Tenerife je největší z Kanárských ostrovů nacházející se přibližně pět hodin letu z Čech. Ostrov se pyšní nejvyšší španělskou horou Pico de Teide, krásnými plážemi, sopečnou krajinou, lesy s endemickou borovicí a především celoročním teplým klimatem. Konkrétně na teplé počasí ulovilo v prosinci Tenerife i mne. Narychlo kupuji letenky a utíkám z upršených Čech.

Proč právě na Tenerife a co je GR 131?

Na válení na pláži mě moc neužije, a tak je moje volba jasná. Zkusím zdolat GR 131.

GR 131 je přibližně 90 km dlouhý přechod, který vám zabere okolo pěti dní, záleží na vaší kondici a časových možnostech. Cestu si lze zkrátit i prodloužit dalšími stezkami. Některé dny můžete odbočit do města a zase se vrátit.

Oficiálně je stezka GR 131 značená z La Esparanza do Arony a neobsahuje výstup na Pico de Teide, ten je možné přidat. Bez výstupu má přechod převýšení 3000 m, s výstupem si ještě 1500 m připočítejte, Pico de Teide totiž dosahuje úctyhodných 3715 m n. m.

Příjemným faktem je, že i v zimních měsících se tu teploty pohybují během dne mezi 20 a 25 stupni, a to dělá z této destinace v čase evropské zimy ideální místo právě na hikování. Jen pozor – čím blíže budete nejvyšší hoře, tím bude teplota nižší, v noci se může propadnout i pod bod mrazu; teplé oblečení je tedy třeba. Obezřetnost také platí, co se týče vody, ta je tady vzácností a během cesty musíte vědět, kdy bude možnost natočit/koupit si další.

Jak se tam dostat a nejvhodnější doba k trekování

Vybrala jsem let z Prahy se Smartwings, který byl na poslední chvíli dost drahý, ale pro mě nejpohodlnější. Oba lety měly zpoždění, což u nízkonákladovek nepřekvapí. Další možnost přímého letu je třeba z Vídně se společností Ryanair nebo Wizzair.

Jak se co nejlépe dostat na Tenerife a další tipy, co tam vidět i zažít, jsme shrnuli do článku Tenerife – vše, co potřebujete vědět o cestě na vlastní pěst.

Přechod můžete jít celoročně, určitě bych se ale vyhnula letním měsícům – a to nejen kvůli vysokým teplotám, ale především kvůli nedostatku vody na cestě.

Povolení výstupu na Teide

Na výstup na úplný vrchol Pico de Teide je nutný permit. Na internetu se dočtete, že pokud jdete nahoru na východ slunce, tak toto povolení nikdo nekontroluje. To už bohužel neplatí.

Prý bylo na Teide poslední dobou mnoho záchranných akcí, a tak se zavedly kontroly povolení a vybavení i v noci. Permit se neplatí, je pouze omezený počtem návštěvníků. V sezoně je obsazeno i na několik měsíců dopředu. V prosinci s místy nebyl problém.

Co sbalit s sebou na GR 131

Batoh

Měla jsem Deuter 36L, musím ale přiznat, že to bylo na knop a uvítala bych alespoň o pár litrů větší. Stan jsem tak musela připnout zvenku. Nevýhodou také bylo, že u menších batohů nelze posouvat zádovou část, batoh byl přetížený, a tak to odnesly moje klíční kosti. Když jsem ho na letišti vážila, měl 12 kg (s jídlem, bez vody).

Oblečení

• Trička – jedno do letadla a dvě merina
• Kalhoty a kraťasy (+ jedny rezervní, kdybych např. zmokla)
• Slabá mikina
• Teplá mikina
• Péřovka
• Rukavice a čelenka/čepice, kšiltovka
• Ponožky – měla jsem asi čtyři páry, slabší i teplejší
• Pláštěnku / nepromokavou větrovku
• Spodní prádlo

Věci na spaní

• Spacák Viking Warmpeace 600
• Karimatka a tyvek
• Stan – samozřejmě čím lehčí, tím lepší. Já měla stan 1,5kg, dá se však sehnat i pod kilogram

Vaření

• Vařič, kartuši, ešus, hrneček, lžíce či spork
• Jídlo – všechno jsem přivezla už s sebou. Měla jsem několik adventure menu na večeři a některé dny i na snídani. Dále kaše, vločky, burákové máslo, sušené maso, ořechy, flapjacky, čaj, kávu a samozřejmě i něco sladkého pro případ krize

Další inspiraci na vybavení od zkušených kempařů najdete v článku Wild camping – kempujte nadivoko.

Boty

Tady záleží, za jaký tým kopete, já už několik let za barefoot. Měla jsem na sobě Saltic Outdoor flat, které bez potíží přežily všechny ostré kameny a vypadají pořád jako nové, přinesly s sebou však i dvě úskalí.

Jedno byl výstup na Pico de Teide (více o tom píšu v odstavci 4. den) a druhé byly poslední dva dny treku. Cesta v okolí Vilaflor a Arony je hornatá a všechny cesty jsou kamenité – malé ostré nebo velké kameny. V barefootech to tak byla chvílemi celkem výzva. Snad nejoblíbenější boty na přechody jsou v dnešní době Altry.

Ostatní

• Vlhčené ubrousky
• Základní drogerie
• Lékárnička – opalovací krém, náplasti na puchýře, obvaz, pinzeta, nůžky, paralen, černé uhlí apod.
• Turistické hole

Jak si pořádně vybavit lékárničku a nic neopomenout? Inspirujte se v článku Cestování a zdraví: Jak se připravit a nic nepodcenit.

Problém jménem voda

Na trase najdete několik pítek, není jich ale mnoho. Voda je po ostrově rozváděná nevzhledným potrubím, na které občas narazíte. Z těchto zdrojů jsem vodu nefiltrovala.

Zdroje vody:

• Přístřešek Las Canales
• Přístřešek Choza se Pedro Gil
• Restaurace El Portillo
• Na horní stanici lanovky na Teide je automat na nápoje.

Vyrazit sám, nebo s někým?

Při sólo cestování dochází k zajímavému jevu. Za všechno si můžete sami a není komu si stěžovat. To, že nemáte vodu, je vaše chyba. To, že jste se ztratili, taky. Je to srandovní sledovat. Člověk taky přemýšlí trochu jinak a je obezřetnější. Já mám s sebou vždycky dost jídla a vody, na druhou stranu nikdy neplánuju dny pevně, kam musím dojít, a tak ani tady jsem neměla naplánované, kde budu spát.

Když jdete sami, máte nekonečnou svobodu. Můžete si ujít, kolik kilometrů i jakým tempem chcete, spát, kde chcete. Nemusíte se nikomu přizpůsobovat. A mnohdy je prostě snazší vyrazit sám, než se dny s někým dohadovat…

A tak jsem to udělala já. Chtěla jsem si po rozchodu vyčistit hlavu a konečně pokořit můj strach spát sama venku. Jinak to nebylo moje první trekování o samotě, a tak jsem věděla, co mě čeká.

Pro mne osobně má hikování o samotě svoje kouzlo, které by si měl zkusit každý, koho láká. Nemyslím, že je to zázračný způsob cestování, který budou všichni milovat, za pokus to ale určitě stojí.

Bezpečnost

Překvapilo mě, jak málo lidí jsem potkávala. Třeba první den jsem potkala na dvanácti kilometrech pouze tři lidi, jindy třeba 15 km nikoho. Čekala jsem, že trasa bude daleko frekventovanější. Od druhého dne je také mobilní signál spíš mizející, nebo žádný.

Na ostrově nežijí žádná nebezpečná zvířata. Rozhodně můžu říct, že jsem se cítila bezpečně i sama jako žena. Trasa je také dobře značená, jen při stoupání lesem třetí den jsem cestu chvíli hledala. Samozřejmě s off-line mapami v mobilu. Je jasné, že se pohybujete v odlehlém terénu, s tímto faktem je třeba počítat. Klid na duši vám samozřejmě přidá i cestovní pojištění, nezapomeňte ale zkontrolovat do jaké nadmořské výšky vás kryje.

Chystáte se na svou první dívčí cestu o samotě? Čtěte Holka sama na cestách: 22 tipů, jak cestovat pohodlně a bezpečně.

Doprava a ubytování

Na ostrově skvěle funguje veřejná doprava, k vyhledávání jsem používala Google. Dalo se platit kartou, jen autobus do La Esperanza jsem musela zaplatit hotovostí. Dopravu sem zajišťuje jiný dopravce a odjíždí z autobusového nádraží La Laguna.

Pokud jde o ubytování, tak ceny mě celkem nepříjemně překvapily a nakonec jsem i za hostel platila 800 Kč. Po konci cesty jsem v Los Cristianos zůstala v Airbnb.

Co se týče ubytování na treku, tak tady žádné oficiální chaty ani místa nejsou. V národním parku Teide je kempování zakázané, mimo něj tolerované. Na cestě jsou jen tři přístřešky, ale dva z toho zničené požárem. Uplatňovala jsem pravidlo přijít se tmou a odejít se svítáním. V zimních měsících to není vůbec těžký úkol díky krátkým dnům. Pokud to šlo, využila jsem ubytování ve městech.

Pětidenní přechod den za dnem

Den 1.

La Esperanza → přístřešek Las Canales, 11 km (↗ 478 m, ↘ 139 m)

Rozhodla jsem se začít v La Esperanza, a to z prostého důvodu. Na výškovém profilu se mi klesání zdálo schůdnější než v opačném směru, tedy hlavně mým kolenům. Trasa se dá ale jít v obou směrech.

První den se nasnídám v městečku La Laguna a sháním poslední věci – vodu a plynovou kartuši. Dle internetových rad obejdu několik hardware stores a vydám se i do Decathlonu, kde všichni píší, že je to jistota.

Já ale nemám nic a nakonec se na mě usměje štěstí až v obchodě Merlin (něco jako naše OBI). Kdybych tohle věděla, možná bych i začala uvažovat o lihovém vařiči. Ještě než vůbec vyrazím, hodinky mi ukazují deset tisíc kroků, přestože se přesouvám místními autobusy. To neplánované zdržení mě trochu štve a autobusem se na začátek treku dostávám až v jednu odpoledne.

Trasa začíná od vesničky strmým stoupáním, jsem ale plná elánu a hlavně ráda, že jsem konečně vyrazila. Dál už cesta pokračuje lesem, po několika kilometrech se ale dostanu do oblasti, kde se těžilo dřevo, a to zrovna není krajina, kterou chcete na fotku.

Dělá mi starost vítr, který ohýbá větve, a já přemýšlím, kam večer postavím stan. Nakonec na mapě vidím přístřešek, a tak si ho dám za dnešní cíl. Sice jsem doufala, že dnes dojdu dál, ale přece jenom 15 kg na zádech dělá svoje. V přístřešku potkávám dva trekaře – a samozřejmě jsou to Češi. Kluci mi mimo jiné radí, kde je na trase voda, jdou totiž opačným směrem. Taky mi vyprávějí o včerejší celodenní bouřce. Přístřešek má střechu, a tak spíme bez stanu. Brzo se stmívá a v půl sedmé už je tma jako o půlnoci.

Den 2.

Přístřešek Las Canales → přístřešek Choza se Pedro Gil, 17 km (↗ 846 m, ↘ 910 m)

Ráno se rozednívá až o osmé a po včerejším větru není ani památky. Ještě společně posnídáme a v devět vycházíme každý opačným směrem. Mým cílem je dnes další přístřešek a důvod je prostý: je tam voda. Jinou za celý den nepotkám. Cesta se klikatí lesem nahoru a mně to ráno zase po vydatné snídani docela běží… to si tedy myslím, než zjistím, že moje tempo je asi 3 km/h. Cestu si užívám a mám dobrou náladu, v lese se vždycky cítím dobře, pro někoho by to ale možná byla nuda. Taky se poprvé v dálce objevuje Teide. Trochu depresivní je všechny nastoupané metry zase scházet dolů k blízkosti městečka La Orotava.

Někde jsem četla, že pokud si chcete zkrátit cestu o dva dny, můžete začít až tady. Je tu i zastávka autobusu a La Orotava je prý krásné město. Já jsem to při svém plánování zavrhla, protože jsem chtěla projít celou trasu, zpětně si ale myslím, že to není tak špatný nápad, speciálně pokud nemáte tolik času nebo chcete limitovat noci strávené venku.

Jsou tu pořád vidět stopy po požáru a některé části trasy byly nebo ještě možná mají být uzavřené. Já zariskuju a pokračuju. Za celý den potkávám čtyři lidi, a když se přibližuji k mému zdroji vody, potkávám několik skupinek vycházkářů. Přístřešek nemá střechu a především leží hned u cesty, kde se ještě courají lidi, tak si napustím vodu a zajdu trochu do lesa, abych nebyla tak na očích. S padající tmou stavím stan a vařím večeři.

Den 3.

Choza se Pedro Gil → Montana Blanca, 19 km (↗ 1422 m, ↘ 78 m)

Přežila jsem svoji první noc v lese! Hodinky mi sice hlásí málo hlubokého spánku, ale ráno se cítím vyspalá, na regeneraci jsem taky měla dvanáct hodin. Vlastně se až sama divím, jak jsem to zvládla, a s nově nabytým sebevědomím vyrážím na cestu.

Mým cílem dnes je dojít co nejblíže Teide. Kluci, které jsem potkala první den, mě také navnadili na restauraci na začátku národního parku, a tak s představou steaku šlapu celý den. Ráno je pozvolné a první kilometry vedou po vrstevnici, jdu také chvíli po cyklostezce, která kopíruje GR 131, protože se mi nechce scházet blíže k městu. U dalšího přístřešku začíná stoupání, které už tento den neskončí. Po cestě potkávám několik vycházkářů a také jednoho kluka, který mi vypráví, že spal na chatě Altavista, která – přestože je oficiálně zavřená – má jednu místnost otevřenou. To zní sice dobře, já si ale nedávám moc šancí, že bych došla dnes až tam.

Ve tři odpoledne přicházím do vytoužené restaurace a cpu se steakem, navrch ještě přihodím dort. Mám teď několik možností… můžu sejít kousek pod hranici národního parku a najdu místo na spaní, tím bych neporušila zákaz kempování. Další možnost je pokračovat dál až do Altavisty, nebo to zakempit už dřív, kamarád mi radí ještě jeskyni Montana Blanca. Tím bych ale porušila pravidla parku.

Ještě nejsou ani čtyři hodiny odpoledne a já jsem po jídle chytila vlnu energie, a tak se rozhodnu ty dvě hodiny světla ještě využít a vyrážím směr Teide. Nahnat co nejvíc kilometrů dnes má totiž význam i pro zítřek, za jeden den je převýšení s výstupem na sopku 1600 m, a tak je bezva trochu si to ulehčit. Na sopku se dá jít na východ slunce – nebo samozřejmě kdykoliv během dne.

S posledním slunečním paprskem dojdu k jeskyni Montana Blanca, oficiálně pouze nouzový úkryt. V jeskyni nikoho nenajdu, po hlubším průzkumu nenajdu ani pavouky. Rozkládám tedy spaní a budík nařizuju na dvě hodiny ráno.

Den 4.

Montana Blanca → Vilaflor de Chasna, 25 km (↗ 537 m, ↘ 1661 m)

Spaní v jeskyni je další výzvou. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem slyšela takové ticho. Střídavě usínám a budím se. Když mi zvoní budík, jsem všechno, ale určitě ne fresh. Téměř násilím do sebe tlačím kaši, balím a ve tři ráno vyrážím směr Teide. Zdaleka nejsem mezi prvními! Je krásná noc, jasno, téměř úplněk a skoro nikdo nesvítí čelovkou. Stoupání je nejdřív mírné, pomalu se rozcházím a maluju si východ slunce na vrcholku sopky. To ještě netuším, jak moc se mýlím.

Před strmým stoupáním totiž stojí strážce národního parku a jednoho po druhém kontroluje. To, že nemám povolení, nakonec není ten hlavní problém, a protože jsou ještě místa, tak mě do systému zaregistruje. Horší je, když začne kontrolovat moji výbavu, vyptává se, jestli mám vodu, oblečení, jídlo, čelovku… to všechno mám a už téměř odcházím, když začne kontrolovat boty. Moje barefooty s minimální podrážkou se mu samozřejmě nelíbí. Žádným z argumentů neuspěji. Je neoblomný, já se tak musím vrátit. Stojím tam jako opařená a vůbec tomu nemůžu uvěřit. Začíná se do mě dávat zima, a tak rychle koukám do mapy a měním plány.

Vracím se po stejné cestě a potom odbočuji směrem k turistickému centru, kde se znovu napojím na GR 131. Kdyby nebyla tak krásná noc, zlobila bych se asi ještě víc, ale hikování pod hvězdnou oblohou taky není úplně špatný zážitek. Nechce se mi klopýtat ve tmě po turistické cestě, a tak jdu téměř celou dobu po silnici. V osm ráno dorážím k turistickému centru naproti La Catedral. Všechno tu najdu zavřené a jediný otevřený je hotel, který je pouze pro ubytované. Tady mám krizi – po mizerném spánku už mám v nohou 12 km a je mi zima. Vytahuju flapjack a u toho bookuju ubytování ve Vilaflor, které bude za 13 km. Beru to jako motivaci, protože dnes se chci vyspat. Rozehřívám hřejivý polštářek, který jsem měla pro případ nouze, a pokračuju do dalšího kopce. Sluníčko už ale začíná hřát a brzo se dělá teplo. Když si chci dát mobil na nabíječku, zjistím, že moje power banka vůbec nenabíjí. Na mobilu mi zbývá 15 %, a tak možná v duchu děkuju tomu strážci, co mě na vrchol nepustil.

V nohách mám 25 km a 4 % baterky, když konečně dorazím do ubytování. Zapadnu do první hospody a zbytek dne už jenom odpočívám a masíruju si nohy.

Den 5.

Vilaflor de Chasna → Arona, 18 km (↗ 390 m, ↘ 1175 m)

V krámku vedle ubytování nakupuju pár drobností na cestu a vydávám se na poslední úsek. Cesta nejdříve stoupá a pak už téměř pořád klesá – nejdříve lesem a potom se začne ukazovat pobřeží. Krásné výhledy jsou při sestupu od Ifonche Oststart. Potkávám tu naprosté minimum lidí. Odpoledne dorážím do městečka Arona a autobusem jedu do Los Chistianos, kde si chci poslední dva dny před odletem užít sluníčka.

Stojí GR 131 za to?

Navnadila jsem vás? Doufám, že alespoň trochu ano. Pokud by vám trasa nestačila, při klesání z Teide přes Pico de Viejo můžete odbočit směrem na Santiago del Teide a přechod si prodloužit. Kdybych měla víc času, určitě bych se vydala do přírodního parku Anaga. Koneckonců… stejně se někdy musím vrátit a vyjít si Teide.

Nikola Cejnarová

Zdravotní sestřička s cestovatelskou duší. Najdete ji na Instagramu.