tráví většinu roku. Se třemi dětmi. V rozhovoru jsme se dostali k jejich cestovatelským začátkům, plánování cest, financím a práci, vzdělávání dětí i jejich pohledu na cestování. Pohodlně se usaďte a buď si pusťte podcast, nebo se dejte do čtení.

Z Asie mává Lucka, Karel, Lilly, Alex a Maya. Jestli je chcete pozdravit, můžete třeba na Facebooku. 🙂

Odkazy k podcastu:

Stáhni si ukázku Travel Bible

Jediné knihy, kterou na cestách nedáš z ruky.


Jak vás napadlo sebrat tři děti a odjet do světa?

Karel: Přišlo to tak nějak z minuty na minutu.

Nebylo to průběžné? Cestovali jste i předtím?

Lucka: Vždycky jsme hodně cestovali, i před dětma. Ovšem s malýma to bylo náročné, přesně jak všichni říkají. Jenže lidi sami si to dělají náročný. Už do toho jdou s tím, že to je náročné. Měli jsme to hodně podobně. Po každé dovolené jsme měli pocit, že potřebujeme další dovolenou, (smích) takže jsme to pak přestali dělat.

Potom jsme si ale řekli, že začneme cestovat jinak – že nepůjde o klasické turistické cestování, kdy přijedete, všechno okouknete a jedete zase zpátky, ale že dáme cestu někam, kde budeme žít delší dobu na jednom místě. A najednou to bylo ohromně jednoduchý.

K: On to byl stejně proces, protože náš první plán byl zůstat půl roku ve Španělsku. Tam jsme nápad dolaďovali a uvědomili si, že ideální bude zůstat na jednom místě jeden dva měsíce a pak se posuneme – buď v rámci země, nebo mimo.

Písečné duny u Mui Ne na jihu Vietnamu

Kolik bylo dětem, když jste vyrazili poprvé?

L: Skoro šest, čtyři a asi rok. To jsme poprvé vyrazili na nějakou delší cestu.

Jaké to bylo, najednou nemít stálé zázemí?

K: Původně jsme to otestovali na měsíc a zjistili, že je to fajn, museli jsme ale rok počkat kvůli nájmu v Praze. Po roce jsme se sebrali a už věděli, že to bude fungovat bez problému.

Stáhni si ukázku Travel Bible

Jediné knihy, kterou na cestách nedáš z ruky.

L: Ono hlavně – co je zázemí? Co potřebuješ? Ať jsi jeden, nebo je vás pět i s malými dětmi, zázemí si vytváří sami lidé. Je jedno, jestli jsi v ČR, nebo jinde. Takže zázemí nám rozhodně nechybělo. Samozřejmě jsou různé věci, na které jsou děti zvyklé, a my dospělí si umíme jednoduše zdůvodnit, proč teď určité věci nemáme, ale u dětí je to mnohem náročnější. Když ale máš nějakým způsobem nastavenou mysl, tak se to na děti přenese. Pak už stačí s nimi jednoduše popovídat a ony pochopí.

Že si s druhými nerozumíte, neznamená, že si společný čas nemůžete užít!

Chystali jste se výrazněji na cestu? Plánovali jste nějak složitě, co se bude dít?

K: Spíš jsme museli probrat, kolik věcí máme, protože se toho nashromáždilo hodně. Jasně, řešili jsme různé drobnosti, například doktory, ale je to v podstatě stejné, jako kdybys jel na dovolenou. Jinak nic zásadního.

L: Už jsme měli předtím děti v domácím vzdělávání, takže touhle stránkou jsme se vůbec nemuseli zabývat. Doktory jsme pořešili tak, že jsme sehnali kvalitní zdravotní pojištění, zjistili, kde jsou nejbližší nemocnice, vybavili se na cestu tak, abychom byli schopni postarat se o zdravotní stránku sami v případě, že bychom neměli dostupnou lékařskou pomoc. Potom už se všechno jen prostě dělo, nemuseli jsme dál řešit žádné překážky. Řekla bych, že to bylo i jednodušší, než jsme čekali.

Jaké konkrétní pojištění využíváte?

Začínali jsme s Allianz z toho důvodu, že jsme u nich měli rodinného příslušníka, tedy i výhodnější ceny. Poté, co vypršela tahle nabídka, jsme dostali doporučení skrz Travel Bibli na True Traveller, využili jsme jejich služeb a fungují skvěle. Máme pojištění na celý rok.

Vybíráte pojištění na dlouhé cesty? Přečtěte si článek Kde sehnat nejlepší roční cestovní pojištění.

Kolikátý měsíc jste už v Asii?

L: Šestým měsícem.

V jihovýchodní Asii se chce s dětmi fotit snad každý 🙂

V čem je pro vás Asie jiná? Přeci jen – když sem přiletíš s dětma, je to něco jiného, než když cestuješ sám. I proto, že se zde k dětem chovají jinak… Celkově je tady naprosto odlišná kultura. Jaký byl váš první dojem?

L: Pro nás to bylo hodně příjemný. Asi jsme měli kliku na místo. Začínali jsme v Chiang Mai s pěkným bydlením, blízko byl skvělý street food, který jedly i naše děti… Z čeho jsme měli největší strach, byla místní voda. Dospělý člověk ví, že se nesmí pít. Dětem jsme to sice vysvětlili, ale měli jsme obavy, aby náhodou nezapomněly a nenapily se. Kdyby měly nějaké žaludeční potíže, byl by to kvůli jejich zdravotním komplikacím dost problém. Věřím ale, že když je člověk nastavený pozitivně a má víru, že se takové věci nestanou, tak se opravdu nestanou. Po celé měsíce pobytu zde jsme žádné podobné věci řešit nemuseli.

K: Děti jsme na zdejší situaci s vodou připravovali už předem. Nemyslím, že by teď šly do kuchyně a pily vodu z kohoutku. A hlavně, kdyby vypily jednu skleničku vody, tak by se jim podle mě stejně nic moc nestalo.

Rybářská vesnice na západě Bali

L: Podle mne je dobré – když někdo vyrazí s dětmi na cestu – budovat imunitu od začátku. Jíst street food, nemít obavy, že se děti vyválely na ulici a mají špinavé ruce. Tohle jsme nikdy moc neřešili. Postupem času se podle mě dětem vybudovala imunita do takových rozměrů, že teď už vůbec nemáme strach. A to občas jíme v dost nebezpečně vypadajících místech. (smích) Zatím bylo všechno bez problému.

Co mě napadá jako odlišnost v asijských zemích je přístup k dětem. Tady jsou lidi z blonďatých dětí úplně odvaření. Dvě naše starší děti s tím nemají vůbec problém, rády se vyfotí, obejmou, dokonce občas rozdávají pusy. Ta nejmladší ale naopak ne… a místní lidi mají problém to respektovat. Nechápou, proč se nenechá vyfotit nebo pochovat. To je hodně těžko vysvětlitelné jak pro lidi, tak pro dítě. Naprosto chápeme její pocity, že jí to je nepříjemné, a chráníme ji před takovými situacemi, co to jen jde.

Ptačí park na Bali

Jak si rozumí s místními dětmi?

L: Děti mají úžasnou vlastnost – vůbec neřeší takové věci, jako je jazyková bariéra. Samozřejmě – ve chvíli, kdy se snaží něco vysvětlit, vyvstane problém, ale hra je naprosto univerzální záležitost a ony jsou schopné hrát si s kýmkoliv.

K: Kdyby měly na výběr, určitě preferují někoho, s kým se dorozumí v češtině nebo angličtině, ale na Bali nikdo takový nebyl, a hrály si tam s místními úplně v pohodě.

L: A to se nebavíme o tom, že si někam na pět minut vyběhly… to byly hodiny her. Myslím, že děti ještě nemají takový blok, jako máme my dospělí.

Kde jste za těch pět měsíců všude byli? Pořád slýchám, že lidi nemůžou cestovat, protože mají děti. Myslím, že tohle asi slyšíte víc než já…

K: Byli jsme v Thajsku, Malajsii, Indonésii, nyní jsme ve Vietnamu a před odletem se chystáme znovu do Thajska.

Přijde vám to jako něco nemožného, nedosažitelného?

L: Vůbec. Myslím, že hodně lidí s dětmi řeší finance. Určitě je to náročnější v prvních krocích, např. co se týče nákupu letenky, protože v našem případě platíme pětinásobně. Náklady na živobytí to ale všechno krásně vyrovnají, protože se zde dá žít opravdu levně, když člověk nemá nějaké velké manýry. Je jedno, kde s dětmi jsme, protože je to jen o tom, jak si to člověk udělá.

Maya trénuje své ženské dovednosti

 

Dá se odhadnout, kolik utratíte za měsíc včetně přeletů?

L: To už jsme se snažili spočítat, ale vzhledem k tomu, že nevedeme žádné účetnictví, je pro nás hodně těžké mít odhad. Peníze nám stále stačí, tak nemáme důvod to řešit. (smích) Kdybychom měli málo peněz, tak se ještě určitě umíme uskromnit, ale občas chceš děti někam vzít a pořádně si to užít, což může někdy znamenat celkem velké náklady…

K: Já sice nevím, kolik jsme tady utratili, ale dá se říct, že žít v Asii vyjde nastejno jako žít v Česku.

Sobotní keramika v balijském Ubudu

Souhlasím, mám to spočítané dost podobně.

K: Tady je levné jídlo, na ulici se najíš za dvacku, v Česku zase nepotřebuješ kupovat letenky. Asie je sice levná, ale v našem případě se přidávají různé náklady, které to doženou na českou úroveň. Pokud je člověk schopen žít normálně v Česku, bude schopen žít i kdekoli v jihovýchodní Asii.

Co tedy děláte? Čím přesně se živíte?

K: Překládáme. Já z němčiny a angličtiny, Lucka z angličtiny do češtiny. Já hodně dělám technický marketing, Lucka marketing obecně a překlady webů.

Jak řešíte práci, když se ještě musíte starat o tři akční děti?

K: Většinu překladatelské práce obstarám já, Lucka zase zastane většinu rodičovské péče. Máme to dobře rozvržené.

L: Když není práce moc, anebo když je jí akorát, vždycky se snažíme pracovat dopoledne. Tak už to máme nastavené. A když je práce víc, Kája ráno přivstane, zatímco já udělám práci kolem snídaně, protože toho mám mnohem méně než on. Když později Karel pracuje, já se věnuju dětem. Odpoledne se snažíme trávit všichni spolu. Pokud někam vyrazíme třeba na celodenní výlet, tak zas počítáme s tím, že některé dny zůstaneme doma a dlouho pracujeme. Práce je pro nás samozřejmě důležitá, takže jí hodně uzpůsobujeme náš denní rytmus. Cesty nás naučily efektivně rozvrhnout pracovní plán, takže náš denní rozvrh je teď lepší, než když jsme byli doma v Česku.

V jihovýchodní Asii drandíme hlavně na skútrech

Čím myslíš, že to je?

L: V Čechách už to člověk zná, nemá takové nutkání vyrážet ven. Není ti tolik líto, že jsi doma a strávíš den běžným způsobem. Tady je stále spousta zajímavých podnětů.

K: A ještě tím, že se neustále přesouváme na nová místa – vždycky narazíš na něco nového, co tě láká.

L: Když jsme byli čtyři měsíce ve zmíněném Španělsku, náš život se velmi podobal životu v ČR, kdy jsme tolik necestovali a spíš jen tak lehce kořenili. Tady to ale nejde, tady je tolik věcí, které chce člověk zažít…

Chceš se stát nomádem?

Připravili jsme ONLINE KURZ, který ti ukáže, jak na to. Najdeš v něm veškeré know-how, které jsme získali v průběhu dlouhých měsíců a práce na cestách. 

Co na cestování říkají děti? Nestýská se jim po kamarádech, po domově? Jak to vnímáte z jejich pohledu vy?

K: Ony mají své chvíle, kdy touží být doma, ale celkově myslím, že si to užívají. Občas kňourají, že by chtěly být s babičkou nebo zažít sníh, ale naštěstí převažují chvíle, kdy je to baví.

L: Já bych to přirovnala k pobytu na táboře. Máš chvilky, kdy se ti zasteskne, což ale neznamená, že tě to tam nebaví. I my dospělí máme takové momenty. To je prostě přirozený proces, který nastane, když člověk odjede ze své rodné hroudy.

Děti mají úžasnou schopnost žít tady a teď. Neřeší, co bude zítra. Děti žijí přítomným okamžikem – a tím nám to ulehčují, protože pokud je to baví v tu chvíli, není vůbec co řešit. A co se týče hraček, mají jich málo. Co takhle vím z hlavy, každý má jednoho plyšáka, jednu gumu na skákání, Dobble, jednu stolní hru – a tím to hasne. Je fakt, že když narazíme na nějakou rodinu, která s sebou má kufr hraček, jsou naše děti u vytržení. Když na druhou stranu jdeme na pláž nebo do džungle, hračky prostě nepotřebují. Vždy si najdou něco, čím se zabaví.

Děti si (skoro nepochopitelně) stále užívají naše nekončící návštěvy chrámů

Máte pocit, že vás to víc stmelí jako rodinu, než kdybyste byli doma? Jaký to na vás má vliv – být stále na cestě, stále spolu a řešit odlišné situace než doma?

K: My jsme byli společně i předtím, protože Lucka byla na mateřské, já pracoval z domova, takže žádná velká změna pro nás nenastala.

L: Když jsi mimo svou komfortní zónu, jsi vystaven situacím, které nejsou úplně standardní. Jestli nám to dalo něco pozitivního, tak to, že jsme se poznali blíž v případech, kdy to nebylo jednoduché, a já si uvědomila, jak moc si vážím toho, jaké naše děti jsou a jaký je můj muž. Zvládli jsme to skvěle. Hlavně naše děti, to jsou naprostí pohodáři. Z mého pohledu nás to ještě víc stmeluje, náš společný vztah je mnohem intenzivnější, což vždycky nemusí být pozitivní hledisko. Občas je to hodně náročné, protože člověk nemůže vypnout a říct, ať děti jedou na víkend k babičce. Když se na to ale podívám z širšího úhlu pohledu, vidím samá pozitiva a životní jistoty. (smích)

Vietnamem cestou necestou… i s kozami

Co je pro vás ze situací, které řešíte, to nejtěžší? Když nepočítám, že si dvě děti najednou zlomí zápěstí, což se stalo před pár dny…

K: Nejobtížnější je řešit bydlení, protože najít rozumné ubytování pro pětičlennou rodinu je o hodně těžší, než najít střechu nad hlavou pro jednoho batůžkáře.

L: Je to hodně o komunikaci. Můžeme mít nějakou představu o bydlení, ale ostatní ji s námi nemusí sdílet. Nejtěžší je pak vyhovět všem v rodině, aby se každý cítil dobře. To je hodně náročný úkol. Bez toho to nefunguje – jakmile někdo z nás začne cítit, že to skřípe, musíme s tím něco udělat. A všechno musíš řešit bez sociální sítě, kterou máš doma k dispozici. Tam se ještě nabaluje, že nemáš čas na partnera, často se ti třeba nepodaří sehnat místo, kde by byly nějaké další děti, takže pak musíš vytvořit rodinnou pohodu v podmínkách, které nejsou dostačující.

Co na vás říká okolí?

L: My jsme měli v podstatě kliku na to, že reakce jsou v našem okolí pozitivní. Nebo se nám to lidé bojí říct osobně. (smích) Třeba na naší malé stránce na Facebooku jsme ještě nezaznamenali žádné zmínky nenávisti, trollů nebo podobně. Lidi nám fandí, líbí se jim to, máme pozitivní ohlasy.

K: Většina lidí říká, že je to fajn a že by do toho šli taky, kdyby mohli.

Balijci ze severu byli nadšeni, že mohou děti učit kulečník

Vzdělávání dětí může být dalším argumentem, proč se nevydat na cestu. U vás to ale funguje bez problému. Můžete přiblížit, jak „školu“ řešíte?

L: Jako občané ČR máme záchranu v zákoně, který umožňuje vzdělávat děti individuálně. Funguje to tak, že se dítě přihlásí do školy, které se říká kmenová, domluví se s třídním učitelem, co je potřeba, aby dítě zvládalo na konci školního roku, a z toho se pak přezkouší. My jsme tohle vlastně vůbec neřešili, protože jsme totéž měli v plánu, i kdybychom necestovali. Je skvělé, že tyhle možnosti jsou, a jestliže se pro takovou cestu někdo rozhodne, nemusí mu to být vůbec žádnou překážkou. Jediná podmínka je, aby rodiče měli dosažené středoškolské vzdělání pro výuku dětí na prvním stupni a vysokoškolské pro děti na stupni druhém. Pokud nemají, můžou mít garanta, který zaručí, že se dítěti dostane výuka.

Kolik času trvá domácí výuka, aby děti uměly všechno k přezkoušení?

L: To se takhle vůbec nedá říct.

Mě zajímá srovnání. Když si pamatuju sám sebe na základce, tak jsem měl pocit, že to, co ve škole musím dělat celý den, by se dalo zvládnout za půl hodiny.

L: Ano, to je pravda. Je v naprostém nepoměru, za jakou dobu se dá zvládnout látka ve škole, anebo doma. Když se dítě učí doma, rodič jej zná a ví, jak komunikovat, jak zabránit možným problémům a taky ví, co dítě baví a jak ho pro výuku zaujmout. V české společnosti je tahle metoda málo rozšířená, je ale možná. Jsou to naše děti a nikdo je nezná lépe než my. Učíme se společně vlastně neustále.

I Vietnam má svůj tuk-tuk (a dětem je šumák, že je z papíru)

Kde jste se zatím cítili nejlépe?

K: Já asi ve Vietnamu, kde jsem byl v permanentní euforii. Vždycky jsem si říkal, že mé nejoblíbenější místo je Portugalsko, ale po návštěvě Saigonu už si nejsem tak jistý.

L: Já jsem naprostý pozitivista. Z každého místa mám nějaké vzpomínky a vztah. Mě prostě baví svět, pro mě je svět asi top. (smích)

Máte nějaké vysněné místo, kam se chcete vydat?

K: Chorvatsko.

L: Chtěli bychom poznat Chorvatsko právě tím naším způsobem. Lily to má naprosto jasné, ta chce jet do Ameriky a Austrálie, Alex chce do Číny kvůli pandám, Maya tvrdí, že chce do Afriky, já do Jižní Ameriky a Karel na Island.

K: Ano, na Island, na Faerské ostrovy, do Íránu… Vždycky se zaseknu na Google mapách – začnu na jednom konci světa, pak přeslintám na druhý a všude bych chtěl být. (smích)

L: Je toho hodně. Máme spoustu míst, ale i spoustu času.

Stáhni si ukázku Travel Bible

Jediné knihy, kterou na cestách nedáš z ruky.

Kde vás lidé mohou potkat, až odletíte z Asie?

L: Budeme chvíli v Praze – na naše poměry celkem dlouho, asi 7 týdnů, protože proběhnou nějaké svatby, na kterých chceme být, a pak se přemístíme do Chorvatska. Potom možná někam na Balkán, nevíme. Máme představu, že bychom mohli strávit zimu v Maroku. A cestou ve Španělsku a Portugalsku.

S Matoušem na večeři v Saigonu

Kdybyste z Asie mohli vybrat jeden trip, který jste podnikli a měli ho doporučit rodičům s dětmi, který by to byl?

L: Pro mě to rozhodně byl výlet podél ostrova Bali, na kterém jsme strávili tři týdny. Nedovedu z toho vybrat jedno místo, byl to ucelený zážitek a myslím, že si to moc užily i děti.

Chtěli byste čtenářům něco na závěr vzkázat?

L: Určitě: nebojte se toho! Děti vám otevřou dveře do světa, který by se vám neukázal, kdybyste cestovali bez nich. Myslím, že děti by neměly být překážka, ale naopak obrovská motivace pro objevování nových cest.

Občas se nám zasteskne po domově, a tak se děti pustí třeba do řízků

Máš nějaký příklad, jak otevírají dveře?

K: Tady v Asii jsou hodně vysazení na malé děti, na evropské obvzlášť. Takže jsme se často dostali na místa, kam by to normálně nešlo.

L: Hlavně jsou děti naprosto bezprostřední, nemají bloky, které máme my v komunikaci. Poprvé jsem si to uvědomila v Malajsii, když Alex přišel za nějakým Indem, který dělal rotti, že by to taky chtěl zkusit. A během chvilky už se učil. Já si říkala, jakou má kliku, protože mě to taky zajímalo a chtěla bych se to taky naučit. Podobných příběhů je na každém místě neskutečné množství.

Chystáš se na dlouhou cestu? Nezapomeň se správně vybavit!

Cestovní pojištění na dlouho

Máme pro tebe srovnání těch nejlepších pojištění.

Vybavení na cesty

Pořádné vybavení na cesty, které vydrží i ty nejdrsnější podmínky, je základ. To nejlepší koupíš u Hanibala!

Energii pro tvůj notebook nebo mobil

Bez náhradní baterie se dneska obejde jen málokdo. Ty nejlepší ti dodá Ilin.

8 měsíců v Asii se 3 dětmi – nejlepší nápad, na který jsme za posledních 20 měsíců přišli

Mautic is open source marketing automation